Charles de Gaulle (R91)

V současnosti jediná francouzská letadlová loď je ve službě od roku 2001. Zasáhla do bojů v Afghánistánu a Libyi. Mezitím prošla 15měsíční renovací, která prodloužila její předpokládanou životnost až do roku 2040.

Plány na výstavbu nové mateřské lodi, která by měla jaderný pohon a nahradila konvenčně poháněné stroje Clemanceau a Foch, se objevily již v 70. letech. Konečné rozhodnutí o vývoji padlo v roce 1980 a o šest let později byla objednána u loděnice DNC..

Stavba nové lodi se však protáhla až do konce milénia. Mezitím byl její původní název Richelieu změněn na počest někdejšího prezidenta Charlese de Gaulla.

Kýl byl položen v Brestu v roce 1989 a po pěti letech práce byla loď spuštěna na vodu. Jejímu úplnému dokončení však bránily finanční a technické problémy, a tak mohlo k první zkušební plavbě dojít teprve v lednu roku 2000. Loď se však kvůli problémům s pohonem musela vrátit už po 48 hodinách. Při následující zkušební plavbě na podzim téhož roku se zase projevily potíže s lodními šrouby. V současnosti jediná francouzská letadlová loď tedy vstoupila do služby až 18. května 2001.

Ještě téhož roku se zapojila do bojů proti Afghánistánu a po 15měsíční renovaci, která započala v září 2007, byla její životnost nastavena až do roku 2040.

V roce 2011 s ní Francouzi vytáhli proti libyjskému vůdci Muammaru Kaddáfímu.

Loď je dlouhá 261,5 metru a široká 31,4 metru, přičemž šířka letové paluby je více než dvojnásobná. Její výtlak při plném zatížení činí 40 tisíc tun. Dosahuje maximální rychlosti 27 uzlů, k čemuž slouží dva tlakovodní jaderné reaktory typu K15 o výkonu 2 x 150 MW. Ty pohání dvě 60 MW parní turbíny. Pro případ selhání jaderného pohonu je připravena čtveřice dieselových generátorů.

Velitelský ostrov je umístěn na pravoboku v přední polovině lodi, za ním se nachází dva výtahy. Letová plocha je oproti palubě vychýlená o 8,5° a na rozdíl od americké USS Enterprise neumožňuje současný start a přistání letadel. K tomu slouží na jedné straně dvojice amerických katapultů C13, které umožňují start letounů v intervalu jedné minuty, na straně druhé tři řady záchytných lan a havarijní záchranná síť zajišťují bezpečné přistání.

Na loď se vejde až 40 letounů a vrtulníku, z nichž 25 dokáže pojmout podpalubní hangár. Hlavní bojovou složkou na Charles de Gaulle jsou stíhací a útočné letouny Rafale M, které nahrazují starší Super Etendardy.

V září 2009 postihla loď tragédie, když se při návratu na ni srazily dva letouny Rafale M a jeden z pilotů zahynul.

Na lodi obvykle slouží také americké letouny včasné výstrahy E-2C Hawkeye a vrtulníky AS 365 Dauphin, AS 565 Panther nebo NH-90.

Posádku tvoří 1950 lidí, z nichž je 177 důstojníků, 890 námořníků a 883 osob leteckého personálu.

Jediná letadlová loď s jaderným pohonem, kterou nepostavili v USA, byla vybavena některými vlastnostmi technologie stealth pro sníženou detekci nepřátelskými radary nepřítelem. Byly eliminovány zbytečné výčnělky na její co nejvíce zjednodušeném tvaru a  dostala nátěr pohlcující radarové paprsky. Aby byla hůř odhalitlená , došlo ke snížení hlučnosti a radioaktivního vyzařování.

Jádrem elektroniky na Charles de Gaulle je systém SENIT 8, jenž sdružuje všechny bojové i naváděcí systémy. Osm jeho počítačů získává a předává informace 24 terminálům velitelského systému pro plánování vzdušných operací. Dokáže se v reálném čase zaměřit až na dva tisíce cílů a zároveň být ve spojení s několika komunikačními systémy. Pro získávání dat používá množství radiolokátorů různých typů.

Obranu lodi před nepřátelskými letouny a protilodními střelami obstarává systém SAAM. Zahrnuje čtyři vertikální osminásobné vypouštěče Sylver, které používají protiletadlové řízené střely Aster 15 s dlouhým doletem.

Dvě šestinásobná odpalovací zařízení Sadral pro odpalování protiletadlových řízených střel malého dosahu Mistral. Pro přímou ochranu před nalétávajícími letadly je vybavena osmi 20milimetrovými kanóny Giat 20F2 .