Protestní text vznikl koncem roku 1976. Všeobecná nevole vůči tehdy již téměř třicetileté totalitní vládě komunistů byla shrnuta v prohlášení, jež bezprostředně reflektovalo neplnění dohody o dodržování základních lidských práv a svobod. Jedním z impulsů bylo zadržení členů kapely Plastic People Of The Universe kvůli údajnému výtržnictví.

K dodržování základních lidských práv a svobod se Československo zavázalo podpisem Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Dohodu potvrzoval závěrečný dokument helsinské konference podepsaný v roce 1975. Oba dokumenty nabyly v Československu platnosti v březnu následujícího roku, zveřejněny byly o půl roku později ve sbírce zákonů.

K Chartě patří každý, kdo ji podporuje

Podle úvodního prohlášení je Charta 77 „volné, neformální a otevřené společenství lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování občanských a lidských práv v naší zemi i ve světě.“

Václav Havel s odcházejícím komunistickým premiérem Ladislavem Adamcem

Odpůrcům režimu v čele s Václavem Havlem, jedním z prvních mluvčích Charty 77, se podařilo koncem 80. let svrhnout komunistické vedení. Na snímku s odcházejícím československým premiérem Ladislavem Adamcem.

FOTO: fotobanka Profimedia

Skupina podle svých slov „není organizací, nemá stanovy, stálé orgány a organizačně podmíněné členství. Patří k ní každý, kdo souhlasí s její myšlenkou, účastní se její práce a podporuje ji.“ Jedinou oficiální funkcí uvnitř Charty byl post mluvčího, jehož obsazení se pravidelně měnilo. Prvními mluvčími byli zvoleni Jan Patočka, Václav Havel a Jiří Hájek.

Právě proto, že Charta neměla žádnou organizaci, nemohla být oficiálně stíhána jako opoziční subjekt.

Zveřejnění paktů nám s novou naléhavostí připomíná, kolik základních občanských práv platí v naší zemi zatím - bohužel - jen na papíře.Prohlášení Charty 77

 

Na sepsání úvodního prohlášení se podíleli Václav Havel, Ludvík Vaculík, Petr Uhl, Pavel Kohout, Jiří Němec, Jiří Hájek a Zdeněk Mlynář. Text vyjadřoval nespokojenost nad neplněním dohodnutých norem obsažených v podepsaných aktech.

„Svobody a práva, jež tyto pakty zaručují, jsou důležitými civilizačními hodnotami, k nimž v dějinách směřovalo úsilí mnoha pokrokových lidí, a jejichž uzákonění může významně pomoci humánnímu rozvoji naší společnosti. Vítáme proto, že ČSSR k těmto paktům přistoupila. Jejich zveřejnění nám ale s novou naléhavostí připomíná, kolik základních občanských práv platí v naší zemi zatím - bohužel - jen na papíře,“ stojí v textu.

Autoři poukazovali zejména na nedodržování článku o svobodném projevu, na šikanu lidí, jejichž názory se odlišovaly od oficiálních stanovisek státu, a na centralizaci politické moci.

Podporovatelé neušli přísným represím

Hotový text se v úvodní fázi akce nešířil. Jeho autoři ale sbírali první souhlasné podpisy. Teprve počátkem následujícího roku šli autoři s prohlášením na veřejnost: dokument předali třem redakcím západních novin. 6. ledna 1977 jej na svých stránkách zveřejnil francouzský deník Le Monde a otištěn byl také v Británii a Německu.

Jiří Dienstbier

Jiří Dienstbier patřil mezi nejznámější chartisty

FOTO: Ondřej Lazar Krynek, Novinky

Dokument se následně začal šířit i po Československu. O věhlas celého prohlášení se mimoděk postarali sami komunisté, kteří Chartu od jejího počátku napadali v tisku.

Jak se dalo čekat, signatáři a podporovatelé Charty se stali terčem brutální represe. Čelili vyhazovům z práce a škol, zastrašování, špiclování, domovním prohlídkám, zavírání do vězení. Na mnohé režim zatlačil skrze jejich rodiny a blízké. Jan Patočka zemřel na mrtvici po několikahodinovém výslechu StB. Za týden po zveřejnění textu putovali do vězení Václav Havel a novinář Jiří Lederer.

V reakci na vydání Prohlášení Charty spustili komunisté podpisovou akci nazývanou mezi lidmi jako Anticharta. Signováním dokumentu Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru lidé - často pod nátlakem - odmítli chartisty a vyjádřili loajalitu režimu. Někteří byli v seznamech signatářů vedeni, aniž by dokument podepsali.

Umělci byli pozváni do Národního divadla a tam museli Antichartu podepsat. Jejich záběry pak režim používal jako demonstraci odporu proti prohlášení Charty známými osobnostmi. Mnozí ze signatářů Anticharty přitom ani netušili, co podepisují, protože prohlášení začínalo větou "Přihlašuji se k provolání československých výborů uměleckých svazů." Mnozí následně podpis odvolali.

Československý disent inspiroval zahraničí

Až do pádu komunismu v roce 1989 se pod Prohlášení Charty 77 podepsalo celkem 1883 lidí. Skupina během svého působení vydala na šest set dokumentů vztahujících se k situaci ve společnosti, které se tajně šířily prostřednictvím samizdatů nebo rozhlasu. Po pádu režimu proběhlo ještě několik setkání chartistů, 3. listopadu 1992 byla ale činnost Charty 77 oficiálně ukončena.

Československá vlajka nad zaplněným Václavským náměstím.

Odpůrci režimu v čele s Chartou 77 nakonec dosáhli svého. Po mohutných listopadových protestech v roce 1989 padl totalitní režim.

FOTO: fotobanka Profimedia

Charta vyvolala ohlas i v zahraničí. Nedlouho po jejím zveřejnění v listu Le Monde vznikl v Paříži Mezinárodní výbor na podporu zásad Charty 77 v Československu. Americké ministerstvo zahraničí v prohlášení vyjádřilo zneklidnění nad způsobem, kterým vláda v Československu zachází se stoupenci lidských práv.

Některé země si ji později vzali za vzor: ve Spojeném království byla roku 1988 sepsána Charta 88, o devět let později Charta 97 v Bělorusku a v roce 2008 Charta 08 v Čínské lidové republice.

Nejznámější osobnosti Charty
Václav Havel
Jan Patočka
Petruška Šustrová
Alexandr Vondra
Dana Němcová
Rudolf Battěk
Jiří Dienstbier
Marta Kubišová
Stanislav Devátý
Jan Ruml
Ludvík Vaculík
Pavel Landovský
Petr Uhl