Hlavní obsah

Evropská unie

Foto: Profimedia.cz
Článek

Co zde najdete:

  • Evropská unie obecně
  • Volby do Evropského parlamentu 2024
  • Orgány a instituce EU
  • Historie a vznik EU
  • Lisabonská smlouva a Brexit

Evropská unie je ekonomické a politické uskupení 27 států Evropy čítajících zhruba 450 milionů lidí. Původním cílem partnerství evropských zemí po druhé světové válce bylo propojení ekonomik za účelem zabránění vzniku další války v Evropě. Společenství se postupně integrovalo a rozšiřovalo o další státy.

Prvním uskupením evropské integrace bylo Evropské společenství uhlí a oceli z roku 1950 se šesti zakládajícími zeměmi: Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Německo a Nizozemsko. K poslednímu rozšíření došlo v roce 2013 připojením Chorvatska. Naopak v únoru 2020 se Velká Británie stala prvním suverénním státem, který z unie vystoupil. Předtím pouze v roce 1985 odešlo z tehdejších Evropských společenství Grónsko jako autonomní součást Dánského království.

Permanentním dilematem, které politici i občané EU řeší, je míra politické integrace a to, jak má EU vystupovat navenek. Eurooptimisté chtějí mít z Unie federaci s vedením vystupujícím jednotně. Euroskeptici jsou proti politickému spojování a preferují pouze ekonomické společenství volného trhu.

Foto: Yves Herman, Reuters

Plenární zasedání Evropského parlamentu ve Štrasburku

Volby do Evropského parlamentu 2024

Každých pět let se ve všech členských státech EU konají volby do Evropského parlamentu. Občané jednotlivých států si z řad svých politiků volí europoslance, kteří budou zemi reprezentovat na mezinárodní úrovni. Příští volby proběhnou v termínu 6. až 9. června 2024

Volby do Evropského parlamentu 2024: Datum, jak fungují a koho volit

Eurovolby

Orgány Evropské unie

1) Rada Evropské unie

Je hlavním a nejvlivnějším orgánem Evropské unie reprezentující zájmy jednotlivých členských států. Významné pravomoci má v oblastech spravedlnosti, rozpočtu a daňové politiky. Tvoří ji ministři vlád jednotlivých států. Rada rozhoduje buď jednomyslně, kvalifikovanou nebo prostou většinou hlasů v závislosti na povaze daných témat. Každý půlrok předsedá Radě jiná země EU, Česká republika ji vedla naposledy v roce 2022.

Fiala ke konci českého předsednictví: Získali jsme respekt

Domácí

2) Evropská komise

Má pozici výkonného orgánu, hájí zájmy Evropské unie jako celku. Komisaři tedy nemají přihlížet k zájmům jednotlivých zemí. Určuje agendu unijní politiky a navrhuje oblasti, kterými se má EU zabývat. Komise je jediným orgánem Unie, který předkládá návrhy právních předpisů k přijetí Evropskému parlamentu a Radě EU. Je složena z 27 komisařů, každý z jednoho členského státu EU. Evropská rada nominuje předsedu Komise, v současnosti jí je Němka Ursula von der Leyenová. Další komisaře si vybírá předseda z návrhů od jednotlivých zemí, ale podléhají schválení Radou EU.

Komise také vypracovává návrh rozpočtu EU a provádí kontrolu jeho plnění. Dále Komise zastupuje EU při mezinárodních jednáních a má právo sjednávat s třetími státy dohody. Má významné pravomoci při přijímání nových členů do Unie a zajišťuje kontakty s nečlenskými státy EU. Evropská komise rozhoduje prostou většinou. Sídlí v Bruselu.

Foto: Karel Barták , ČTK

Budova Evropské komise v Bruselu

3) Evropský parlament

Evropský parlament (EP) vykonává hlavně legislativní funkci. Jednokomorový parlament schvaluje předpisy předložené Evropskou komisí, rozhoduje o rozpočtu EU, mezinárodních dohodách a vstupu nových členů a kontroluje pracovní program Komise. Dohlíží také na ostatní orgány EU, volí předsedu Komise a schvaluje její složení. Může taky Komisi vyslovit nedůvěru, s Evropskou centrální bankou projednává měnovou politiku. Sídlem EP je Štrasburk, ale zasedá také v Bruselu a Lucemburku. Parlament tvoří europoslanci, které si volí občané všech unijních států. Velikost zastoupení každé země se odvíjí od počtu obyvatel, ale nesmí být menší než 6 a větší než 97. Mandát europoslance je pět let. Znovu své zástupce budeme volit v Eurovolbách v červnu 2024.

