Chorvatsko ležící na Balkáně má rozlohu 56 542 kilometrů čtverečných a kromě pevniny se rozkládá i na 120 ostrovech. Žije v něm 4,5 miliónu lidí. Více čtyři pětiny z nich jsou Chorvaté, zbytek Srbové a Bosňáci, devadesát procent z nich jsou katolíci.  Hlavním městem je skoro miliónový Záhřeb. Na jihozápadě Chorvatsko omývá Jaderské moře.

Země má tvar oblouku do kterého je z východu vklíněna Bosna a Hercegovina a který se táhne od Dunaje na severovýchodě přes Istrijský poloostrov na západě, po úzký pruh území sahajícího až k Boce Kotorské. Na západě sousedí Chorvatsko se Slovinskem, na severu s Maďarskem a na severovýchodě se Srbskem, na jihovýchodě pak s Černou Horou. Dubrovník je od zbytku Chorvatska oddělen územím, které poskytuje Bosně a Hercegovině přístup k moři.

Země má středomořské podnebí s mírnými zimami a dlouhým a teplým létem s malým počtem srážek . Před chladným vnitrozemským vzduchem chrání pobřeží řetěz hor Dinárského kras. Nížiny se pak nacházejí u hranic s Maďarskem.

Ostrov Korčula

Ostrov Korčula

FOTO: fotobanka Profimedia

Historie

Na území dnešního Chorvatska žili před naším letopočtem Ilirové, oblast se v prvém století před naším letopočtem stala součástí Římské říše. Od sedmého století pronikali od oblasti Slované, kteří tak vytvořili vlastní království, v jehož čele stáli Trpimírovci. V roce 1102 bylo Chorvatsko připojeno u k Uhersku a posléze se stalo součástí habsburské monarchie, přičemž čelilo náporu osmanských Turků.

Po první světové válce vzniklo v roce 1918 Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, když se po rozpadu Rakousko-Uherska k Srbskému království, jehož součástí se stala i Makedonie, Kosovo, Vojvodina a Černá Hora, připojila další území, jež byla ještě během prvé světové součástí mocnářství.

Země byla v roce 1929 přejmenována na Jugoslávii. V roce 1941 po útoku nacistického Německa na Jugoslávii vyhlásili ustašovci Nezávislý stát Chorvatsko, jehož součástí byla i Bosna s Hercegovinou. Po druhé světové bylo Chorvatsko součástí federativní republiky Jugoslávie.

Vyhlášení nezávislosti a balkánská válka

Chorvatsko získalo samostatnost v roce 1991, ovšem jeho odtržení skončilo válkou. Volby v Chorvatsku vyhrálo na jaře 1990 Chorvatské demokratické společenství vedené Frajo Tudžmanem. Ten 30. května 1990 na prvním zasedání parlamentu oznámil vyhlášení nové ústavy, Chorvatsko bylo být nově definováno na národnostním základě a ne jako společný stát Chorvatů, Srbů a dalších menšin. Referendum o nezávislosti se konalo 19. května roku 1991.

Pro nezávislost se vyslovilo 94,7 procenta hlasujících, Srbové referendum bojkotovali a následně napadali jeho výsledky jako nereprezentativní. Chorvatsko a Slovinsko společně vyhlásily nezávislost 25. června 1991. Bělehrad se s jejich odchodem nemínil smířit. Nejprve přišel zásah ve Slovinsku, který však byl relativně umírněný a skončil po deseti dnech příměřím.

Odtržení Chorvatska skončilo regulérní válkou, která vypukla v červenci 1991. Do příměří v lednu 1992 si konflikt vyžádal asi 10 000 obětí. Do roku 1995, kdy válka skončila, asi dvacet tisíc. Během války v Chorvatsku bylo vyhnáno asi 220 000 Chorvatů a 300 000 Srbů.

