Hus kritizoval tehdejší praktiky katolické církve 14. a 15. století, jeho odkaz byl po jeho smrti mnohými využit i dezinterpretován, například politiky první Československé republiky nebo komunistickým režimem.

Dosud je také označován za jednoho z nejvýznamnějších Čechů. Například v nedávné anketě České televize Největší Čech skončil na sedmém místě mezi Janem Werichem a Antonínem Dvořákem. Vítězem byl zvolen Karel IV.

Život a kazatelská činnost

Hus se narodil v Husinci okolo roku 1369. Studoval na pražské univerzitě, v roce 1393 zde obdržel titul bakaláře a o tři roky později mu byl propůjčen titul mistr svobodných umění. Byl vysvěcen na kněze a začal kázat v kostele sv. Michala, od 14. března 1402 kázal v Betlémské kapli.

Ručně psaný text od Jana Husa

Ručně psaný text od Jana Husa

FOTO: fotobanka Profimedia

V roce 1401 byl zvolen děkanem filozofické fakulty a později rektorem univerzity, kde prosazoval větší podíl Čechů na vedení univerzity.

Hus ve svých kázáních kritizoval mravní problémy římsko-katolické církve a odpustky. Přebíral některé z myšlenek anglického teologa Johna Wickliffa (v češtině se běžně užívá Jan Viklef), který je spolu s Husem považován za jednoho z prvních reformátorů církve. Oba kritizovali například křížové výpravy a vyzývali k následování Bible.

Spory o Viklefa
 

Jan Viklef

FOTO: fotobanka Profimedia

Diskusí nad spisy anglického reformátora Jana Viklefa žila pražská univerzita od přelomu 14. a 15. století. Jeho učení, zahalené středověkými filozofickými spory, se vracelo k obrazu prvotní církve, kdy v jejím čele nestál (podle Viklefova mínění) papež s kardinály, ale Kristus.

Právě představa ideálního Kristova království, řízeného božími zákony, nacházela na pražské univerzitě mnohé přívržence. Patřili k nim vedle Husa (a později Jeronýma Pražského) i mistři Stanislav ze Znojma a Štěpán z Pálče. Na univerzitní půdě, ale i v pražských ulicích, dostával tento učený spor národnostní rozměr.

Mistři a studenti, představující v univerzitních debatách tzv. "český hlas", se stavěli na stranu reformního učení viklefistů. Ostatní "univerzitní národy" (bavorský, saský a polský) patřily ve valné většině k odpůrcům papežskou kurií odsuzovaného Viklefa.
 Miloslav Martínek, Magazín Práva

Dobová kritika papežství a současný pohled

Hus se například ve svém nejvýznamnějším spisu O církvi snaží ukázat, že hlavou církve je Ježíš Kristus a křesťané nemusejí poslouchat papeže, pokud jsou jeho nařízení v rozporu s Biblí. Hus tak napadá právo papeže být hlavou církve.

Proto Hus setrvával po staletí v nemilosti katolíků. Jeho názory je však třeba vnímat z dobového hlediska. Jak nedávno upozornil český kalolický teolog a kněz Tomáš Halík, "chápeme-li Husovu kritiku papežství jako kritiku konkrétní podoby papežství jeho doby (a ne jako dogmatické vyjádření o papežském úřadu vůbec), dáme mu vzhledem k tehdejší době plně zapravdu. Chápeme-li polemický zápal kritických kázání o stavu církve, pak zjistíme, že mnozí světci mluvili na adresu tehdejších církevních poměrů ještě daleko drsněji..."

Socha Jana Husa na Staroměstském náměstí

Socha Jana Husa na Staroměstském náměstí v Praze

FOTO: fotobanka Profimedia

A modernista Halík dodává: "To, co u katolíků starších generací budilo největší odpor vůči Husovi, byla různá podání z pozdějších staletí, za ta ovšem Hus nemohl, ta spíše vypovídala o těch, kteří si Husa přivlastňovali."

Až teprve papež Jan Pavel II. v roce 1999 prohlásil, že lituje Husovy kruté smrti a uznal jej za reformátora církve.