Foto: Jaroslav Soukup, Novinky

4) Evropská rada

Zde pozor na záměnu s Radou Evropské unie, popř. Radou Evropy. Skládá se primárně z hlav států a předsedů vlád členských států EU. Členem je i předseda Evropské komise a vysoký představitel pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, ti však nemají hlasovací právo. Rozhoduje o nejzávažnějších politických a ekonomických otázkách a vymezuje směry, kterými se má Unie ubírat. Evropská rada rozhoduje na základě konsensu, v některých případech je třeba jednomyslnost, nebo kvalifikovaná většina. Hlasovací práva mají jen hlavy států a předsedové vlád. Evropská rada má pravomoc požádat Evropskou komisi, aby k řešení určitého problému vypracovala legislativní návrh.

Foto: Olivier Matthys , ČTK/AP

Jednací síň Evropské rady v Lucemburku. Ilustrační foto

Další instituce Evropské unie

  • Soudní dvůr - dbá na dodržování evropského práva a je významným kontrolním orgánem EU, má sídlo v Lucemburku.
  • Účetní dvůr - má za úkol kontrolovat, zda finanční prostředky Unie jsou vynakládány podle správných zásad na správné účely, sídlí též v Lucemburku.
  • Evropská investiční banka - poskytuje veřejným i soukromým subjektům dlouhodobé půjčky na kapitálové investice. Sídlí v Lucemburku, pobočky má v Athénách, Lisabonu, Londýně, Madridu a Římě.
  • Evropský investiční fond - pomáhá s rozšiřováním transevropských infrastruktur a poskytuje záruky na půjčky malým a středním podnikům. Sídlí v Lucemburku.
  • Evropský ombudsman - se zabývá stížnostmi na činnosti orgánů a institucí EU. Sídlí ve Štrasburku.
  • Evropská centrální banka - řídí Evropskou měnovou unii. Sídlí ve Frankfurtu nad Mohanem.

Historie EU

Historické kořeny Evropské unie vedou do druhé světové války. Krátce po válce se Evropa rozděluje na Východ a Západ a začíná studená válka, která potrvá 40 let. Národy západní Evropy zakládají v roce 1949 Radu Evropy. To je první krok ke vzájemné spolupráci, avšak šest zemí chce jít dále.

Francouzský ministr zahraničních věcí Robert Schuman pak 9. května 1950 představuje plán hlubší spolupráce. Později se 9. květen slaví jako 'Den Evropy'.

Jean Monnet (1888-1979) - jeden ze zakladatelů evropské integrace
Francouzský ekonomický poradce a politik Jean Monnet zasvětil svůj život úsilí o evropskou integraci. Právě on inspiroval vyhlášení „Schumanova plánu“, který předpokládal sloučení západoevropského těžkého průmyslu.
Jakožto přední poradce francouzské vlády byl hlavním inspirátorem slavné „Schumanovy deklarace“ z 9. května 1950, která vedla k vytvoření Evropského společenství uhlí a oceli a je považována za okamžik zrodu Evropské unie. V letech 1952-55 byl prvním předsedou výkonného orgánu tohoto společenství.
Monnetův vliv se však neomezoval na hospodářskou sféru. „Nesjednocujeme státy, nýbrž lidi,“ zní jeho slavný a často citovaný výrok. Dnešní programy EU v oblasti kulturních a vzdělávacích výměn sledují tuto tradici.
Foto: Profimedia.cz

Jean Monnet

Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO)

Jean Monnet, tehdy jako vrcholný představitel francouzského komisariátu pro plán, přišel s nápadem, že by o uhelném průmyslu nerozhodovaly národní státy (vítězné mocnosti by také neměly mít větší pravomoci než poražené Německo); o průmyslu měla rozhodovat nová nadnárodní instituce.

Tato myšlenka byla realizována v tzv. Pařížské smlouvě v roce 1951 a vzniklo Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO). Bylo to poprvé, kdy se sektor tradičně v rukách národních států dostal do kompetence nadnárodní instituce. Během několika let se měl vytvořit společný trh pro uhlí a ocel.

