Socialistické Československo uznalo právní suverenitu tehdy ještě Evropského hospodářského společenství (EHS) v 80. letech, kdy byly podepsány bilaterální obchodní dohody týkající se vývozu zboží ze zemí Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP).

Zhroucením komunistických režimů byl vytvořen zásadní předpoklad pro hledání samostatné zahraničně politické orientace jednotlivých zemí střední a východní Evropy (SVE).

Cílem se definitivně stalo členství v Evropském společenství (ES), později v Evropské unii EU). Postoj ES vůči postkomunistickým zemím tak jednoznačný nebyl. Společenství byla postaveno před zcela novou realitu mezinárodně politického dění a otázkou bylo, zda jsou na nové rozšíření připravena.

V ES existovala dvě různá stanoviska. Německo, po vstupu také Rakousko, Švédsko a Finsko stály za myšlenkou dalšího rozšiřování ES. Naopak jihoevropské země preferovaly zejména soustředění se na problémy bezpečnosti a integrity Společenství.
Navíc cítily hrozbu rozmělnění toku financí po vstupu nových zemí, které by odčerpaly část podpory zejména ze strukturálních fondů, jež měla být směřována právě pro ně. Země ES stály na počátku hledání nového přístupu k demokratizujícím se zemím střední a východní Evropy.

V roce 1989 byla na mimořádném summitu Evropské rady v Paříži a Štrasburku založena Evropská banka pro obnovu a rozvoj (EBRD) coby základní nástroj pro financováním programů na podporu zemí SVE. Téhož roku byl zřízen program PHARE , který představoval finanční nástroj Pomoci při hospodářské obnově Polska a Maďarska. V průběhu roku 1990 byl program PHARE rozšířen na další země SVE.

Počátky vývoje vztahů Československa a ES

Problémem při vytváření nových vztahů byla západoevropská neznalost poměrů střední Evropy, částečně i nezájem o tyto postkomunistické země, jež byly ještě donedávna součástí nepřátelského Východního bloku.

V lednu 1990 se v Praze poprvé formálně sešel představitel ES, náměstek J. Delorse a místopředseda Evropské komise Frans Adriessen s československým ministrem zahraničí Jiřím Dienstbierem. Jednalo se o sondáž vzájemných vztahů a Dienstbier jasně deklaroval snahu země o zapojení se do evropské integrace jako klíčový aspekt zahraniční politiky Československa.

Období let 1989-1995 bylo započato vytvářením nových kontaktů s ES. Charakterizovala je naivita z české strany a nepřipravenost až šok Západu z vývoje událostí. 
Období let 1996-2000 došlo k aplikaci Asociačních dohod. O členství se navíc ucházely ekonomicky vyspělé členské země EFTA Švédsko, Rakousko, Norsko a Finsko. Ty měly z hospodářských, ale i politických důvodů před postkomunistickými zeměmi přednost.

Na sklonku roku 1991 byly Asociační dohody podepsány. Spolu s ČSFR byly podepsány s Polskem a Maďarskem, následně poté s Bulharskem a Rumunskem v rámci tzv. Evropské dohody.

Po rozpadu Československa předpokládala česká politická reprezentace kontinuitu dojednané Asociační dohody. Opak byl však pravdou. Po krátkých negociacích byl však již v červnu 1993 podepsán text nové Evropské dohody.

Asociační dohody zkvalitnily vztahy ES a zemí SVE a nastoupily cestu postupné liberalizace obchodu. Přijímání evropské legislativy asociovanými zeměmi položilo základ pro poskytování pomoci v rámci programu PHARE. Začaly se pravidelně scházet nové instituce jako asociační rada ministrů jednotlivých zemí, asociační výbory a společný parlamentní výbor mezi národními parlamenty a Evropským parlamentem.

Toto období bylo naplněno ale i celou řadou neuskutečněných očekávání, jež realizování Asociačních dohod přinášelo. Již jednání o Asociačních dohodách ukázalo fakt, že od západoevropských zemí nelze očekávat velkorysost. Bylo nutné dostat se do pozice, ze které by bylo možno vzájemně jednat jako rovný s rovným.

Kodaňská kritéria

Na kodaňském summitu v červnu 1993 byly stanoveny základní ekonomické a politické podmínky pro vstup do EU. Hlavním výstupem summitu bylo přijetí tzv. kodaňských kritérií, které představovaly podmínky vstupu do EU.

Kritéria byla rozdělena do dvou částí
První část, politická kritéria, vyžadovala od uchazečské země dosažení stability institucí zaručujících demokracii a zákonnost, dodržování lidských práv a respektování a ochranu menšin.
Hospodářská kritéria coby druhá část zmiňovala nutnost existence fungujícího tržního hospodářství, konkurenceschopnost a schopnost převzít povinnosti spojené s členstvím včetně cílů politické, hospodářské a měnové unie.