Proti odpustkům a papež "antikristem"

Husova kritika papežství rezonovala právě v době papežského schizmatu, kdy o vládu nad křesťanským světem usilovali tři papežové, Řehoř XII., Benedikt XIII. a Jan XXIII.. Západní větev církve se nacházela v zásadním rozkolu.

Právě papeže Jana XXIII. Hus nazval antikristem za vyhlášení odpustků pro ty, kdo se zúčastní křížové výpravy proti králi Ladislavu Neapolskému. Jan XXIII. na Husa vyhlásil klatbu a nařídil jeho zajetí. Měl být souzen podle církevních zákonů a bylo nařízeno zboření Betlémské kaple.

První oběti příští revoluce

V květnu 1412 přišli do Prahy pověřenci papeže Jana XXIII., aby v zemích Koruny české prodávali odpustky, kterými se křesťané mohli vykoupit z hříchů. Výnos z jejich prodeje chtěla hlava katolické církve využít na křížovou výpravu proti neapolskému králi. Václav IV. měl dost důvodů, aby podpořil papežovu odpustkovou iniciativu.

Rozhodl se poskytnout ochranu prodavačům odpustků, které do Prahy přivedl pasovský děkan Václav Tiem z Mikulova. Proti odpustkům se stavěli čeští mistři i studenti Karlova vysokého učení. V Betlémské kapli horlil Jan Hus: "... poslové papežovi nemluví slov božích, ježto v bule (papežské listině o odpustcích) neradí dobře žíti, ani bližního milovati, ani nepřátelům dobře činiti, než toliko peníze za odpuštění hříchů dávati, což nejsou slova boží, neboť jsou slovům božím protivná."

Rozjitřený lid v pražských ulicích zesměšňoval papežského legáta a jeho doprovod. Každým dnem se zvyšovalo nebezpečí srážky mezi zastánci a odpůrci odpustků. Znepokojující zprávy o napětí v pražských městech doléhaly až na Žebrák, v jehož stěnách hledal král Václav klid. V době, kdy se univerzitní mistři nedokázali dohodnout, rozhodl se zasáhnout. Vyměnil staroměstskou radu a vydal přísný zákaz veřejných projevů proti odpustkům.

Napínaná tětiva praskla v pondělí 11. července 1412. Předešlý den uvěznili staroměstští konšelé tovaryše Jana, Staňka a Martina, kteří se posmívali odpustkům. Navzdory Husově přímluvě vyčkali, až se dav shromážděný na rynku rozejde, a pak "přikázali právu a mistru popravčímu, aby je vyvedli a sťali".

Prahou se rychle roznesla zvěst o popravě tří mládenců, jejichž vinou byl odpor proti prodeji odpustků. Pražané se znovu srotili na Staroměstském náměstí a těla popravených odnesli do Betlémské kaple, kde je pochovali. Příští revoluce měla první oběti. Prameny se shodují, že Hus, opouštěný králem, se demonstrativního pohřbu neúčastnil.

Teprve, "když se začalo říkat, že mu páni a biřici zamkli ústa, hned další neděli o tom mluvil velice obšírně. Říkal, že každý z nich váží více než stejně těžký kus zlata, vychvaloval jejich život a velebil jejich nevinnou smrt a všechen lid napomínal, aby se žádnými mukami nedali zastrašit a odradit od pravdy zákona božího," popsal Husovo kázání autor Starých letopisů českých.

 Miloslav Martínek, Magazín Práva

V této chvíli dal Hus najevo, že takovou papežskou autoritu nerespektuje a odvolal se ke Kristu jako k "nejvyššímu soudci“. Byl vyhlášen zákaz účasti na svátostech v místech, kde Hus pobýval. Hus tedy odešel z Prahy do Kozího Hrádku, kde kázal prostým lidem a ti jej za jeho názory milovali.

Mnohé myšlenky totiž s tímto kazatelem sdíleli, ale doposud se báli je vyslovit. Z tohoto hlediska šlo zejména o kritiku odpustků, celé řady povinných poplatků církvi a bohatství církevních hodnostářů.