Robert Schuman (1886-1963) - zakladatel evropské integrace
Politik a právník Robert Schuman, francouzský ministr zahraničí v letech 1948 až 1952, je považován za jednoho z otců evropské jednoty.
Pocházel z francouzsko-německého pohraničního regionu Alsasko-Lotrinsko a i přes své zkušenosti z nacistického Německa – nebo možná právě kvůli nim – dospěl k názoru, že pouze trvalé usmíření s Německem může být základem pro sjednocení Evropy. V roce 1940 byl deportován do Německa, avšak o dva roky později uprchl a přidal se k francouzskému odboji. Když se však po válce stal ministrem zahraničí, neprojevoval žádnou zášť.
Spolu s Jeanem Monnetem vypracoval slavný Schumanův plán, který představil veřejnosti 9. května 1950. Tento den je dnes považován za okamžik zrodu Evropské unie. V plánu Schuman navrhl společnou kontrolu nad produkcí uhlí a oceli, které představují nejdůležitější suroviny pro zbrojní průmysl. Základní myšlenkou bylo, že pokud nebude produkce uhlí a oceli kontrolována jednotlivými státy, nebudou tyto státy schopny vést válku.
Schuman o plánu informoval německého kancléře Adenauera. Ten ihned rozpoznal příležitost pro mír v Evropě a souhlasil. Krátce poté reagovaly vlády Itálie, Belgie, Lucemburska a Nizozemska. V dubnu roku 1951 podepsalo uvedených šest států v Paříži smlouvu o založení Evropského společenství uhlí a oceli. Evropská integrace tak začala jako mírová iniciativa.
Schuman rovněž podporoval vytvoření společné evropské obranné politiky a v letech 1958-60 zastával funkci předsedy Evropského parlamentu.
Foto: Profimedia.cz

Robert Schuman

EHS a Euroatom

V roce 1957 byly podepsány takzvané Římské smlouvy (s platností od roku 1958) zakládající Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom). EHS mělo za úkol vytvoření společného trhu a Euratom spolupráci na poli mírového využití jaderné energie. Organizační struktura obou společenství byla založena na stejném principu jako ESUO, měla tedy Komisi s výkonnými pravomocemi, Radu ministrů jako legislativní orgán, Parlamentní shromáždění a Soudní dvůr.

V roce 1967 vstoupila v platnost smlouva o spojení orgánů EHS, Euratomu a ESUO (tzv. Slučovací smlouva), jejich právní subjektivita však nebyla dotčena. Od té doby se tyto tři smlouvy začaly souhrnně nazývat Smlouvy o Evropských společenstvích.

V roce 1968 byla na základě dohody o EHS vytvořena celní unie, tj. odstranění vnitřních cel a zavedení stejného celního tarifu vůči nečlenským zemím, jako mezistupeň ke společnému trhu. Liberalizace obchodu se zemědělskými produkty však postupovala pomaleji.

Počátkem sedmdesátých let přišla mimo jiné měnová krize v podobě rozpadu Brettonwoodského měnového systému. Pro západoevropské státy to znamenalo zrušení navázání jejich měn na americký dolar a přechod na floating (režim volných měnových kurzů).

V roce 1979 se evropské státy rozhodly zamezit možným velkým fluktuacím v měnových kurzech zavedením Evropského měnového systému (EMS), čímž se zavázaly udržovat své měnové kurzy ve stabilních poměrech. Zavedla se také košová měnová jednotka ECU (European currency unit) sloužící ke zúčtování mezinárodních měnových operací.

Foto: Pool, Reuters

Předseda Evropské rady Charles Michel

Jednotný evropský akt (JEA)

Zasedání Evropské rady v Lucemburku vyústila v podepsání Jednotného evropského aktu (JEA), který vstoupil v platnost v roce 1987. JEA představoval do té doby nejvýznamnější zásah do Římských smluv. Jeho hlavním cílem bylo dokončení jednotného vnitřního trhu do roku 1992 a identifikoval překážky, které ještě zbývaly k jeho dovršení. V roce 1992 je v Maastrichtu podepsána Smlouva o Evropské unii.

