Od roku 1946 až roku 1954 probíhala indočínská válka mezi Francii, která se snažila udržet koloniální nadvládu nad oblasti, a osvobozeneckým hnutím. Po porážce Japonska se Francie snažila území své bývalé kolonie znovu získat, sever však už ovládal osvobozenecký Viet Minh vedený Ho Či Minem. V listopadu zaútočilo francouzské námořnictvo na Haiphong a v listopadu vyhnali Ho Či Mina z Hanoje. Viet Minh se stáhl do hor a při útocích francouzských jednotek v následujícím roce utrpěl ztráty.

Vietnamští rolníci vyzbrojení puškami

Vietnamští rolníci vyzbrojení puškami

FOTO: fotobanka Profimedia

V roce 1947 Francie ustavila Vietnamský stát s hlavním městem Saigonem. V jeho čele stál císař Bảo Đại. V roce 1949 Francie uznala nezávislost Vietnamského státu stejně jako nezávislost Laosu, který taky vnikl na území bývalé Francouzské Indočíny. Útvary, které byly součástí Francouzské unie, však nemohly vést vlastní zahraniční politiku.

První indočínská válka

V roce 1949 přerostl konflikt v regulérní válku. Francii podporovaly Spojené státy, které jí dodávaly zbraně, Viet Minh pak lidová Čína, což umožnilo partyzánské jednotky proměnit v regulérní a generál Vo Nguyen Giap mohl zahájit ofenzívu od čínských hranic. Dobyl Lai Khe u Tonkinského zálivu. Při další ofenzívě zahájené v září dobyl postupně Dong Khe, Cao Bang a Lang Son. Francie přišla o 4800 svých mužů.

Studentský protest proti válce ve Vietnamu

Studentský protest proti válce ve Vietnamu

FOTO: fotobanka Profimedia

Viet Ming pokračoval v ofenzívě i od začátku roku 1951 s cílem dobýt Haiphong, ale ani opakované útoky mu nepřinesly velké úspěchy, celkem ztratil přes 10 000 vojáků.

Tvrdé boje pokračovaly i v roce 1952. Viet Minh dokázal přerušit francouzské zásobovací linie a postupně ovládl většinu severu Tonkinského zálivu. Francie proto zahájila operaci Lorraine, kde 30 000 vojáků mělo Viet Minh vytlačit. Dobyla Phu Yen, Phu Thop a Phu Doan. Vietnamci se ale stáhli a velkému střetu se vyhnuli.

Porážka Francie

V roce 1953 Giap změnil taktiku a místo přímých útoků na Francouze, které selhávaly, zahájil invazi do Laosu. Francie, která věděla, že v dlouhodobém konfliktu nemá šanci uspět, chtěla porazit Viet Minh v rozhodující bitvě na konci roku 1953. Ta skončila u Dien Bien Phu krutou porážkou Francie. Byly vyhlášeny nezávislé státy Laos a Kambodža a samotný Vietnam byl rozdělen na 17. rovnoběžce na severní komunistický a jižní prozápadní.

Přesný počet obětí konfliktu není znám. Podle některých odhadů jich byl milión. Francie měla 75 581 padlých, Vietnamský stát přes 400 000 padlých, zraněných nebo zajatých. Viet Minh měl odhadem 300 000 mrtvých. Konflikt si také vyžádal asi 150 000 civilních obětí.

V roce 1956, kdy se ze severu stáhli Číňané a z jihu odešli poslední Francouzi, se měly podle ženevských dohod konat volby, které měly rozhodnout o sjednocení Vietnamu. USA a Jižní Vietnam, který se v roce 1955 stal republikou, ovšem odmítl smlouvu podepsat.

Transportér vybavený plamenometem

Transportér vybavený plamenometem

FOTO: fotobanka Profimedia

V roce 1956 jihovietnamský prezident Ngo Dinh Diem zahájil kampaň proti komunistům, kdy byly zabity tisíce oponentů a dalších asi 40 000 jich skončilo ve věznění. Vzrostla proto podpora partyzánů z Vietcongu. Mnoha obyvatelům jižního Vietnamu vadilo, že president Ngo Dinh Diem je katolík, protože většina obyvatel jsou buddhisté.

Situace se eskalovala v roce 1959, kdy Ho-či-min změnil taktiku a rozhodl se podporovat ozbrojený boj na jihu země. Vietcong proto začal s většími operacemi. Tento rok se považuje za zahájení druhé indočínské války. V roce 1960 byla na jihu ustavena Národní fronta osvobození.