Právě tato témata potom využila KSČ a vykreslila Husa jako „předchůdce komunistů“ v boji proti církvi. Hus byl však narozdíl od komunistů hluboce věřícím křesťanem. Určité prvky z pozdějšího husitského uspořádání společnosti, jako zákaz soukromého vlastnictví, hlásali sice i komunisté, ale ideový základ obou myšlenkových proudů byl rozdílný a takto vzdálená a odlišná období dějin nelze porovnávat současným politickými měřítky.

Hus před koncilem v Kostnici

Hus byl v Čechách v bezpečí, ale poté, co byl císařem Zikmundem vyzván, aby se omluvil za kacířství před církevním koncilem, odjel do německé Kostnice a jeho osud měli v rukou jeho odpůrci.

Koncil svolal Jan XXIII. po naléhání římského krále Zikmunda do Kostnice u Bodamského jezera na 1. listopad 1414. Měl ukončit církevní rozkol, reformovat církev a odstranit kacířství. Proces s Husem byl tedy jen jednou z více položek koncilu.

Hus v Kostnici podléhal církevnímu právu. Podle tohoto práva byl však za své názory předem odsouzen, byl proto hned zatčen.

Hus si byl vědom, že může skončit na hranici, pokud odmítne
omluvu. Církev jej navíc vinila i z názorů, které nikdy nekázal. Hus byl dlouho vězněn a byl na něj vyvíjen fyzický i psychický nátlak. Při veřejném slyšení před kostnickým tribunálem mu ale nebylo umožněno své myšlenky obhájit, pouze je mohl odvolat a omluvit se.

 Mistr Jan Hus se hájí v Kostnici

Mistr Jan se bránil v atmosféře nenávisti, která ovládla přítomné ve františkánském klášteře. Nechtěli naslouchat, ale soudit. Obrátil se na Pierra d'Aillyho: "Veledůstojný pane, já jsem hotov pokorně poslechnouti koncil a dáti se poučiti. Ale, prosím pro Boha, abyste mi neráčili klásti osidlo zatracení, abych nebyl nucen lháti a odpřisáhnouti ony články, o nichž, Bůh je mi svědek, není nic známo a svědkové proti mně udávají, co ani na mé srdce nikdy nevstoupilo."

Marně naléhali kardinálové na Husa, aby se vzdal bludného učení; marně jej varoval římský král Zikmund: "Jene Huse, dvě cesty jsou ti položeny, buď abys odpřisáhl a odvolal bludy zde odsouzené, nebo budou účastníci koncilu jednat podle svých práv..." Mistr Jan odmítal ustoupit a znovu se odvolával k Božímu soudu, který "mne i vás spravedlivě podle zásluh bude souditi".

Do Kostnice přicházely protesty moravských i českých šlechticů a Zikmund, považující České království za své případné dědictví, se snažil odkládat Husovo odsouzení. V Husově žaláři se střídaly návštěvy. Přicházeli jeho čeští průvodci, objevil se Štěpán z Pálče a přišel i významný činitel koncilu (snad kardinál Zabarella), kterého Hus nazývá uctivě Otcem. Znovu naléhal a Hus znovu odmítal: "Odstup, odstup, odstup ode mne, protože Kristus Pán mě odmění přehojně, přispěje nyní k mé stálosti a v budoucnu dopřeje mi slávy."

Významná návštěva neušla slídivému Mikuláši de Causis, který spolu s dalšími jestřáby naléhal na vynesení rozsudku nad usvědčeným kacířem. V konečném znění koncipovali ortel nad Husem kardinálové d'Ailly a Zabarella. Obřadně jej vyhlásili 6. července 1415 v kostnické katedrále. Kostnický svatý sbor zbavil Husa kněžského svěcení a předal světské moci. Z dómu vedla Husova poslední cesta na připravenou hranici.

"Jako bychom zaseli vítr," pomyslel si florentský kardinál a představil si bouři, která přicházela. Rozeznával ji i v poselství, které leželo před ním na stole: "...chceme hájiti a chrániti zákon Ježíše Krista a jeho oddané, pokorné a vytrvalé kazatele až do vylití krve beze všeho strachu," četl v listině, ke které připojilo pečetě čtyři sta padesát dva českých pánů a zemanů.