Vznik Evropské unie

V roce 1992 je v Maastrichtu podepsána Smlouva o Evropské unii. Stanoví jasná pravidla pro budoucí jednotnou měnu i pro zahraniční a bezpečnostní politiku a užší spolupráci v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí. Název "Evropské společenství" je nyní podle smlouvy oficiálně nahrazeno názvem "Evropská unie".

V průběhu devadesátých let byly uzavřeny některé smlouvy dodnes významně ovlivňující fungování EU:

  • Amsterdamská smlouva přesunula spolupráci v oblasti imigrační politiky, azylové politiky a ochrany menšin, definovala základní práva občanů EU a základní principy společné zahraniční politiky. Schengenské dohody se staly součástí právního systému EU.
  • Smlouva z Nice měla připravit evropské instituce, aby byly i po plánovaném rozšíření akceschopné. Omezila tedy národní veto a přerozdělila počet hlasů v Radě ministrů tak, aby odpovídal počtu obyvatel jednotlivých států.
Foto: Jean-Francois Badias, ČTK/AP

Vlajky členských zemí EU před budovou Evropského parlamentu ve Štrasburku.

Eurozóna a zavedení eura

V lednu 1999 se 11 zemí Evropské unie (státy Beneluxu, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Německo, Portugalsko, Rakousko, Španělsko) dohodlo, že zavedou společnou měnu euro a přestanou používat své národní měny. Řecko vstoupilo do Eurozóny o dva roky později, v roce 2001.

Od 1. ledna 2002 vešly euromince a eurobankovky do oběhu. O pět let později, od 1. ledna 2007 je též členem eurozóny i Slovinsko. Od 1. ledna 2009 také Slovensko. Mezi lety 2011 až 2015 postupně přijaly euro pobaltské republiky Estonsko, Lotyšsko a Litva. Členem eurozóny je tak v současnosti 19 zemí EU.

Dohodu o používání eura mají i malé státy Monako, San Marino, Vatikán a Andorra, které nejsou členy EU. Jednostranně, bez dohody s EU, euro na svém území využívají Kosovo a Černá Hora. Nemají však pravomoc razit vlastní euromince.

Rozšiřování ES a EU:
Dánsko, Irsko, Spojené království – 1973
Řecko – 1981
Španělsko, Portugalsko – 1986
Finsko, Rakousko, Švédsko – 1995
Česká republika, Slovensko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Polsko, Maďarsko, Kypr, Slovinsko, Malta – 2004
Bulharsko a Rumunsko – 2007
Chorvatsko – 2013

Po summitu v Helsinkách v roce 1999 byl Turecku přiznán oficiální status kandidátské země EU. V roce 2005 se kandidátskou zemí stala Makedonie a v roce 2014 Albánie. O členství vyjednávají s EU i ostatní státy Balkánu.

Německo se sjednocením zvětšilo o bývalé Východní Německo v roce 1990.

Jedinou zemí, která opustila ES, bylo Grónsko: po získání autonomie na Dánsku v roce 1979 se rozhodlo na základě referenda opustit ES v roce 1985. V roce 2020 pak po referendu a tzv. Brexitu odešlo z EU Spojené Království.

Foto: Envato elements

Ilustrační foto

Lisabonská smlouva

V prosinci 2007 byla podepsána Lisabonská smlouva, která je zásadním dokumentem novodobé unie, který reformuje její instituce. 3. listopadu 2009 byla ratifikována. Posledním státníkem, který smlouvu po dlouhém otálení podepsal, byl český prezident Václav Klaus.

Ten Lisabonskou smlouvu kritizuje, jelikož podle něj ubírá pravomoci členským zemím a naopak deleguje rozhodování do Bruselu. Navíc podle něj snižuje váhu malých zemí. Před podpisem si Klaus vymohl speciální výjimku pro Českou republiku, týkající se nemožnosti navracení majetku odsunutých sudetských Němců.

Podle Lisabonské smlouvy při hlasování v Radě platí tzv. systém dvojí většiny. Pro přijetí rozhodnutí se tak musí vyslovit 55 procent členských států, kteří tvoří současně 65 procent obyvatel EU. Podle kritiků tak mohou čtyři velké země (Německo, Francie, Itálie a Velká Británie) zablokovat rozhodnutí Rady. Naopak jim bude stačit podpora jedenácti libovolně malých států, aby bylo přijato rozhodnutí.Od roku 2014 měl dle smlouvy klesnout počet členů Evropské komise na dvě třetiny počtu členských států (dnes má každý stát „svého“ komisaře) a státy se měly střídat v právu navrhovat komisaře rovnoprávně střídat. Nicméně smlouva také umožňuje Evropské radě stanovit vlastní počet komisařů. Ta se rozhodla nadále držet počet odpovídající počtu členských států.

