Nasazena byla ve všech velkých operacích amerických ozbrojených sil, jichž se účastnily vrtulníky Apache od invaze do Panamy v roce 1989. Použita byla ve válce v Zálivu, nad Bosnou i při útocích na Jugoslávii a ve válkách v Iráku a v Afghánistánu stejně jako při útoku na Libyi.

V polovině první dekády nového tisíciletí se stala standardní výzbrojí bezpilotních letadel typů Predator a Reaper, které podnikají útoky na základny teroristů v Afghánistánu, v Pákistánu, v Jemenu i v Somálsku. Právě střela hellfire zabila příslušníka Al-Káidy Američana jemenského původu Anwara al-Awlakího, který padl při útoku z 30. září 2101 v Jemenu. Zabila i dvojku Al-Káidy Abú Jahju Libího, který zahynul počátkem června 2012 na kmenových územích Pákistánu. V srpnu 2009 se obětí rakety hellfire stal i tehdejší šéf pákistánského Tálibánu Bajtulláh Mehsúd.

Zničený dům Mehsúdova švagra Maulány, ve kterém zahynul šéf pákistánského Tálibánu se svou ženou.

Zničený dům Mehsúdova švagra Maulány, ve kterém zahynul šéf pákistánského Tálibánu se svou ženou.

FOTO: ČTK/AP

Raketa hellfire vypálená z izraelského vrtulníku apache zabila 22. března 2004 v pásmu Gazy vůdce palestinského radikálního hnutí Hamás Ahmada Jásina.

O významu střely svědčí počty vyrobených a použitých kusů. Výroba do roku 2005 dala přes 65 000 kusů střel. Modernějších verzí bylo od roku 1990 do 2007 vyrobeno 21 000. Od zahájení války v Afghánistánu v roce 2001 do roku 2007 americká armáda odpálila na 6 000 střel hellfire.

Rakety Hellfire podvěšené pod vrtulníkem AH-64 Apache startujícím na misi

Rakety Hellfire podvěšené pod vrtulníkem AH-64 Apache startujícím na misi

FOTO: Lockheed Martin/US Army

Raketa byla exportována do 12 zemí a využívají ji skoro všichni uživatelé vrtulníků apache včetně Británie, Japonska, Izraele, Egypta a Nizozemska nebo Řecka. Má je i Itálie, Austrálie, která s ní vyzbrojila vrtulníky Tiger, Tchaj-wan nebo Turecko.

Koncepce a vývoj

Vývoj střely zahájila firma Rockwell International, kterou později převzala Martin Marietta a nakonec se stala součástí koncernu Lockheed Martin, v roce 1974. Tehdy americká armáda zveřejnila požadavky na protitankovou střelu vypalovanou z helikoptér. Název Hellfire, tedy pekelný oheň, je akronymem charakterizující zbraň HELicopter Launched, FIRE and forget missile (z helikoptéry odpalovaná střela typu odpal a zapomeň), což ukazuje, že je naváděna poloaktivně.

Raketa Hellfire podvěšená pod vrtulníkem Apache

Raketa Hellfire podvěšená pod vrtulníkem Apache

FOTO: Lockheed Martin /US Army

Střela je poháněná jednostupňovým raketovým motorem na tuhá paliva, který jí dává rychlost až 1550 km/h. Dosah má osm kilometrů. Má průměr 18 cm. Její délka se pohybuje podle verze a hlavice mezi 160 a 180 centimetry. Hmotnost má okolo padesáti kilogramů, přičemž hlavice váží kolem devíti kilogramů. S výjimkou verze L, která využívá radarové navádění, je naváděna poloaktivně laserově (SAL).

Nejčastěji používaná bojová hlavice je protipancéřová vysoce explozivní HEAT, která je určena pro boj s tanky a dalšími obrněnými vozidly. Verze Hellfire II může používat více různých hlavic, protitankové doplňují i tříštivotrhavá a termobarická.

Jednotlivé verze

Výroba první verze AGM-114 začala v roce 1982, do výzbroje byla zařazena o tři roky později jako hlavní protitanková zbraň bitevních vrtulníků apache. Pro americkou námořní pěchotu byla vyvinuta verze AGM-114B se zvýšenou bezpečností, aby ji mohly nést i vrtulníky AH-1 Cobra startující z palub lodí. Verze AGM-114C má vylepšený naváděcí senzor a upravený motor, aby zanechávala méně patrnou kouřovou stopu.