Američané proto začali na jih posílat své vojáky, v roce 1963 jich tam bylo již 16 500.

Jihovietnamská armáda nebyla schopna čelit partyzánům, Diem se hlavně staral o prosazování katolické víry a soustředil se boj s buddhisty. Chaosu využívali partyzáni. Američané proto souhlasili se svržením neoblíbeného Diema. Junta, která se chopila moci, ho bez souhlasu USA nechala 2. listopadu 1963 popravit. USA se podobně jako před nimi Francouzi soustředili na vojenské řešení a jeho problémy a opomíjeli politické aspekty konfliktu, zejména důvod, proč mají partyzáni podporu obyvatel.

Zahájení vietnamské války 

Ve válku přerostl mezi USA a Vietnamskou demokratickou republikou konflikt v roce 1964 po incidentech v Tonkinském zálivu. Torpédoborec Maddox, který byl na tajné misi u vietnamského pobřeží, ohlásil 2. srpna, že po něm vietnamské rychlé čluny vypálily torpédo a on odpověděl palbou. Přivolal leteckou pomoc a stroj z letadlové lodi USS Ticonderoga potopil jeden z člunů.

O dva dny později USS Maddox oznámil, že byl v bouřce opět napaden, ale nezasažen, a střílel po lodích, které viděl na radaru. Tvrdilo se, že dva čluny loď potopila, ovšem žádné trosky se nenašly. Pro Spojené státy tento druhý incident, který byl sporný, sloužil k zahájení odvetných náletů na severovietnamská města. Rezoluci o jihovýchodní Asii, která útoky umožňovala, Kongres schválil 7. srpna.

Letecké bombardování

Američané ale bojovali na dvou frontách, bombardovali sever a současně vedli protipartyzánskou válku na jihu, kde bylo v roce 1965 na 150 000 partyzánů. Konflikt proto eskaloval a rozrůstal se. Byla zahájena třífázová letecká ofenzíva proti Severnímu Vietnamu. Cílem operací Flaming Dart, Rolling Thunder a Arc Light bylo zabránit tomu, aby Sever mohl podporovat partyzány na jihu.

Bitevníky A7 Corasair II startují k náletu na Vietnam z lodě Bon Homme Richard v rcoe 1965

Bitevníky A7 Corasair II startují k náletu na Vietnam z lodě Bon Homme Richard v rcoe 1965

FOTO: fotobanka Profimedia

Bombardován byl i jih a také zejména Ho-či-minova stezka, po které proudily zásoby ze severu. Ta částečně vedla i přes Laos a Kambodžu. Náčelník šábu letectva generál Curtis Le May, který nařídil za druhé světové války nálety na Tokio, uvedl: "Vybombarduji komunisty zpátky do doby kamenné".

Pozemní válka

Po několika útocích na americké základny na jihu bylo v březnu 1965 rozhodnuto vyslat na jih 3500 příslušníků námořní pěchoty, aby je chránila, protože jihovietnamská armáda to nezvládala. Tento krok se považuje za počátek pozemní války ve Vietnamu. Na konci roku už bylo na jihu Vietnamu 200 000 amerických vojáků. Jihovietnamská armáda nebyla schopná čelit nejen partyzánským útokům, ale ani běžným taktikám boje, což se ukázalo u Binh Gia a u Dong Xoai. Jižní Vietnam byl politicky zcela rozložený, k převratům docházelo každý rok, což partyzány posilovalo.

Zadržený bojovník Vietcongu v roce 1966

Zadržený bojovník Vietcongu v roce 1966

FOTO: fotobanka Profimedia

Americký generál William Westmoreland označil na konci roku 1965 situaci za kritickou. Američtí vojáci už nadále neměli plnit jen obranné úkoly a ponechat boj proti partyzánům na Jihovietnamcích, ale aktivně postupovat proti partyzánům, zatlačit Národní frontu osvobození jižního Vietnamu a pak ji rozprášit.

USA se podobně jako v Koreji pokusili získat podporu spojenců z paktu SEATO. Souhlasila Austrálie, Nový Zéland, Korejská republika, Thajsko a Filipíny, ale Velká Británie a Kanada odmítly.

Strategie však selhala, v roce 1968 zahájily osvobozenecké síly překvapivou ofenzívu Tet, kdy bylo napadeno přes sto měst včetně velitelství Westmorelanda a velvyslanectví USA v Saigonu.