V listopadu 2000 Komise zveřejnila Pravidelnou zprávu, jež hodnotila kandidátské země a jimi dosažený pokrok z hlediska těchto kritérií. V této zprávě byla ČR hodnocena jako oblast stabilizované tržní ekonomiky.

Bílá kniha

V rámci komplexního procesu přebírání evropské legislativy (acquis) byla v červnu 1995 předložena Komisí na summitu v Cannes tzv. Bílá kniha. Bílá kniha měla 23 kapitol mezi něž patřila například implementace volného pohybu kapitálu a průmyslového zboží, volná hospodářská soutěž, přijetí sociální politiky a životního prostředí EU atd. Dopady Bílé knihy lze zhodnotit jako začátek konkrétní práce přidružených zemí na přípravě plného členství v EU. Bílá kniha představovala příručku poskytující přehled legislativy vnitřního trhu Unie.

Žádost o členství a Agenda 2000

Premiér Václav Klaus 23. 1. 1996 oficiálně podal za ČR žádost o členství v EU. 16. července 1997 vznikla na půdě Evropské komise tzv. Agenda 2000, která obsahovala informace o stavu připravenosti jednotlivých kandidátů na vstup.Komise vycházela při hodnocení z politických a ekonomických kritérií, stanovených Evropskou radou na summitu v Kodani v roce 1993. Agenda 2000 se stala podkladem pro summit v Lucemburku. Na doporučení komise zde byly otevřeny rozhovory s tzv. Lucemburskou skupinou kandidátů.

Byly mezi nimi Česká republika, Polsko, Maďarsko, Slovinsko a Kypr. Rozhovory byly oficiálně zahájeny 31. 3. 1998. Nepřijetím Slovenska do této skupiny vyvstal problém. ČR udržovala se Slovenskem po rozpadu federace celní unii, což by po přijetí ČR do EU v budoucnosti ztížilo českou pozici. Na rozdíl od odmítnutých kandidátů byly reakce ČR na unijní hodnocení naší země vcelku spokojené a umírněné.

ČR se dostala do první skupiny uchazečů, což si mohli někteří politici vykládat, že je česká pozice jistá a není nutno dále nic moc dělat. Evropská komise při vydání posudků z roku 1997 předpokládala podávání pravidelných zpráv o pokroku kandidátských zemí. První pravidelnou zprávu o připravenosti kandidátů Komise předložila 4. 12. 1998 a na Českou republiku působila jako „studená sprcha“ Ukázalo se, že česká vláda se spokojila s pozicí z minulé hodnotící zprávy a neudělala za poslední rok pro vstup do Unie téměř nic.

Na sklonku roku 1997 došlo v ČR k vládní krizi. Klausova vláda byla vystřídána úřednickým kabinetem Josefa Tošovského. Tato vláda započala bilaterální mezivládní konferenci EU a ČR.

Helsinský summit a smlouva z Nice

Nová menšinová vláda ČSSD Miloše Zemana byla na rozdíl od předchozí Klausovy jasně proevpropská. Zeman sliboval v roce 1998 „legislativní smršť“, kterou se má výrazně zrychlit přijímání evropské iniciativy. Na summitu Evropské rady v Helsinkách v prosinci 1999 byla stanovena nová společná strategie přijímání kandidátů do EU.

Na doporučení Komise bylo zahájeno jednání se všemi kandidátskými zeměmi, doplněnými o tzv. helsinskou skupinu států – Rumunsko, Litva, Lotyšsko, Slovensko, Bulharsko a Malta. Všechny kandidátské země tak stály na stejné startovní linii. S Rumunskem a Bulharskem se nakonec do první vlny rozšíření nepočítalo.

Evropská komise jmenovala v lednu 1998 pracovní tým tzv. „Task force“, který se zabýval přípravou jednotlivých negociačních pozic a samotným jednáním s kandidátskými zeměmi. Vyjednavačem „Task force“ pro ČR byl Brit Michael Leigh. S příchodem nové Komise pod vedením Romana Prodiho byl v roce 1999 zřízen speciální resort pro rozšíření Unie, jehož šéfem byl německý komisař G. Verheugen.

Unie byla připravena na rozšíření od 1. 1. 2003. I kandidátské země si stanovily toto datum jako cílové. Termín vstupu se nakonec posunul na 1. 5. 2004.

Přechodná období a Smlouva z Nice

ČR vyjednala dvě přechodná období v rámci kapitoly Volný pohyb kapitálu, která měly překlenout počáteční fázi po vstupu země do Unie. Šlo o sedmileté přechodné období v nabývání zemědělské půdy, lesů a nemovitostí. Představují protiváhu k přechodným obdobím EU pro volný pohyb pracovníků. V rámci kapitoly Daně vyjednala ČR tři přechodní období, v kapitole Energetika tři přechodná období, další v kapitolách Životní prostředí a Různé.