V Irsku se konala dvě referenda. V prvním referendu nebyla Lisabonská smlouva schválena. Druhé referendum v Irsku proběhlo 3. října 2009. Ve výsledku hlasovalo 67,1 procent Irů pro, proti bylo 32,9 procent hlasů.

Polský prezident Lech Kaczyński, který si původně vymínil, že smlouvu podepíše až po irském referendu, ji podepsal krátce poté, 10. října 2009.

Klaus podepsal Lisabonskou smlouvu

Domácí

Působnost EU

Až do přijetí Lisabonské smlouvy se působnost EU dělila do tří oblastí politiky, tzv. pilířů. Do prvního pilíře patřila například společná zemědělská politika, měnová unie, celní unie a společný trh. Dále také Schengenský prostor nebo společná politika ekologie či vzdělání.

Druhý pilíř představoval společnou zahraniční a bezpečnostní politiku s mezivládním charakterem. Státy tak měly právo veta, rozhodovali čelní představitelé jednotlivých zemí. Třetí pilíř obsahoval policejní a justiční spolupráci.

Lisabonská smlouva měla za cíl zásadně zjednodušit strukturu Evropské unie. Od jejího přijetí EU funguje podle pravidel prvního pilíře a má jednotnou právní subjektivitu. Došlo tak k posílení institucí Evropské komise i Evropského soudního dvora, které mohou jednat i v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní spolupráce a justiční a policejní spolupráce.

Působnost se v současnosti dělí podle míry pravomocí, které EU v daných oblastech má, na výlučné, sdílené a podpůrné, či doplňkové.

Výlučná pravomoc značí, že v dané oblasti může přijímat opatření jen EU. Jedná se o celní unii, pravidla hospodářské soutěže nezbytná pro fungování vnitřního trhu, měnovou unii, zachování biologických mořských zdrojů a společnou obchodní politiku.

V případě sdílených pravomocí se jedná o oblasti, ve kterých státy smějí jednat pouze tehdy, když tak nečiní EU. Jde například o oblast vnitřního trhu, sociální politiky, dopravy, energetiky a transevropských sítí, či hospodářské, sociální a územní soudržnosti.

Poslední skupinou jsou podpůrné, koordinační a doplňkové pravomoci, ve kterých EU nesmí přijímat právně závazné akty. Jedná se například o průmysl, cestovní ruch, kulturu, všeobecné vzdělávání, správní spolupráce, či civilní ochrana.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Ve čtvrtek 6. října 2022 se na Pražském hradě odehrálo historicky první jednání tzv. Evropského politického společenství. Na snímku Petr Fiala a Ursula Von Der Leyen.

Nové funkce: prezident a ministr zahraničí

Lisabonská smlouva stanovila vytvoření dvou zásadních postů v EU. Nejvyššímu představiteli EU byli zvoleni Herman van Rompuy coby předsedy Evropské rady (nepřesně také označován jako prezident EU) a Catherine Ashtonová coby ministryně zahraničí (oficiálně Vysoká představitelka EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku).

Belgičan Rompuy byl prvním stálým předsedou Evropské rady, tedy prezidentem EU, od 1. prosince 2009. Na konci roku 2014 jej nahradil bývalý polský ministerský předseda Donald Tusk. V roce 2019 se předsedou stal Belgičan Charles Michel.

Britka Ashtonová byla zvolena historicky první vysokou představitelkou EU pro zahraniční a bezpečnostní politik, tedy neoficiálně ministryní zahraničních věcí. Ve funkci začala 1. prosince 2009, kdy vstoupila v platnost Lisabonská smlouva. V listopadu 2014 jej na pozici nahradila Frederica Mogheriniová. V roce 2019 ji pak nahradil Španěl Josep Borell. Vysoký komisař je automaticky také jedním z místopředsedů Evropské komise.

V roce 2012 získala Evropská unie Nobelovu za mír za „více než šest desetiletí věnovaných šíření míru a usmíření, demokracie a lidských práv v Evropě”.