Nejprve se bojovalo o Dalmácii, Zadar a Šibenik, kde žili především Chorvaté. Už tehdy začaly etnické čistky, které se staly neodmyslitelnou součástí všech konfliktů na území bývalé Jugoslávie.  V plné síle propukly boje v srpnu u Vukovaru, který Srbové obklíčili 1. října a dobyli 18. listopadu.

Asi 3 000 nebo 4 000 obyvatel a chorvatských bojovníků bylo odvedeno do tábora Ovčara a do tábora ve Sremské Mitrovici. Mnozí byli zavražděni.  Srbové v té době ovládali asi třetinu chorvatského území.

V listopadu 1991 začala chorvatská armáda protiútok na Slavonii a v operaci Orkán získala 300 km2. Vzhledem k intenzitě bojů se konflikt dostal na jednání Rady bezpečnosti OSN, která schválila 27. listopadu 1991 rezoluci o vyslání mírových sborů do země. Navzdory jednání o příměří boje nadále pokračovaly a Srbové v Krajině a Slavonii vyhlásili 19. prosince 1991 mezinárodně neuznanou Republiku Srbská krajina, která byla Chorvaty dobyta až v roce 1995 na konci bosenské války.

Snahy uzavřít příměří selhávaly, několik jich bylo přijato, ale nevstoupily v platnost. Příměří nastalo až v půlce ledna 1992. V oblasti byla rozmístěna vojska OSN, jejichž součástí se stal i český kontingent. Z celého Chorvatska včetně Krajiny se stáhly jednotky federální jugoslávské armády ovládané Srby. Poté, co Chorvatsko přistoupilo k příměří 15. ledna 1992, byla jeho existence uznána ze strany Evropského společenství. Do OSN bylo Chorvatsko přijato 22. května, když slíbilo, že v ústavě zaručí ochranu menšin a lidských práv.

Chorvatsko se účastnilo i války v Bosně, která začala v březnu 1992 a ukončily ji až Daytonské dohody na konci roku 1995. Samotný konflikt je velmi složitý, protože měl charakter jak občasné války, tak války mezi svrchovanými státy, navíc války s náboženskými i etnickými motivy.

Do vnitřních bojů mezi Bosňáky (občas dříve označovanými za bosenské Muslimy), bosenskými Srby a bosenskými Chorvaty se vměšovala jak jugoslávská armáda na straně Srbů, tak armáda samostatného Chorvatska, která navíc využila konfliktu k vyhnání Srbů z Krajiny a Slavonie.

Poslední rok války přinesl největší zvěrstva a vyvrcholily při něm etnické čistky. Na začátku května Chorvaté zneužili vývoje situace a v rámci operace Blesk zaútočili na pozice krajinských Srbů v západní Slavonii, kterou dobyli. Chorvatská armáda zaútočila v rozporu se všemi smlouvami, ale nikdo Záhřeb neodsoudil, i když chorvatská letadla zaútočila na pozice sil OSN a zabila několik vojáků OSN.

Byl to však jen první krok při radikálním řešení situace se separatistickými krajinskými Srby, 4. srpna chorvatská armáda zahájila operaci Bouře, jejímž cílem bylo zcela ovládnout srbskou Krajinu, což se jednotkám za čtyři dny povedlo. Srbské jednotky bez většího odporu ustoupily na území bosenské Republiky srbské. Následovalo je asi 150 000 uprchlíků, jen v Banja Luce se jich objevilo na 100 000 lidí.

Z mezinárodní izolace se však dostalo až na konci devadesátých let po smrti Franja Tudžmana, který byl prezidentem země.

 Vstup do NATO a zájem o EU

Chorvatsko po jeho smrti usilovalo o zapojení do mezinárodních struktur, zejména o přijetí do EU, ale také do NATO. Šéfové států a vlád zemí NATO se v dubnu 2008 dohodli na přizvání Chorvatska a Albánie do Severoatlantické aliance, kam Záhřeb vstoupil 1. dubna 2009.

