Černou skříňku vynalezl v roce 1954 Australan David Warren. Podle mezinárodních úmluv ji ve svých letadlech musejí mít všechny letecké společnosti. První modely zaznamenávaly informace o stroji nebo třeba i části komunikace s pozemní kontrolou na kovové pásky. Byly to vlastně přerostlé žáruvzdorné a pancéřované magnetofony.

Moderní černé skříňky jsou v každém velkém letadle hned dvě. Bývají umístěné v zadní části letadla, která se většinou při pádu zdemoluje nejméně. Jsou plné nejmodernější elektroniky. Jedna skříňka zapisuje údaje o letu, druhá nahrává hovory v pilotní kabině. Pevné paměti umožňují zapisovat údaje z tisíců čidel v trupu, nádržích a motorech stroje i všechny hovory posádky.

Černé skříňky jsou konstruované tak, aby vydržely obrovskou zátěž. Půl hodiny vydrží teplotu 1100 stupňů Celsia. Mezi jednotlivými ocelovými vrstvami pláště jsou vrstvy pěny, které se v žáru rozpouštějí a skříňku chladí. Při nárazu skříňky vydržení obrovské přetížení (až 100 g) a nevadí jim ani slaná voda. Vysílač, který se při havárii spustí, ke skříňce navádí ty, co ji hledají.