Miloslav Martínek, Magazín Práva

Hus vyzýval, aby jeho názory byly tedy vyvráceny a v případě, že toto uzná za pravdivé, své učení odvolá. Sám Zikmund, který nejprve Husa chránil, nyní spíše vyzýval k jeho likvidaci, jelikož se obával Husova případného návratu do Čech a rozšíření jeho myšlenek. 

Hus neustoupil ze svých názorů a byl 6. července 1415 upálen na hranici před hradbami Kostnice. Husův popel byl vysypán do Rýna, aby z něj nic nezůstalo jeho věrným. Paradoxně Husova smrt kazatelovo učení ještě více popularizovala a vyvolala v českých zemích lidové bouře. 

Jeroným Pražský upálen na stejném místě jako Hus

Po Husovi byl 30. května 1416 odsouzen a upálen také další český kazatel, Husův a Viklefův následovník Jeroným Pražský. Shořel na hranici na stejném místě u řeky Rýna jako Hus.

Upálení Jana Husa na dřevorytu z roku 1536

Upálení Jana Husa na dřevorytu z roku 1536

FOTO: fotobanka Profimedia

Husovy myšlenky a dramatické okolnosti soudu a jeho smrti zapálily plamen husitského hnutí a započaly českou reformaci a úsilí o proměnu katolické církve.

Hus byl po své smrti uctíván jako mučedník. Symbolem husitského hnutí se stal kalich, který symbolizoval jeden z požadavků, kterým bylo přijímání podobojí coby výrazu rovnosti duchovních a prostého lidu.

Radikální moralista a reformátor

Hus však byl mnohdy ve svých názorech na změnu společnosti a v kritice morálního stavu duchovních příliš radikální. Mnohé jeho tehdejší myšlenky by byly v rámci současných zvyklostí těžko přijatelné a podobně k Husovi přistupovaly i tehdejší mocenské elity.

Příkladem je třeba jeho učení o tom, že kdo z představitelů církevní či světské moci žije v těžkém hříchu, nemá právo svou funkci vykonávat a lidé jej nemusí poslouchat. Hodnocení těžkého hříchu však bylo dáno v úzkých morálních kritériích a opatření by mohla vést ke všeobecné anarchii.

Další otázkou může být například husitský požadavek trestání smrtelnýchch hříchů "na hrdle". To vlastně znamelalo smrt za porušení desatera, tedy hříchů jako je krádež, cizoložství nebo křivé svědectví.

Role husitství v českých moderních dějinách

Husitství sehrálo zásadní roli v české historiografii a představovalo významné téma v dobách národního reformního hnutí. Pro historika Františka Palackého toto hnutí bylo vrcholem národních dějin. Palacký byl však za tento názor mnohdy odsuzován pro nekritický přístup k husitství a jeho účelového napojení na tehdejší dobu národního boje za uvědomění.

Pomník Mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí v Praze

Pomník Mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí v Praze

FOTO: fotobanka Profimedia

Stejně tak Husův odkaz využil například T. G. Masaryk v době První československé republiky.

Husitský odkaz byl zdeformován především při prosazování beztřídní společnosti komunistickou stranou po roce 1948. Husitství bylo proměněno do formy společenského hnutí a revoluce dělnické třídy proti vrchnosti a církvi.

Mimo rámec svého teologického učení měl Hus výraznou zásluhu ve zjednodušení českého pravopisu. Jeho reforma odstranila spřežky a zavedla do české abecedy diakritiku.

Výběr Husových citátů
Nemá býti věřeno v církev, poněvadž není církev Bohem.
Papežové zajisté mohou lháti, ale Bůh nelže.
Sedláček dobrý jest vyšší a dóstojnější než biskup.
Nemůže-li pravda býti projevena bez pohoršení, lépe je přijmouti pohoršení, nežli pustiti pravdu.
Pravda je jen to, co jest dobrem všech.
Kdo mluví pravdu, hlavu si rozbíjí.
Viklef, Viklef, nejednomu ty hlavu zvikleš!
Lépe jest dobře zemříti, nežli zle živu býti. Pro trest smrti nemá se hřešiti...Kdo smrti se bojí, ztrácí radosti života. Nade vším vítězí pravda. Vítězí, kdo jest usmrcován.
 Zdroj: Wikicitáty