Odklony od středu vyvolávají již tradičně vnitřní nesváry, které provází poměrně časté střídání předsedů.

KDU-ČSL patří mezi nejstarší subjekty českého politického prostředí. Hlavními prioritami jsou křesťanské hodnoty a boj proti komunismu. Pilíře lidoveckého programu jsou rodina, křesťanská morálka a venkov.

Členskou základnu podle údajů z roku 2008 tvoří zhruba 40 tisíc křesťanských demokratů, z nichž významná část se soustřeďuje na Moravě. Lidovci a katolická církev se na základě pevných historických vazeb vzájemně podporují.

Křesťanskodemokratická politika pro 21. století
Křesťansko-demokratická koncepce, k níž se KDU-ČSL hlásí, uznává základní význam práv a svobod, včetně práv majetkových, zdůrazňuje však jejich hlubší založení v lidské osobě a hodnotách. Uznává nezbytnost solidarity, pokládá ji však za hodnotu celé společnosti, nejen za povinnost státu. Zdůrazňuje proto význam občanského sdružování, svépomoci, samosprávy a decentralizace rozhodování podle principu subsidiarity: o každé věci se má rozhodovat na té nejnižší úrovni, která ji může věcně správně řešit.
Zdroj: KDU-ČSL

V květnu roku 2009 byl do čela strany zvolen Cyril Svoboda, který již měl v této funkci zkušenosti. V neutěšené době, kdy se odtrhávalo pravicovější křídlo, měl poměry ve straně stabilizovat. Tou dobou strana disponovala sedmi senátory, dvěma europoslanci a po rekordně neúspěšných volbách do Sněmovny v roce 2006 pouze 13 poslanci (pět z nich stranu opustilo).

Katastrofálně však pro stranu dopadly volby v roce 2010. Po nich se Svoboda rozhodl na svou funkci rezignovat. Na konci roku jej nahradil Pavel Bělobrádek, který ve volbě suverénně porazil i favorizovanou Michaelu Šojdrovou. Právě od něj se očekává návrat strany na politické výsluní. Nabádá k přiblížení partajní politiky nekatolíkům a ke změnám v sociální politice.

Historie

Československá strana lidová vznikla v roce 1919 sloučením několika politicky aktivních křesťanských hnutí. Už od 19. století jsou popisovány dva základní proudy křesťanských spolků, které spojovala snaha zastavit postupnou ateizaci společenského života a bránit věřící občany před politickými tlaky liberálů i socialistů a dostat je na periferii společenského dění.

Na jedné straně bylo na českém území aktivní katolické dělnictvo, jehož vůdcové již tehdy varovali před „třídním bojem“ a vymezovali se tak vůči sociálním demokratům. Vedle toho vyrostla i konzervativní katolická strana, která odmítala postupné omezování vlivu církve v kultuře i politice. Byla považována za výrazně pravicový a prorakouský element české politiky, byla však i oporou českých národních zájmů. Ke sjednocení všech subjektů přispěl kněz Jan Šrámek.

ČSL začala rychle nabývat na vlivu a se stabilní podporou osmi až deseti procent elektorátu se pravidelně stávala součástí všech vlád mezi lety 1921 až 1938.

Josef Lux

Josef Lux

FOTO: Archiv ČTK

Za mnichovského diktátu strana vstoupila navzdory odporu moravského křídla do Strany národní jednoty sjednocující ostatní pravicové subjekty. ČSL byla dále představována Janem Šrámkem v Londýnské exilové vládě, v níž figuroval coby premiér.

Po druhé světové válce byla ČSL jedinou nesocialistickou stranou a v roce 1946 měla velké ambice na vítězství ve volbách. S dvaceti procenty hlasů oproti 40 procentům komunistických však propadla.

Do strany se vloudili komunističtí konfidenti, kteří rozvraceli stranu zevnitř, demokratičtí ministři podali demisi, konec strany vyvrcholil násilným zabráním stranických sekretariátů prokomunistickými přívrženci. Členové, kterým se nepodařilo uprchnout do exilu, skončili včetně vedení v internaci, ztratili mandáty nebo byli umučeni či popraveni. Prokomunistické křídlo zcela stranu ovládlo, takže byla v područí KSČ prakticky až do roku 1989 s výjimkou krátkého uvolnění v roce 1968, které zažehnala invaze ruských vojsk.

KSČ určovala vedení ČSL i její politiku navzdory odporu členské základny. Ta však zůstávala věrná původním stranickým zásadám, členství u lidovců bylo chápáno jako protest proti komunismu.    

Lidovci po listopadu

Po listopadu 1989 se ČSL vracela na politickou scénu s novým elánem, ústřední výbor donutil odstoupit prokomunistické vedení a již v roce 1990 se počet členů ze 40 tisíc evidovaných v předchozím roce rozšířil na devadesát tisíc. Slibné naděje na úspěch ve volbách se však nenaplnily.