Foto: Yves Herman , Reuters

Bývalý předseda Evropské rady Herman Van Rompuy a bývalá šéfka Evropské služby vnější akce Catherine Ashtonová. Jejich úřady zřídila Lisabonská smlouva.

Článek 50 Lisabonské smlouvy a Brexit

Lisabonská smlouva také zavedla do zakládajících smluv článek 50, který umožňuje kterémukoliv členskému státu požádat o vystoupení z Evropské unie. Stát žádost podává Evropské radě, která pak rozhodne o procesu vystoupení.

Od podání žádostí běží dvouletá lhůta, během které se má vyjednat dohoda o vystoupení. Po uplynutí této lhůty automaticky přestávají platit Evropské smlouvy pro vystupující stát a ten tak defacto přestává být členem EU. Evropská rada může tuto lhůtu prodloužit jednomyslným hlasováním.

Článek 50 byl spíše brán jako formalita, při přijímání se nečekalo, že by kdy k jejímu naplnění došlo. O to větší překvapení bylo, že k aktivaci tohoto článku došlo jen několik let po přijetí Lisabonské smlouvy, když Velká Británie po výsledku hlasování referenda o vystoupení z EU zažádala o aktivaci článku k březnu 2017.

Další brexit? V Británii debatují o odchodu z Evropského soudu pro lidská práva

Zahraniční

Do března 2019 jí běžela lhůta k tomu, aby vyjednala dohodu o vystoupení. Nicméně Spojené království muselo vyjednat až tři prodloužení termínu a z unie oficiálně vystoupilo až 31. ledna 2020. Vystoupení však zatím nemělo skoro žádný praktický dopad, až do konce roku běželo přechodné období, během kterého by se měly vyjednat vzájemné vztahy mezi unií a Velkou Británii.

Velká Británie je prvním státem vystupujícím z Evropské unie, i když ne prvním územím, které tak učinilo. V 80. letech však evropská společenství fungovala jen na základě mezinárodních smluv. Grónsku, které se po získaní autonomie nad Dánskem v referendu rozhodlo vystoupit z EU, stačilo jen tyto smlouvy vypovědět.

Články k tématu

Evropská komise vyhověla zemědělcům

Evropská komise vyhověla zemědělcům a navrhla, že nebudou muset plnit některé ekologické požadavky v rámci společné zemědělské politiky.

Ekonomika EU ve čtvrtém čtvrtletí stagnovala

Ekonomika Evropské unie ve čtvrtém čtvrtletí ve srovnání s předchozími třemi měsíci stagnovala, a vedla si tak hůře, než se čekalo. V další zpřesněné zprávě to...

Inflace v EU v lednu zpomalila na 3,1 procenta

Míra inflace v Evropské unii v lednu zpomalila na 3,1 procenta z prosincové hodnoty 3,4 procenta. Ve své zprávě to ve čtvrtek uvedl statistický úřad Eurostat....

Praha je čtvrtým nejbohatším regionem EU

Překonala Brusel, Paříž i Berlín. Praha patří podle dat Eurostatu mezi nejbohatší místa v Evropské unii. „Praha se v roce 2022 umístila na čtvrtém místě podle...

Ekonomika EU na konci roku stagnovala

Ekonomika Evropské unie ve čtvrtém čtvrtletí loňského roku podle sezonně přepočtených údajů stagnovala, zaznamenala tak mírné zlepšení proti předchozímu...

AfD nadhodila možnost „dexitu“

Šéfka Alternativy pro Německo Alice Weidelová prohlásila, že pokud by se její strana dostala ve Spolkové republice k moci, prosadila by referendum o „dexitu“ –...

EU zavedla nové sankce proti Hamásu

Šesti lidí zapojených do financování Hamásu se týkají nové sankce, které proti teroristickému hnutí zavedla Evropská unie. Jsou mezi nimi finančníci Hamásu se...

Summit EU byl náročný, řekl Fiala

Evropská komise připraví plán, který umožní schválit nové peníze pro Ukrajinu i v případě přetrvávajícího nesouhlasu maďarského premiéra Viktora Orbána....

Ekonomika EU ve třetím čtvrtletí stagnovala

Ekonomika Evropské unie ve třetím čtvrtletí proti předchozím třem měsícům stagnovala. Ve zpřesněné zprávě to ve čtvrtek uvedl statistický úřad Eurostat....