Většinu současné mocenské elity v Rusku tvoří bývalí agenti ruské tajné služby, která plynule navázala na sovětskou KGB. Sám Putin se proslavil výrokem, že neexistuje nic jako „bývalý agent KGB“.

S pomocí prokremelských médií si Putin vybudoval poměrně silný kult osobnosti s obrazem ruského patriota, chlapáka, který střílí tygry, loví do půli těla svlečený ryby, či jezdí na koni a bravurně mlátí s protivníky o žíněnku při hodinách juda. Zároveň vystupuje jako věřící pravoslavný křesťan. Možná i díky tomu se stále těší neobvykle silné podpoře veřejnosti.

Vladimir Putin jako ruský prezident

Vladimir Putin jako ruský prezident

FOTO: fotobanka Profimedia

Od roku 2008 však víru v Putina oslabuje hospodářská krize, která společně s poklesem cen ropy dolehla i na Rusko. Navíc Putinův obraz občas naruší nepotvrzené zvěsti o jeho milenkách, či majetku, který během svého vládnutí hromadí.

Život

Putin se narodil 7. října 1952 v sovětském Leningradu (nyní znovu Sankt-Petěrburg, česky Petrohrad) a měl sovětsky příkladný dělnický původ. Jeho otec bojoval ve 2. Světové válce a matka přežila blokádu Leningradu.

Vladimir Putin s manželkou Lyudmilou v roce 2000

Vladimir Putin s manželkou Ludmilou v roce 2000

FOTO: fotobanka Profimedia

Roku 1975 dostudoval práva na leningradské Státní univerzitě. V průběhu studia na vysoké škole se stal členem KGB a Komunistické strany Sovětského svazu, jejichž členem zůstal až do rozpadu Sovětského svazu roku 1991. V letech 1985-1990 působil jako sovětský špión na území NDR v Drážďanech.

Od roku 1983 byl ženatý s Ludmilou Alexandrovnou Škrebněvovou, učitelkou španělštiny a bývalou letuškou, se kterou se po více než třicetiletém manželství v roce 2014 rozvedl. Mají dvě dcery: Marii (*1985) a Jekaterinu (*1986). Putinova "děvčata" se však objevují na veřejnosti jen výjimečně.

Politická kariéra

Svou politickou kariéru započal Putin začátkem devadesátých let v Sankt-Petěrburgu. V létě 1998 se na rok stal šéfem bezpečnostní služby FSB (nástupkyně KGB). A následoval raketový postup do křesla premiéra, aby se po čtyřech a půl měsících stal 31. prosince 1999 úřadujícím prezidentem místo Borise Jelcina, který abdikoval. Po vítězství v březnových prezidentských volbách se stal řádným prezidentem od 7. května téhož roku, druhé funkční období zastával od 14. března 2004 do 7. května 2008.

Vladimir Putin a Bill Clinton v roce 1999 v Oslu

Vladimir Putin a Bill Clinton v roce 1999 v Oslu

FOTO: fotobanka Profimedia

Jeho mocenští souputníci patří k takzvané skupině „Ozero“ čili Jezero, která vznikla v Petrohradě v 90. letech. Šlo především o činné či bývalé agenty tajné služby, kteří se scházeli o víkendech nedaleko Petrohradu u jednoho jezera a probírali své názory na politickou situaci. Jedním s účastníků těchto setkání byl i "civilista" – Dmitrij Medveděv, kterého si Putin v roce vybral za svého spoluvládce, když už mu ústava neumožňovala zastávat další prezidentský termín. Putin se postavil do čela narychlo ustavené politické formace Jednotné Rusko, která se ziskem více než 65 procent vyhrála podle očekávání v parlamentních volbách a Putin se stal premiérem.

Ačkoli byl od roku 2008 prezidentem Medvěděv, nikdo nepochyboval, kdo je nejmocnějším mužem Ruska. Po vypršení Medvěděvova prezidentství a dalších vítězných volbách se 7. května 2012 Putin vrací do prezidentského úřadu, tentokrát po změně ústavy nejméně na šest let.  Věrný "Dima" dopředu dostal přislíbeno premiérské křeslo.

Vladimir Putin a papež Jan Pavel II. v roce 2000

Vladimir Putin a papež Jan Pavel II. v roce 2000

FOTO: fotobanka Profimedia


Politika

Rusové nejčastěji označují jako Putinovu zásluhu skutečnost, že se za jeho vlády Rusko vymanilo z 15 let trvající hospodářské krize. Nicméně z pohledu ekonomů, mnohem větší měrou k tomu napomohl výrazný růst cen ropy a dalších surovin, které Rusko vyváží.

Putin se brutálně vypořádal nejen s odbojnými Čečenci na Kavkaze, ale změnou ústavy zlikvidoval i do té doby poměrně značnou nezávislost jednotlivých republik a autonomních oblastí rozlehlé Ruské federace. Potlačil také politickou opozici, nezávislá media a ruské magnáty – oligarchy ovládající hospodářství Ruska, kteří se mu postavili na odpor.

Vladimir Putin a Kim Čong-il v roce 2000

Vladimir Putin a Kim Čong-il v roce 2000

FOTO: fotobanka Profimedia

Uvěznění Michaila Chodorkovského, který ovládal značnou část ropného průmyslu, bylo jen jedním exemplárním příkladem. Za Putinovy éry byly ze strategického odvětví energetiky vytlačeny i zahraniční firmy. V Rusku byla také zavražděna řada novinářů, kteří se snažili rozkrýt různé mocenské hry – k nejznámějším patří atentát na Annu Politkovskou.

