Narodil se v roce 1954 v obci Kopys na severu Běloruska svobodné matce Jekatěrině Lukašenkové. Vyrůstal bez otce, o jehož totožnosti média spekulují. Podle některých jím byl Rom nebo Žid, Lukašenko sám sebe ovšem označuje za stoprocentního Bělorusa.

Jako nemanželské dítě v mládí čelil ústrkům, což ho však do života dobře připravilo - získal vůli jít za svým cílem a něčeho dosáhnout. Po absolvování pedagogické fakulty nějaký čas pracoval jako učitel dějepisu, po pár letech se vrhl na dálkové studium ekonomické fakulty na zemědělské akademii.

Ze sovchozu do vysoké politiky

Koncem osmdesátých let již stál v čele sovchozu Goroděc v Mogiljovské oblasti na východě země a od té doby šla jeho kariéra strmě nahoru. V roce 1990 se stal poslancem. O čtyři roky později byl jako nezávislý kandidát zvolen prezidentem, když ve druhém kole dostal přes 80 procent hlasů.

V roce 1996 voliči v referendu schválili změny ústavy, které významně rozšířily Lukašenkovy pravomoci. Prezident krátce nato svolal nový parlament, složený z loajálních zákonodárců. Za to si z Evropské unie a Spojených států vysloužil kritiku a zákaz vstupu na jejich území.

V roce 2004 pak téměř 80 procent občanů v referendu souhlasilo s tím, aby Lukašenko kandidoval na hlavu státu v libovolném počtu volebních období po sobě. O dva roky později se tak stal potřetí v řadě prezidentem.

I když se těší relativně vysoké podpoře občanů, vypukly po jeho posledním vítězství masové protesty a ve vězení skončily stovky lidí. Nad obviněními z potírání opozice a nezávislých médií, které podle západních pozorovatelů stojí za jeho politickými úspěchy, ale Lukašenko mává rukou.

„Nevidím velký rozdíl mezi demokracií v Bělorusku a v Evropě. Copak jste viděli, že by tu lidé chodili po ulicích a třásli se strachy, jak to někdy líčí západní média? Ne, u nás lidé žijí klidněji, než v kterékoliv jiné evropské zemi,“ řekl loni v rozhovoru pro rakouský deník Die Presse. „Žádnou diktaturu tu nemáme. To, že se v rukou prezidenta soustředí určitá moc, a to nemalá, to je pravda,“ dodal jedním dechem.

V zahraniční politice zůstává jeho hlavním partnerem Rusko, i když vzájemné vztahy v posledních letech párkrát zaskřípaly. Orientuje se také na další státy, které stejně jako Minsk nedostaly od Západu nálepku demokratických režimů - dobré vztahy jej pojí například s Kubou, Libyí nebo Venezuelou.

Kdo je matkou jeho nejmladšího syna?

Jeho osobní život zůstává pro veřejnost částečně obestřen tajemstvím. Ví se, že se ženou Galinou má dva syny, již šestnáct let spolu ale nežijí. Lukašenko sice po svém zvolení vzal do prezidentské rezidence obě děti, učitelka z mateřské školky Galina však zůstala v jejich původním domově ve vsi Ryžkoviči.

V roce 2004 Lukašenkovi k synům Viktorovi a Dmitrijovi přibyl ještě malý Nikolaj. Dosud není zcela jasné, kdo je jeho matkou. Podle neoficiálních zpráv se jedná o bývalou osobní lékařku hlavy státu Irinu Abelskou, která se po boku Lukašenka objevuje již od počátku devadesátých let.  Prezident tyto dohady sám nepřímo potvrdil před dvěma lety v rozhovoru pro ruský deník Komsomolskaja pravda. „Jeho maminka je lékařka. To není žádné tajemství. Proč bych to tajil?“  odpověděl tehdy.

Kolují také dohady, že by se nástupcem Lukašenka mohl stát nejstarší syn Viktor, který je i jeho poradcem pro otázky národní bezpečnosti. Prezident ale podobné spekulace odmítá. „Pokud mám mluvit o nástupci, pak do té role budu připravovat toho nejmladšího - to je jedinečná osobnost,“ prohlásil před třemi lety s úsměvem před novináři o tehdy tříletém Nikolajovi.

Zástupci tisku se toho chytili, Lukašenko ale později vše obrátil v žert. „Opozice sice počítá - kolik let ještě budu u moci, pokud mě má vystřídat nejmladší syn? Z takových výpočtů se jen třese (...) To je ale samozřejmě vtip. Moje děti už mají otcovského prezidentování dost,“ vysvětlil.