Ať už se portugalskému politikovi ale vyčítá cokoli, jedno mu upřít nelze: jeho politickou šikovnost, díky níž se vždycky objeví jako nejpřijatelnější ze všech špatných kandidátů na vysokou funkci. A tak i když u nikoho nebudí valné nadšení, nakonec jej všichni volí - nebo se aspoň zdrží hlasování).

Do čela Komise se Barroso poprvé dostal, když všichni favorizovaní kandidáti odpadli a hledalo se nejméně bolestné řešení. To bylo v roce 2004. O pět let později byl preferovaným kandidátem on a všichni další zájemci o vysokou funkci jen čekali v pozadí, zda Barroso uklouzne, aby si na jeho politickém hrobě zbudovali zářnou budoucnost.

Tu radost jim ale Portugalec nedopřál. Byl zvolen výraznou nadpoloviční většinou unijního parlamentu, což bylo více, než potřeboval. Stačila by mu totiž pouhá většina odevzdaných hlasů.

Po proudu

Portugalec, označovaný za chameleóna, prošel, protože nikdy nikoho nijak moc nenaštval. Jeho poslední opravdu kontroverzní krok spadá snad ještě do krátkého období, kdy působil jako portugalský premiér (2002 - 4). V této funkci veřejně podporoval válku v Iráku.

Do stejné doby spadá i jediný známý pokus o jeho odstranění: na jaře 2004 prý na něj radikální islamisté chystali atentát. Dozvukem této aféry je pětice tělesných strážců, kteří ho provázejí - má je jako vůbec první šéf Komise.

José Manuel Barroso na summitu v roce 2002

FOTO: fotobanka Profimedia

Žít s Barrosem tak dokáží všichni: socialisté, jimž na bývalém maoistovi vadí jeho tržní liberalismus, stejně jako euroskeptičtí konzervativci, ačkoli těm se zase zajídá Barrosova prounijní rétorika.

Spokojeny jsou i státy, které Barrosa do čela Unie protlačily, Ty menší sice pofňukávají, že šéf Komise příliš moc naslouchá stanoviskům velmocí jako Německo či Francie, ale ani ony nenašly nic lepšího, co by navrhly.

Žádná vláda se však nemusí bát, že tenhle šéf Komise ji bude tlačit někam, kam jít nechce. Barroso to rád nechá na státech - ať si to vyřídí mezi sebou.

Odpovídá to ostatně unijnímu trendu: důraz na koordinaci států a vlád a na jejich centrální postavení v EU je nyní daleko silnější než před patnácti či dvaceti lety, kdy se rodila Maastrichtská smlouva, která ustavila dnešní Unii.

Z velkých vizí bývají trpaslíci

Během svého působení v Unii se otec tří dětí dostal do problémů vlastně jen jednou: před pěti lety Evropský parlament jednal o jeho odvolání poté, co se na veřejnost dostaly zprávy o Barrosově dovolené na jachtě řeckého miliardáře Latsise. Portugalec se hájil tím, že ropný magnát je jeho přítel a že u něj trávil dovolenou i předtím, než nastoupil do čela Komise.

Schopnost vystupovat evropsky kompromisně a zahlazovat všechny hrany dělá z Barrosa velkého i malého europolitika zároveň.

I nudný Portugalec má například své vize. Věří třeba, že zelené technologie, zaváděné Evropou v rámci boje proti klimatickým změnám, mohou nastartovat novou průmyslovou revoluci a vysunout kontinent opět na špici světa. Velmi se také snaží, aby pro Unii byla prioritou pomoc Africe, kde si ještě jako portugalský ministr zahraničí cvičil diplomatické schopnosti, když se v 90. letech podílel na jednání o ukončení občanské války v Angole.

Přesto Barroso nedokáže strhnout: eurokompromisní způsob, jakým své vize prosazuje, mu spolehlivě zajišťuje kritiky na všech stranách. Obvykle ale nejsou dost silné, aby zcela zmařily jeho úsilí. Vedou jen k tomu, že z velkých vizí se v praxi často stávají hodně zredukovaní trpaslíci.

José Manuel Barroso a Gerhard Schroeder v roce 2004

FOTO: fotobanka Profimedia

Obětí tohoto procesu se stává i sám Barroso. Nevelký muž ze země, která ještě pro pohusitské Čechy ležela „na konci světa“, by byl jistě rád evropským gigantem.
Zatím ale zůstává jen nevelkým mužem v čele mamutí instituce.

 Rodina

José Manuel Durao Barroso (*1956), jak zní jeho plné jméno, je ženatý od roku 1980 s Margarita rozenou Sousa Uva a má s ní tři syny - Luíse, Guilherma a Franciska. Kromě jiného obdržel v roce 2009 čestný doktorát Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně a o čtyři roky dříve Medaili Jiřího z Poděbrad.