UNESCO, čili Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu (United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization) bylo ustanoveno nedlouho po skončení druhé světové války. Právě její následky byly podnětem ke vzniku nového tělesa, které by se zavázalo k podpoře mezinárodního míru skrze spolupráci na poli vzdělání, vědy a kultury.

Historie

Zrod celé organizace byl součástí konference Spojených národů, která probíhala v Londýně od 1. do 16. listopadu 1945. Zúčastnili se jí reprezentanti čtyřiačtyřiceti zemí, kteří se shodli na vytvoření subjektu, který má ztělesňovat pravé hodnoty míru. Tehdy byla podepsána ústava UNESCO, jež vešla v platnost 4. listopadu následujícího roku po ratifikaci dvaceti zakládajícími státy. Mezi ně patřilo i tehdejší Československo. Následně se na přelomu listopadu a prosince 1946 uskutečnila první konference nově vzniklé organizace.

Na složení zakládajících členů se podepsalo politické rozdělení zemí za války. Až v roce 1951 se k organizaci připojilo Německo a Japonsko, během dalších tří let také Španělsko a Sovětský svaz. Některé země z UNESCA během let vystoupily, ale později se opět navrátily. Mezi nimi například Jihoafrická republika, Singapur, ale také USA a Velká Británie. U třech posledně jmenovaných byl důvodem nesouhlas s podporou nového informačního a komunikačního řádu, podníceného takzvanou MacBridoveovou zprávou, jež volala po demokratizaci médií a zrovnoprávnění přístupu k informacím. Zmíněné tři země tyto požadavky považovaly za omezení svobody tisku.

Augustusburg

Augustusburg

FOTO: fotobanka Profimedia

Postupem času se k organizaci přidávaly další státy, až jejich počet v roce 2009 narostl na číslo 193. Řadí se k nim také dalších sedm přidružených zemí.

Správní orgány

Hlavní řídicí institucí je Generální konference, jež se skládá ze zástupců členských států. Každý stát má při hlasování jeden hlas. Pravidelné zasedání se uskutečňuje každé dva roky a kromě členů UNESCO se jich zúčastňují také pozorovatelé z mimočlenských zemí. Vymezuje se na nich politika a směřování organizace, schvaluje se její program, rozpočet, ratifikují se mezinárodní smlouvy i nezávazné deklarace a rovněž dochází k volbě členů Výkonné rady a každé čtyři roky k volbě generálního ředitele. Pro jeho jmenování, stejně jako pro jiná klíčová rozhodnutí, je zapotřebí dvoutřetinové podpory. V ostatních případech stačí většina hlasů.

V roce 2009 byla generální ředitelkou zvolena poprvé žena, Irina Boková z Bulharska, která se stala desátou osobou na tomto postu. Prvním šéfem UNESCA byl Brit Julian Huxley. Funkční období trvá šest let.

Huť Völklinger Hütte

Huť Völklinger Hütte

FOTO: fotobanka Profimedia

S Generální konferencí úzce spolupracuje Výkonná rada UNESCA. Ta se schází rovněž po dvou letech a sestává z osmapadesáti členů, kteří jsou voleni především s přihlédnutím na geografickou a kulturní vyváženost. Výkonná rada připravuje programy pro Generální konferenci, a když jsou přijaty, dohlíží nad jejich plněním.

Hlavní sídlo UNESCA se nachází v Paříži na náměstí Place de Fontenoy. Budova s půdorysem ve tvaru písmena ypsilon, která je posazená na betonových pilotech a dá se tak pod ní procházet, je spolu s přilehlými třemi stavbami světově proslulá pro svou architekturu. Podíleli se na ní Američan Marcel Breuer, Francouz Bernard Zehrfuss a Ital Pier Luigi Nervi. Slavnostně byla otevřena 3. listopadu roku 1958, její stavba trvala tři roky. Nyní jsou její součástí také vzácná umělecká díla.