Kodaňský summit a hodnocení jednání o přistoupení

Na summitu v Kodani v prosinci 2002 byly uzavřeny vstupní rozhovory s deseti kandidátskými zeměmi včetně ČR. Česká vláda stanovila termín pro ratifikaci vstupu v referendu na 15. a 16. června 2003. 77 procent českých občanů se vyslovilo pro vstup do EU.

Datum vstupu Česka do EU bylo určeno na 1. 5. 2004. Vedoucí Delegace Evropské komise v ČR Ramiro Cibrián tak mohl České republice poblahopřát k úspěšnému dokončení negociačního procesu a vstupu země do EU.

Dosažené výsledky České republiky v oblasti přechodných období jsou velmi dobré, naopak v otázkách finančního ujednání byla ČR již méně úspěšná. Domácím koordinačním centrem pro vyjednávání bylo ministerstvo zahraničních věcí, reprezentované hlavním vyjednavačem, náměstkem ministra a od konce roku 2000 státním tajemníkem pro evropské záležitosti Pavlem Teličkou.

Přirozeně nejbližší spojenci ČR – Německo a Rakousko, nebyly dostatečně využiti, jelikož vztahy byly poznamenány vzájemnými spory o Benešovy dekrety a Temelín. Tyto otázky se však nestaly problémem pro vstup země do EU.

Pro léta 2004-2006 byla ČR čistým příjemcem z rozpočtu EU. Při přidělování finančních podpor EU zvýhodňovala chudší státy. Ukazatelem bylo mj. bohatství země podle HDP na jednoho obyvatele. V tomto porovnání ČR získala nejmenší množství peněz ze všech kandidátů. Tato analýza je však relativní, Komise argumentovala tím, že ČR nemusí po vstupu stavět schengenské hranice, dalším argumentem bylo bohatství regionu Praha, nízká nezaměstnanost a kvalitní infrastruktura.

Klaus držel Evropu pod krkem

V prosinci 2007 byla podepsána Lisabonská smlouva, která je zásadním dokumentem novodobé unie, který reformuje její instituce. 3. listopadu 2009 byla ratifikována. Posledním státníkem, který smlouvu po dlouhém otálení podepsal, byl český prezident Václav Klaus.

Odpůrci lisabonské smlouvy vyzvali 30. října v Bruselu před budovou, kde se konal summit EU, prezidenta Václava Klause, aby evropský reformní dokument nepodepisoval.

Odpůrci lisabonské smlouvy vyzvali 30. října v Bruselu před budovou, kde se konal summit EU, prezidenta Václava Klause, aby evropský reformní dokument nepodepisoval.

FOTO: ČTK

Ten Lisabonskou smlouvu kritizuje, jelikož podle něj ubírá pravomoci členským zemím a naopak deleguje rozhodování do Bruselu. Navíc podle něj snižuje váhu malých zemí. Před podpisem si Klaus vymohl speciální výjimku pro Českou republiku, týkající se nemožnosti navracení majetku odsunutých sudetských Němců.

Lisabonskou smlouvu zkoumal na návrh českých senátorů Ústavní soud ČR. V říjnu 2008 rozhodl, že smlouva není v rozporu s českou ústavou.

Za Senát a Sněmovnu se jednání zúčastnili předsedové Přemysl Sobotka (ODS) a Miloslav Vlček (ČSSD)

Za Senát a Sněmovnu se jednání Ústavního soudu o Lisabonské smlouvě zúčastnili předsedové Přemysl Sobotka ODSS) a Miloslav Vlček ČSSDD)

FOTO: Miroslav Homola, Právo

Česko je po schválení Lisabonské smlouvy v EU zastoupeno 21 poslanci v Evropském parlamentu a eurokomisařkou Věrou Jourovou, která zodpovídá za spravedlnost, otázky spotřebitele a rovnost pohlaví. Jejím předchůdcem byl Štefan Füle, který byl komisařem pro rozšíření unie.

Česko předsedalo Evropské unii v první polovině roku 2009. Toto předsednictví předčasně skončilo pádem koaliční vlády Mirka Topolánka ODS). V čele unie tak dočasně předsedu ODS vystřídal premiér úřednické vlády Jan Fischer.

Zdroje: europa.eu; Wikipedia; P. Černoch., Cesta do EU. Východní rozšíření Evropské Unie a Česká republika v období 1990 – 2004, Praha 2003. J. Dienstbier, Snění o Evropě, Lidové noviny, Praha 1990. P. Fiala, – M. Pitrová, Evropská Unie, CDK, Brno 2003. D. Marek – J. Dürr., Předvstupní očekávání a realita plného členství: Zkušenosti členských zemí EU a jejich relevance pro ČR, Praha – Olomouc 2002.