V oblasti zahraniční politiky se Putinovo Rusko orientuje na obnovu svého velmocenského postavení. Moskva především posilovala své pozice v prostoru bývalého Sovětského svazu a bránila se dalšímu rozšiřování NATO směrem ke svým hranicím a také budování amerického protiraketového štítu, jehož prvky měly být rozmístěny v Polsku a České republice. Přesto byly vztahy se Západem a především s USA poměrně přátelské až do invaze ruských sil do Gruzie v létě 2008. Nová administrativa Baracka Obamy proto v roce 2009 nabídla Kremlu restart ve vzájemných vztazích.

Prezidenti Ruska a USA Vladimir Putin a Barack Obama

Prezidenti Ruska a USA Vladimir Putin a Barack Obama

FOTO: Profimedia.cz

Třetí prezidentské období

Po Putinově návratu do prezidentského křesla v roce 2012 se však vztahy mezi Ruskem a USA znovu vyhrotily. V červnu roku 2013 vyhledal v Rusku útočiště Edward Snowden, bývalý systémový administrátor pracující pro americkou Národní bezpečnostní agenturu (NSA), který podal médiím utajované informace o celosvětovém sledování telefonů a elektronické komunikace bezpečnostními službami USA. Za to byl Snowden ve Spojených státech obviněn a hrozily mu exemplární testy. Dokud však čerpal azyl uprchlíka, americké prsty spravedlnosti na něj nedosáhly.

Po vypuknutí občanské války v Sýrii projevili představitelé USA názor, že použití chemických zbraní Asadovým režimem je důvod k vojenské intervenci. Putin však nesouhlasil a pro list The New York Times argumentoval, že chemické zbraně v Sýrii nepoužila vláda, ale povstalci, aby vyprovokovali zahraniční zásah proti Damašku. Nakonec se americkým a ruským diplomatům podařilo dojít k dohodě, podle které byly chemické zbraně zneškodněny.

Poté, co byl 22. února 2014 na Ukrajině po opozičních protestech prezident Viktor Janukovyč zbaven funkce, odmítl Putin uznat legitimitu nově ustanovené ukrajinské vlády a již v noci z 22. na 23. února nařídil ruským bezpečnostním složkám přípravu obsazení Krymu. V březnu téhož roku ruští neoznačení vojáci, kterým se přezdívalo „zelení mužíčci“, a proruské milice obsadili území autonomní oblasti Krym. Následovalo krymské referendum, na základě jehož výsledků vyhlásil Krym samostatnost a požádal o začlenění do Ruské federace. Putin prohlásil, že Krym byl vždy součástí Ruska a jeho připojení k Ruské federaci schválil, i přes nelibost vlád západních zemí, které Rusko „potrestaly” zavedením ekonomických sankcí.

Ruský prezident Putin (druhý zprava) s předsedou krymského parlamentu Vladimirem Konstantinovem (druhý zleva), krymským premiér Sergejem Aksjonovem (vlevo) a starostou Sevastopolu Alexejem Čalyjem.

Ruský prezident Putin (druhý zprava) s předsedou krymského parlamentu Vladimirem Konstantinovem (druhý zleva), krymským premiérem Sergejem Aksjonovem (vlevo) a starostou Sevastopolu Alexejem Čalyjem.

FOTO: ČTK/AP

Následně se na východě Ukrajiny rozpoutala válka. Rusko na ni reagovalo aktivní vojenskou, materiální a diplomatickou podporou separatistů v jejich snaze vytvořit tzv. Nové Rusko. Koncem června 2015 se kvůli nastalé situaci uskutečnil telefonický rozhovor mezi Putinem a americkým prezidentem Barackem Obamou. Obama vyzval Putina ke stažení vojáků a válečné výzbroje z východní Ukrajiny. Prezidenti se dohodli, že se sejdou šéfové diplomacie obou zemí, aby vyjednali řešení tohoto konfliktu. Hovořili spolu i o dalších otázkách, jako je například válka proti Islámskému státu.

Ruská vojenská intervence v Sýrii

Rusko se syrskou vládou v čele s prezidentem Bašárem Asadem udržuje dobré vztahy, po vypuknutí tamní občanské války dodávalo Asadovi kromě humanitární pomoci i výzbroj. Činilo tak proto, že vidí v Asadově vládě překážku proti militantnímu islamismu představovaném především organizací Islámský stát.

Vojenskou intervenci zahájilo Rusko 30. září 2015 na základě žádosti prezidenta Asada po jednomyslném schválení ruským parlamentem.

Po zničení letu Kogalymavia 9268 nad Sinajským poloostrovem, obsazeného především ruskými občany, a teroristických útocích v Pařízi Rusko přitvrdilo a zesílilo své nálety. Ruský personál popisoval bomby vzkazy typu „Toto je za naše mrtvé” a „Za Paříž”.

Za naše, píše ruský voják na jednu z pum připravených pro nálet v Sýrii.

Za naše, píše ruský voják na jednu z pum připravených pro nálet v Sýrii.

FOTO: , ČTK/AP

Turecko varovalo Rusy, aby se v Sýrii vyhnuli bombardování civilních turkménských vesnic, jinak dojde k „závažným důsledkům”. 24. listopadu byl tureckou F-16 nad syrsko-tureckou hranicí sestřelen ruský bombardér. Putin tento akt nazval „ránou dýkou do zad” vzhledem k faktu, že ruský stroj nepředstavoval pro Turecko žádnou hrozbu, a varoval, že incident bude mít tragický dopad na vztahy obou zemí.