Článek
José Manuel Barroso pochází z malé země, v Evropské unii byl však brán jako mluvčí „velkých“. Mluví několika jazyky - a hovoří s velkou chutí. Nikdo ho ale moc neposlouchal. Rád se hlásil k reformám, ale moc jich neprosadil ani jako šéf Evropské komise (2004 - 2014).
Ať už se portugalskému politikovi ale vyčítá cokoli, jedno mu upřít nelze: jeho politickou šikovnost, díky níž se vždycky objevil jako nejpřijatelnější ze všech špatných kandidátů na vysokou funkci. A tak i když u nikoho nebudil valné nadšení, nakonec jej všichni volili - nebo se aspoň zdrželi hlasování).
Do čela Komise se Barroso poprvé dostal, když všichni favorizovaní kandidáti odpadli a hledalo se nejméně bolestné řešení. To bylo v roce 2004. O pět let později byl preferovaným kandidátem on a všichni další zájemci o vysokou funkci jen čekali v pozadí, zda Barroso uklouzne, aby si na jeho politickém hrobě zbudovali zářnou budoucnost.
Tu radost jim ale Portugalec nedopřál. Byl zvolen výraznou nadpoloviční většinou unijního parlamentu, což bylo více, než potřeboval. Stačila by mu totiž pouhá většina odevzdaných hlasů.
Po proudu
Portugalec, označovaný za chameleóna, prošel, protože nikdy nikoho nijak moc nenaštval. Jeho poslední opravdu kontroverzní krok spadal ještě do krátkého období, kdy působil jako portugalský premiér (2002 - 2004). V této funkci veřejně podporoval válku v Iráku.
Do stejné doby spadá i jediný známý pokus o jeho odstranění: na jaře 2004 prý na něj radikální islamisté chystali atentát. Dozvukem této aféry byla pětice tělesných strážců, kteří ho provázeli i jako vůbec prvního šéfa Komise.
José Manuel Barroso na summitu v roce 2002
Žít s Barrosem tak dokázali všichni: socialisté, jimž na bývalém maoistovi vadí jeho tržní liberalismus, stejně jako euroskeptičtí konzervativci, ačkoli těm se zase zajídala Barrosova prounijní rétorika. Spokojeny byly i státy, které Barrosa do čela Unie protlačily, Ty menší sice pofňukávaly, že šéf Komise příliš moc naslouchá stanoviskům velmocí jako Německo či Francie, ale ani ony nenašly nic lepšího, co by navrhly.
Žádná vláda se však nemusela bát, že tenhle šéf Komise ji bude tlačit někam, kam jít nechce. Barroso to rád nechával na státech - ať si to vyřídí mezi sebou.
Odpovídá to ostatně unijnímu trendu: důraz na koordinaci států a vlád a na jejich centrální postavení v EU je nyní daleko silnější než před patnácti či dvaceti lety, kdy se rodila Maastrichtská smlouva, která ustavila dnešní Unii.
