Akacija vznikla jako odpověď Sovětského svazu na zavádění nové generace amerických houfnic M109 ráže 155, které od počátku šedesátých let přicházely do výzbroje americké armády a zemí NATO. Bylo jasné, že sovětské stávající zbraně proti nim zaostávají.

Až v polovině šedesátých let sovětské vedení rozhodlo o nové koncepci sovětského dělostřelectva, která představovala ústup od tažených děl a počítala se samohybnými houfnicemi na pásových podvozcích. O vývoji houfnice ráže 152 mm rozhodlo v červenci 1967 stejně jako o vývoji menší 2S1 Gvozdiky.

V rámci urychlení vývoje byla použita hlaveň a další části tažené houfnice D-20, která byla pro montáž na podvozek upravena na verzi D-22. Umístěna byla na korbě vyrobené na pásovém podvozku GM-123, použitém u vozidla 2K1 Krug s řízenými protiletadlovými raketami označovanými v kódu NATO SA-4 Ganef.

Kolona ukrajinských houfnic stahující se od Debalceva k Artěmivsku

Kolona ukrajinských houfnic 2S3 stahující se od Debalceva k Artěmivsku

FOTO: Gleb Garanich, Reuters

Podvozek ale byl upraven, byl snížen počet pojezdových kol za sedmi na šest. I tak umožňuje překonat překážky vysoké 70 cm i zákopy široké tři metry a zvládat svah s úhlem stoupání 30°. Na podvozku byla postavena svařovaná pancéřová korba z válcovaných plechů tloušťky 30 mm na čele a věži a 15 mm na ostatních částech.

V její přední části je motorový prostor, kde je uložen dvanáctiválcový přeplňovaný naftový motor V59 s výkonem 380 kW při 2000 otáčkách, který dává samohybné houfnici maximální rychlost 63 km/h a v terénu 45 km/h.

Kanon byl uložen ve věži. Odměr činí 360°, náměr se pohybuje v rozsahu -4°až 60°. Používají se tříštivotrhavé granáty OF-540 a of-25 o hmotnosti 43,6 kg s dostřelem 18,5 km nebo raketové granáty s dostřelem 25 km. Akacija může vést i přímou palbu na vzdálenost čtyř kilometrů. Může vystřelovat i několik druhů protipancéřových granátů jako BP-540, který na vzdálenost tři kilometry prorazí pancíř síly 250 mm, či Br-540 který prorazí 120 mm pancíř na vzdálenost kilometru. Doplňkovou výzbroj představuje kulomet PKT ráže 7,62 mm.

První prototypy byly hotovy na konci roku 1968. Protože se ukázalo, že se bojový prostor samohybné houfnice podobně jako u gvozdiky rychle zaplňuje prachovými spalinami, byl překonstruován závěr a použit nový šroubový, s plastovým těsněním.

Technické údaje samohybné houfnice 2S3 Akacija
Délka vozidla
7770 mm
Celková délka s hlavní
8400 mm
Šířka3250 mm
Výška vozidla2615 mm
Výška s kulometem
3050 mm
Světlá výška 400 mm
Hmotnost27,5 t
Motor vznětový přeplňovaný  V-59
Počet válců 
   12
Výkon motoru 383 kW
Maximální rychlost
  63 km/h
Maximální rychlost v terénu
  45 km/h
Dojezd500 km
Výzbroj a vybavení houfnice 2S1
Kanon D-22  152 mm
Úsťová rychlost   680 m/s
Dostřel s konvenční municí
 18 500 m
 Kulomet  PKT
    7,62 mm

V roce 1971 tak mohla být akacija zařazena do výzbroje, první varianta se vyráběla v letech 1970 až 1975.

Modernizovaná verze 2S3M s kanónem 2A33 a mechanizovaným zásobníkem na 12 nábojů se vyráběla v letech 1975 až 1987. Počet vezených granátů vzrostl podle typu na 40 až 46 a mohly se používat i laserem naváděné střely OF-38 Krasnopol.

Mechanizovaný zásobník byl potřeba, protože houfnice má jen čtyřčlennou posádku a nabíječ plnil i roli granátníka a nábojkáře. Proto rychlost střelby činí tři až čtyři rány za minutu, za deset minut je to pak 30 výstřelů. Pokud je houfnice zakopaná v palebném postavení a má přiděleny dva další muže, rychlost palby může být vyšší.

Další verzí byla 2S3M1 s novým zaměřovačem, kde už střely Krasnopol byly používány standardně. Na tuto verzi se v letech 1987 až 1993 modernizovaly všechny dříve vyrobené akacije.

Ruská armáda měla v roce 2007 tisícovku akacijí ve službě a několik set ve skladech, námořnictvo pak mělo ve službě dalších 400 klusů, přičemž 600 jich bylo ve skladech. Jiné údaje uvádějí 930 2S3 ve službě a 1600 ve skladech. Pět set jich získala po rozpadu SSSR Ukrajina a 150 Kazachstán.

Akacije se však objevily i ve výzbroji dalších zemí, i když nebyly tak masově rozšířené jako gvozdiky a nestaly se standardní zbraní všech zemí Varšavské smlouvy. Využívala je jen bývalá NDR a Bulharsko a ve výzbroji je mělo také Maďarsko. Dodány byly na Kubu, Etiopii, do Libye, Sýrie a Iráku a Vietnamu.

Prvním konfliktem, kterého se zúčastnily, byla válka v Afghánistánu. Rusko je nasadilo v Čečensku i proti Gruzii a v občanské válce v Tádžikistánu. Použil je i Irák a nasazeny byly ve válce mezi Eritreou a Etiopií.

Posledními konflikty, kterých se účastní, jsou občanské války v Libyi, na Ukrajině a v Sýrii.