Zatímco do NATO se Chorvatsko dostalo rychle, snaha o vstup do EU vázla.  Chorvatsko o něj požádalo v roce 2003 a Evropské komise v následujícím roce zemi doporučila jako oficiálního kandidáta. Snaha o společný vstup s Bulharskem a Rumunskem v roce 2007 se ukázal nereálný, přístupové rozhovory začaly v roce 2006. Teprve v roce 2010 se podařilo vyřešit spory o námořní hranici se Slovinskem, které vstup brzdily.

Turistika

Turistika patří k důležitým zdrojům příjmů Chorvatska. Oblíbená Makarská riviéra leží přímo na Jadranské magistrále. Kromě proslulých pláží, především 1,5 km dlouhé Donja Luka, se zde nachází i lázně, v ústavu Biokovka se léčí choroby dýchacích cest, pohybového ústrojí, degenerativní onemocnění.

Dlouhé pláže Makarské riviéry

Dlouhé pláže Makarské riviéry

FOTO: fotobanka Profimedia

Dubrovník

Turisticky zajímavý je také pitoreskní středověký Dubrovník, který je zapsán i na seznam světového dědictví UNESCO. Na něm je i Diokleciánův palác ve Splitu, který leží v Dalmácii, a katedrála sv. Jakuba v nedalekém Šibeniku.

Hvar

Ostrov Hvar se pyšní titulem nejslunečnější chorvatské destinace. Délka slunečního svitu zde dosahuje prý až 3 000 hodin ročně. K návštěvě tam láká i Starigradské polje, oblast, kde se dochovaly políčka oddělaná zídkami a cestami, které vybudovali řečtí kolonizátoři. Je zařazeno mezo památky UNESCO.

Přístav a promenáda na ostrově Hvar.

Přístav a promenáda na ostrově Hvar.

FOTO: fotobanka Profimedia

Brač

Mezi turistické perly patří ostrov Brač, který má jednu z nejkrásnějších pláží Jadranu - Zlatni rat, a ostrov Korčula, kde se nachází unikátní nedotčené zálivy a zátočiny. Pelješacký průliv oceňují milovníci windsurfingu, kteří zde mají výhodné přírodní podmínky.

Na ostrůvku leží i malebné středověké městečko Trogir, které je také na seznamu dědictví UNESCO.

Středověké město Trogir, které je na seznamu UNESCO.

Středověké město Trogir, které je na seznamu UNESCO.

FOTO: fotobanka Profimedia

Istrie

V Istrii láká Pula, kde se nachází mnoho antických památek, od Amfiteatru podobného Koloseu až po Triumfální oblouk rodiny Sergiů a několik antických chrámů. Dalším zajímavým istrijským městem je Poreč, kde se nachází byzantinský komplex Eufraziovy baziliky, vybudovaný v VI. století, který je také zapsáno dos eznamu světového kulturního dědictví. Poutní místo Medjugorje zase navštěvují křesťané z celého světa.

Parky

Chorvatsko má osm národních parků. Nejznámějším jsou Plitvická jezera, dějiště známých filmů o Vinnetouovi. Jezera jsou propojena vodopády, z nichž nejkrásnější jsou Sastavci, vysoké 49 m. Nejvyšší vodopád na řece Plitvici je měří 76 metrů. Řeka pak teče kaňonem.

Chorvatský park Plitvická jezera je propojen dřevěnými mosty, díky kterým mohou návštěvnící obdivovat vodopády zblízka.

Chorvatský park Plitvická jezera je propojen dřevěnými mosty, díky kterým mohou návštěvnící obdivovat vodopády zblízka.

FOTO: fotobanka Profimedia

Dalšími parky jsou Brijuni, Kornati, Krka, Mljet, Paklenica, Risnjak a Severní Velebit.

Zdroj: www.chorvatsko.cz, Wikipedia, Rozpad Jugoslávie