2S1 Gvozdika

Samohybná houfnice 2S1 Gvozdika patří k nejrozšířenějším a nejpoužívanějším zbraním svého druhu. Vyrobeno jich bylo od sedmdesátých let asi deset tisíc a sloužily i v československé armádě. Sověti je nasadili v Afghánistánu a od té doby se účastnily velké většiny konfliktů včetně válek v Iráku a v Jugoslávii. Nasazovány byly i v konfliktech v Sýrii a na Ukrajině.

Gvozdika vznikla v reakci Sovětského svazu na zavádění nové generace amerických houfnic M108 a M109 do výzbroje americké armády i členských zemí NATO na přelomu padesátých a šedesátých let.

Bylo jasné, že tažené houfnice se pro moderní mobilní válku nehodí, trvalo však dlouho, než Sovětský svaz zavedl do výzbroje samohybné houfnice na pásových podvozcích 2S1 Gvozdika ráže 122 mm a 2S3 Akacija ráže 152 mm. Za Chruščova se soustředil na raketové zbraně a k samohybným dělům měl své výhrady i maršál V. I. Čujkov, který je považoval za pokažené tanky.

Až v polovině šedesátých let se rozhodlo o nové koncepci sovětského dělostřelectva, které počítalo se samohybnými houfnicemi na pásových podvozcích. O vývoji houfnice ráže 122 mm se rozhodlo v červenci 1967.

V rámci urychlení vývoje byla použita hlaveň a brzdovratné zařízení z tažené houfnice D-30 s kanonem 2A31. I když závod Uralmaš plánoval využít v rámci unifikace podvozek bojových vozidel pěchoty BMP-1, nestalo se tak, traktorový závod ChTZ Serga Održonikidze, který byl vývojem pověřen, sáhl po podvozku pásového dělostřeleckého tahače MT-LB, což také vedlo k značné míře unifikace a zajistilo vozidlu dobrou průchodnost terénem. Kvůli větší stabilitě a snížení měrného tlaku se zvýšil počet pojezdových kol z šesti na sedm.

Na podvozku byla postavena svařovaná pancéřová korba z plechů tloušťky 20 mm na čele a věži a 15 mm na ostatních částech.

V přední části korby je motorový prostor, kde je uložen osmiválcový přeplňovaný naftový motor JaMZ-238N o výkonu 221 kW, který dává samohybné houfnici maximální rychlost 61 km/h, v terénu pak 32 km/h.

Kanon, který byl kvůli problémům se zaplňováním bojového prostoru spalinami prachu vybaven novým poloautomatickým šroubovým závěrem s plastovým těsněním, byl uložen ve věži. Odměr činí 360°, náměr se pohybuje v rozsahu -3°¨až 70°. Dostřel s tříštivotrhavou municí činí 15 200 m, s raketovou až 21 900 m. Kumulativní granáty prorazí na tisíc metrů pancíř tloušťky 460 mm.

Kvůli zachování nízké siluety byl vnitřní prostor malý, takže posádka byla jen čtyřčlenná. Kvůli tomu musel nabíječ plnit i roli granátníka a nábojkáře. Proto byla rychlost střelby nízká, pět ran za minutu, a v případě, že bylo náboje nutné vyjímat ze schránek, jen dvě rány za minutu. V případě střelby z vybudovaných palebných postů, kdy byla otevřena zadní dvířka bojového prostoru, a posádce byl přidělen pátý muž, mohla rychlost střelby stoupnout na osm ran za minutu. Maximální rychlost trvalé střelby činí 40 ran za deset minut a 100 ran za hodinu.

Gvozdika může také překonávat vodní toky do šířky 300 metrů, přičemž rychlost toku nesměla překonávat 0,6 m/s a vlny výšku 15 cm. Vozidlo muselo být na plavbu připraveno a nemohlo vézt více než 30 granátů, zatímco normálně jich přepravovalo čtyřicet.

Sériová výroba byla zahájena v roce 1971 a první gvozdiky zařadila sovětská armáda do výzbroje v roce 1974. Vyráběly se až do roku 1991. Licenčně se vyráběly též v Bulharsku a do roku 1994 i v Polsku, kde gvozdiky dále vyvíjeli, vybavili je motory SW680T, kladkami pásů a digitálním systémem řízení palby TOPAZ. Část polských gvozdik byla přeměna na obrněné transportéry LPG, další mohou být vybaveny místo kanonu automatickým minometem Rak ráže 120 mm.

Ze samohybné houfnice bylo odvozeno několik speciálních vozidel zejména velitelských určených pro řízení palby, označovaných 1V12 až 1V16, a vozidla pro chemický a radiační průzkum RChM.

Na stejném podvozku bylo postaveno i speciální odminovací vozidlo UR 77 Meteorit.

V Rusku asi třicet gvozdik modernizovali na samohybný minomet 2S34 Čosta, když kanon  2A31 nahradili minometem 2A80 ráže 120 mm vybaveným novým systémem řízení palby s větší přesností.

Gvozdiky byly od konce sedmdesátých let dodávány do výzbroje členských zemí Varšavské smlouvy, získalo je také Československo. V rámci přezbrojení jich původně plánovalo nakoupit 640, ale nakonec jich bylo dodáno 148. Přestože byly spolehlivé, po pádu komunismu se rychle vyřazovaly, protože se dále nepočítalo ve výzbroji s děly ráže 122 mm, která byla považována za neperspektivní. Ve službě skončily v devadesátých letech, část jich byla prodána do Uruguaye. Slovensko část ze svých 49 2S1 dál využívá.

Gvozdiky byl hojně exportovány zejména do spřízněných arabských a afrických států, jako byly Alžírsko, Angola i Eritrea, Etiopie, Irák, Írán, Jemen, Libye a Sýrie, ale koupila je také Indie, Venezuela a Finsko. Ve výzbroji je má i Kuba a Vietnam.

Prvním konfliktem, kterého se účastnily, byla válka v Afghánistánu, kde posádky oceňovaly pancéřovou ochranu proti palbě ručních zbraní. Rusko je nasadilo i v Čečensku a proti Gruzii a při obsazování Krymu. Použil je i Irák v druhé válce v Zálivu, účastnily se válek v Jugoslávii, které provázely její rozpad, bojů v Angole i války mezi Eritreou a Etiopií či střetů mezi Arménií a Ázerbájdžánem.

Nasazeny byly také během občanských válek v Libyi, na Ukrajině a v Sýrii, kde se několika zřejmě zmocnil i Islámský stát.