Český Krumlov

Český Krumlov

FOTO: Jiří Šír a Kamila Šírová-Motyčková , Právo

Vzdělání pro všechny, environmentalismus a etika ve vědě

Jedním z cílů UNESCA je umožnění základního vzdělání pro všechny. V roce 1948 doporučilo členským státům zavedení bezplatné povinné školní docházky. V roce 1990 proběhla světová konference v Thajsku, která rozpoutala globální poptávku po dostupném vzdělání pro každého. O deset let později se na toto téma v Dakaru pořádala světová diskuse, kde zazněl apel na světové vlády, aby prosadily vzdělání pro všechny do roku 2015.

V roce 1968 organizace uspořádala první mezivládní konferenci zaměřenou na problematiku životního prostředí a trvale udržitelného rozvoje. Jejím výsledkem byl dosud jedinečný program nazvaný Člověk a biosféra, jenž se zabýval otázkou ochrany přírody, a to v celosvětovém měřítku.

Chrám sv. Barbory, (1388, národní kulturní památka), Kutná Hora

Chrám sv. Barbory, (1388, národní kulturní památka), Kutná Hora

FOTO: ČTK

Společnost se zaměřuje také na otázku etiky v oblasti vědy a technologie. Například v roce 1993 zahájila takzvaný bioetický program, který se dočkal prvního výraznějšího úspěchu o čtyři roky později, kdy byla na zasedání Generální konference přijata Všeobecná deklarace o lidském genomu a lidských právech.

Péče o kulturu

Deklarace o kulturní rozmanitosti, přijatá v roce 2001, říká, že hybnou silou všeobecného rozvoje je kulturní diverzita. Ta mimo jiné posiluje intelektuální, duševní a morální hodnoty člověka, a tudíž přispívá k rozšíření míru a vzájemného pochopení mezi národy. Proto se právě kultura stala jedním ze stěžejních témat UNESCA.

V roce 1972 byla schválena Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví. Následně byla ustanovena odpovědná komise a v roce 1978 přibyly první záznamy na Seznam světového dědictví. Mezi přírodní památky se řadí například geologické útvary nebo přírodní oblasti s přirozeným výskytem ohroženého druhu zvířat, většinu kulturních památek tvoří umělecká díla.

Ilustrační foto

 Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře

FOTO: České dědictví UNESCO

Dostat se na tuto prestižní listinu je podmíněno splněním určitých kritérií, ale zájemce musí také dodat podrobnou dokumentaci a projít při neohlášených návštěvách inspektorů z UNESCA. Ti úspěšní se poté dočkají nejen světového renomé, ale též výhod od UNESCA. Například finanční pomoci, školení nebo podpory výzkumů. Na oplátku jsou ale památkáři zavázáni se o dané dědictví náležitě postarat a uchránit jeho světovou jedinečnost. To se ovšem ne vždy daří, pročež vznikl také seznam památek v ohrožení, na kterém k srpnu 2010 figurovalo 35 jmen.

Ke stejnému datu je na seznamu zapsáno celkem 904 památek, z toho 701 kulturních, 176 přírodních a 27, které v sobě nesou prvky obou kategorií. Česko se může pochlubit celkem dvanácti záznamy v Seznamu světového dědictví, což při přepočtu na plochu země znamená celosvětově vysoké číslo. Mezi nejznámější památky patří například historická centra Prahy, Českého Krumlova a Telče, Lednicko-valtický areál nebo třebíčská židovská čtvrť a sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci.

Ilustrační foto

Praha

FOTO: České dědictví UNESCO

O ochranu kulturního dědictví uchovaného v dokumentech všeho druhu a přenášeného ústní tradicí se od roku 1992 UNESCO stará prostřednictvím programu nazvaného Paměť světa. Má na starosti rovněž zpřístupnění těchto materiálů. Programu se od jeho počátku zúčastňuje i Národní knihovna ČR, jejíž ředitel pro vědu, výzkum a mezinárodní spolupráci Adolf Knoll je členem mezinárodní poradní komise, která program de facto řídí.

Organizace má zájem na všeobecné zlepšení situace po celém světě. Mimo výše zmíněných projektů se zaměřuje například na rozvoj Afriky, rovná práva mužů a žen nebo problematiku AIDS.