Odpor proti válce po masakru v My-Lai

Až při protiútoku se podařilo dobýt Hue, které ale bylo z 80 procent srovnáno se zemí. I když vojensky byla ofenzíva pro osvobozenecké síly pohromou, změnila veřejné mínění a Američané začali proti válce masově protestovat. Kobercové bombardování si vyžádalo značné civilní oběti války a velké množství vážně zraněných lidí, popálených napalmem nebo otrávených defolianty zbavujícími stromy v džungli listí, aby se partyzáni neměli kde ukrývat.

Výsadek v My Lai

Výsadek v My Lai

FOTO: fotobanka Profimedia

Odpor proti válce zesílil po masakru v My-lai z března 1968, kde američtí vojáci brutálně znásilnili, umučili a vyvraždili mezi čtyřmi a pěti sty obyvateli stejnojmenné vesnice.

Odpor rostl i proto, že mladí Američané nechtěli rukovat do války. Odváděno jich však bylo stále více. Na konci dubna 1969 dosáhl počet amerických vojáků ve Vietnamu svého vrcholu, nacházelo se tam 543 000 vojáků.

Američtí vojáci nasezení v roce 1971 do operace Dewey Canyon II' v Jižním Vietnamu

Američtí vojáci nasazení v roce 1971 do operace Dewey Canyon II' v Jižním Vietnamu

FOTO: fotobanka Profimedia

Vietnamizace a nálety na Laos a Kambodžu

Američtí politici proto přišli v roce 1972 s ideou vietnamizace války, kdy by proti sobě stáli jen severovietnamští a jihovietnamští vojáci. Jih však nikdy nebyl dost silný. To vedlo ke snížení americké účasti na 265 000 vojáků. Nový prezident Richard Nixon také začal klást důraz na jednání. Nedosáhl však toho, aby Čína a SSSR přestaly podporovat Severní Vietnam a partyzány.

F-4 Phantom shazuje napalmové bomby u Quang Tri v roce 1972

F-4 Phantom shazuje napalmové bomby u Quang Tri v roce 1972

FOTO: fotobanka Profimedia

Protože dodávky zásob procházely po Ho-či-minově stezce přes Kambodžu a Laos, zahájily Spojené státy na počátku 70. let letecké útoky na obě země. V Kambodži byl svržen princ Norodom Sihanuk a byla ustavena vojenská vláda Lon Nola.

Idea vietnamizace však selhala, jakmile jihovietnamští vojáci narazili na odpor, utíkali, opouštěli svá vozidla a žádali o evakuaci za pomoci vrtulníků. To se ukázalo i při jihovietnamské velikonoční ofenzívě z roku 1972. Opět byli na hlavu poraženi a situaci zachránila až další letecká ofenzíva Linebacker. I tak ale pokračovalo americké stahování, už v roce 1971 poklesl počet amerických vojáků ve válce pod 200 000 a do jara jich bylo staženo dalších 45 000. Odešli i Australané a Novozélanďané.

Oběti z náletu na Haiphong v roce 1972

Oběti z náletu na Haiphong v roce 1972

FOTO: fotobanka Profimedia


Konec války a sjednocení Vietnamu

Washington se začal přiklánět k jednání. Ovšem sever se cítil na koni a teprve další bombardovací ofenzíva jej dovedla k mírovému stolu. V roce 1973 byla podepsána mírová dohoda mezi USA, Jižním Vietnamem, Vietcongem a Severním Vietnamem.

Pád Saigonu po vstupu severovietnamských vojsk

Pád Saigonu po vstupu severovietnamských vojsk

FOTO: fotobanka Profimedia

Severní Vietnam se ale svých plánů na sjednocení země nevzdal, v roce 1975 zahájil ofenzívu a  v dubnu téhož roku padl Saigon, 2. července 1976 byla vyhlášená sjednocená Vietnamská socialistická republika.

Nakonec zemřelo ve Vietnamu na 60 000 amerických vojáků, válka si celkem vyžádala do svého konce roku 1973 přes dva milióny lidských životů.

Kambodža

Vietnamská válka však byla katastrofou i pro sousední Kambodžu, kde se proti vojenské juntě postavili partyzáni. Nakonec brutální Rudí Khmerové dobyli 16. dubna 1975 Phnompenh. Jejich krutovláda, kdy zaváděli maoistický zemědělský komunismus, si vyžádala možná až tři milióny obětí, než Pol Pota v roce 1979 svrhl Vietnam.

Děti rodičů vystavených defoliantu Agent Orange

Děti rodičů vystavených defoliantu Agent Orange

FOTO: fotobanka Profimedia