Polistopadoví předsedové
Josef Bartončík1989 - 1990
Josef Lux1990 - 1998
Jan Kasal1998 - 2001
Cyril Svoboda2001 - 2003
Miroslav Kalousek2003 - 2006
Jan Kasal2006
Jiří Čunek2006 - 2009
Cyril Svoboda2009 - 2010
Pavel Bělobrádek
2010 -

Těsně před volbami obvinil Jan Ruml (OF) šéfa strany Josefa Bartončíka ze spolupráce s StB, což vyvolalo vlnu nevole v ČSL. Ústřední volební komise sice útok později posoudila jako hrubé porušení volebního zákona, nicméně strana shledala obvinění jako oprávněné a posléze Bartončíka odvolala z funkce. Ačkoli kauza nebyla nikdy uspokojivě vysvětlena, zásadním způsobem lidovce ve volbách poškodila. Většinu voličů ztratili ve prospěch tehdy nejasně politicky definovaného Občanského fóra.

V roce 1992 začala strana užívat názvu KDU-ČSL, přičemž zkratka KDU byla dříve užívána pro koalici lidovců s dalšími křesťanskými i jinými subjekty. Do roku 1997 byla významným členem vlád Václava Klause, tu ale potopila, jakmile vyšly najevo informace o tajném financování vládní ODS. Podílela se i na následující úřednické vládě Josefa Tošovského.

Cyril Svoboda, šéf KDU-ČSL

Cyril Svoboda, šéf KDU-ČSL

FOTO: Petr Hloušek, Právo

V období opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD se KDU-ČSL stáhla do opozice, tou dobou byla vůdčí silou Čtyřkoalice KDU-ČSL, ODA, US a DEU). Po volbách v roce 2002 stanula ve vládě vedle ČSSD a US-DEU pod vedením postupně Vladimíra Špidly, Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka. Grossovu vládu lidovci opět potopili kvůli nejasným finančním poměrům premiérovy rodiny, k ostrým konfliktům docházelo i za Paroubka, jelikož v parlamentu prohlasovával klíčové zákony s komunisty navzdory odporu koaličních partnerů.

Při patové situaci po volbách v roce 2006, kdy levice prezentována ČSSD a KSČM měla sto křesel stejně jako ostatní strany KDU-ČSL, Strana zelených, ODS), navrhl šéf lidovců Miroslav Kalousek vytvořit koalici s ČSSD s tichou podporou komunistů. Kalousek tak narazil na radikální nesouhlas členské základny, což ho nakonec stálo post. Nahradil ho starosta Vsetína a senátor Jiří Čunek a v koaliční vládě ODS, SZ a KDU-ČSL, která získala důvěru díky dvěma hlasům přeběhlíků, zastával funkci vicepremiéra.

Podíl lidovců na polistopadových vládách
Vládní obdobíKoaliční partneři
První vláda Václava Klause ODS, KDU-ČSL, ODA (1992 - 1996)
Druhá vláda Václava KlauseODS, KDU-ČSL, ODA (1996 - 1998)
Vláda Josefa TošovskéhoÚřednický s podílem lidovců (1998)
Vláda Vladimíra ŠpidlyČSSD, KDU-ČSL, US-DEU (2002 - 2004)
Vláda Stanislava Grosse ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU (2004 - 2005)
Vláda Jiřího ParoubkaČSSD, KDU-ČSL, US-DEU (2005 - 2006)
Druhá vláda Mirka TopolánkaODS, KDU-ČSL, SZ (2007 - 2009)
Vláda Petra Nečase
bez mandátu
Vláda Bohuslava Sobotky
ČSSD, ANO 2011, KDU-ČSL (2014)

Za jeho předsednictví začaly vycházet na povrch nesváry uvnitř strany. Mezi Čunkem a Kalouskem, který nové vedení osočoval z příklonu doleva, docházelo k ostrým střetům. Kalousek nakonec po zvolení nového vedení, v jehož čele stanul Svoboda, lidovce opustil a založil novou stranu TOP 09. S ním odešla významná část poslanců a senátorů i menší díl členské základny.

Svoboda ve vedení dlouho nezůstal. Po zpackaných poslaneckých volbách na jaře roku 2010 se rozhodl na funkci rezignovat. Po podzimním sjezdu jej nahradil Pavel Bělobrádek, do té doby předseda městského a okresního výboru v Náchodě.

Předseda lidovců Pavel Bělobrádek na čtvrteční tiskové konferenci.

Předseda lidovců Pavel Bělobrádek na čtvrteční tiskové konferenci.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Pád vlády premiéra Petra Nečase (ODS) přinesl předčasné volby. Díky nim získala KDU-ČSL po třech letech mandáty. Obdržela 6,78 procenta hlasů a umístila se na sedmém místě.

Předčasné volby znamenaly pro stranu návrat nejen do Sněmovny ale i do vlády. Po jednáních, která trvala 95 dní, byl v lednu 2014 jmenován kabinet ve složení ČSSD, hnutí ANO a KDU-ČSL.

Zdroje: KDU-ČSL, Wikipedia, ČTK