Raketa Hellfire odpálená z vrtulníku AH-1Z Super Cobra

Raketa Hellfire odpálená z vrtulníku AH-1Z Super Cobra

FOTO: Lockheed Martin /US Marines

Po válce v Zálivu, kde vrtulníky apache právě s pomocí této střely zlikvidovaly na pět set irácký tanků a obrněných vozidel, byla střela vylepšena. Občas docházelo k selhání kvůli odrazu vln, takže střela nezasáhla cíl.

Verze AGM-114GF Interim Hellfire, představující přechod k druhé generaci, má vylepšené navádění. Byla na ní už testovaná duální hlavice, kde plášť je také explozivní, aby při použití proti tankům s reaktivním pancířem, nebyla hned odpálená protipancéřová hlavice.

U druhé generace střel Hellfire II byla zavedena opatření proti rušení a programovatelný autopilot. Především ale nabízí především možnost využití různých hlavic, neboť se změnila situace ve světě a hlavní hrozbou už nebyly tankové jednotky Varšavské smlouvy. Naopak přibylo asymetrických konfliktů, kdy guerilly využívaly lehké zbraně a k přepravě terénní automobily.

Rakety Hellfire podvěšené pod vrtulníkem AH-64 Apache.

Rakety Hellfire podvěšené pod vrtulníkem AH-64 Apache.

FOTO: Lockheed Martin

AGM-114K Hellfire II nese buď klasickou protipancéřovou hlavici HEAT, nebo její duální verzi s hlavicí doplněnou vnějším explozivním pláštěm. Verzi AGM-114M určená proti lodím a nepancéřovaným cílům má tříštivotrhavou hlavici. Verze 114N nese termobarickou hlavici MAC, která je účinná zejména v uzavřených prostorách, jak v domech, tak v jeskyních, nebo při ničený nepancéřovaných a lehce pancéřovaných vozidel. AGM -114P je upravena pro bezpilotní letadla letící ve velké výšce.

Pro vrtulníky AH-64D Apache vybavené radiolokátorem Longbow byla vyvinuta verze AGM 114L, která je naváděná radarem pracujícím s milimetrovými vlnami a má autopilota s inerciálním řízením. Umožňuje vrtulníku vypálit raketu za špatného počasí, za deště, mlhy nebo sněhu či v prostředím plném kouře. Odpálit ji lze i z úkrytu, třeba zpoza domu, přičemž cíl není vidět. Naváděcí senzor využívá odraženého radiolokačního paprsku, který je vysílán přímo ze střely. Pokud je cíl mimo dosah radiolokátoru střely, je raketa Hellfire je odpálena ve směru cíle, přičemž je její let řízen autopilotem. Radiolokátor  prohledává oblast před střelou a po zachycení cíle probíhá navádění podle odraženého radiolokačního paprsku.

Odpal rakety Hellfire z vrtulníku AH-64 Apache

Odpal rakety Hellfire z vrtulníku AH-64 Apache

FOTO: Lockheed Martin/US Army

Poslední verzí je AGM-114R označovaná jako Hellfire Romeo, která kombinuje výhody obou verzí. Má opět laserové navádění, ale doplněné inerciálním naváděcím systémem s autopilotem jako verze L a lze ji odpalovat i z větších výšek.

Nosiče

Střely Hellfire jsou odpalovány nejen z vrtulníků Apache a Cobra, ale také Kiowa Warrior, Blackhawk a Seahawk nebo francouzských Tigre/Tiger. Nosit je mohou i bezpilotní letouny MQ-1 Predator a MQ-9 Reaper. Patří také do výzbroje bitevní verze tankovacích stojů Hercules americké námořní pěchoty KC-130J Harvest Hawk nebo malých špionážních strojů pro elektronický průzkum a boj AC-208 Combat Caravan odvozených z Cessny Caravan.

Americký bezpilotní letoun Predator

Americký bezpilotní letoun Predator se střelou Hellfire

FOTO: U.S. Air Force,

Uplatnění našly i na švédských rychlých člunech CB-90, které využívá i Řecko, Norsko a Mexiko. Úspěšně dopadly i testy odpalování z obrněných vozidel, ale žádné je nenese.