S rozlohou blížící se deseti miliónům čtverečních kilometrů je Čína čtvrtou největší zemí na světě, ačkoli v počtu obyvatel jí v současnosti šlape na záda sousední Indie a podle odhadů ji brzy přeroste. Dnes na jejím území žije kolem 1,34 miliardy lidí.

Zavádění některých opatření proti přelidnění Čínu proslavilo. Od 80. let se snaží prosazovat politiku jednoho dítěte, která zvýhodňuje páry s pouze jedním potomkem a zahrnuje škálu kroků od propagace antikoncepce až po nucené potraty a sterilizaci. Výsledkem je mimo jiné genderový nepoměr, jelikož rodiny upřednostňují mužské potomky a ženy čekající děvče často podstupují interrupce. Porodnost se snížila z 3,37 procenta v roce 1970 na 2,16 v roce 1989. Po dalších 20 letech Čína obsadila 160 místo v pořadí světové porodnosti a na tisíc obyvatel připadá údajně zhruba 12 porodů ročně.

Devadesát procent tamní populace tvoří Chanové neboli etničtí Číňané. Nejvíce je lidí v produktivním věku. Na venkově jich žije nepatrně více než ve městech. Mezi hlavní náboženství patří buddhismus, taoismus, islám a křesťanství.

 Čínská lidová republika vs. Čínská republika

Kromě etnických Číňanů žije v zemi 55 dalších národností. Tomu odpovídá i pestré administrativní členění země. Skládá se z 22 provincií, pěti autonomních oblastí a čtyř municipalit. Hong Kong a Macao jsou považovány za zvláštní administrativní oblasti s vlastní vládou, právním systémem a ústavními dokumenty.

Čínská lidová republika pokládá za svou provincii také nezávisle spravovaný ostrov Taiwan. Ten vystupuje pod názvem Čínská republika, kterou oficiálně uznává 25 zemí světa, nikoli však OSN. ČLR nemá nad Taiwanem fakticky žádnou moc. Ostrovní stát zásadně odmítá sjednocení na základě modelu „jedna země, dva systémy“, uplatněného při začlenění Hong Kongu a Macaa. Naopak sílí názory preferující další existenci Taiwanu jako formálně samostatného státu.

Rok po oficiálním ustanovení Čínské lidové republiky začala čínská okupace Tibetu, která měla mimo jiné za následek útěk 14. dalajlámy a dodnes budí nepokoje po celém světě. 21. října 1950 vpochodovali čínští vojáci do Tibetu a místní obyvatelé neměli šanci armádě Mao Ce-tunga vzdorovat. Během druhé poloviny minulého století pak proběhla řada protestních akcí. Nejkrvavější z nich proběhly koncem 50. a 80. let. Dodnes za to většina světa Čínskou lidovou republiku odsuzuje.

Komunisti a nacionalisté

Stopy osídlení na území dnešní Číny sahají až do osmého století před naším letopočtem. Významným mezníkem se stal rok 221 před Kristem, kdy se dynastii Čchin podařilo sjednotit menší roztroušené správní celky. Tato dynastie dala také nové zemi její současný název. V průběhu let se pak u moci vystřídalo ještě mnoho dalších dynastií, které měly na svědomí rozrůstání území až do současné podoby.

Moderní dějiny země se začaly psát roku 1911, kdy byla monarchie nahrazena republikou. Nedlouho nato vznikla Komunistická strana a v roce 1928 generál Čankajšek, předák Kuomintangu neboli Čínské národní strany, sjednotil Čínu pod svou vládou. Do čela komunistů se mezitím o několik let později dostal Mao Ce-tung.

Kulturní revoluce v 70. letech přinesla bestiální zabíjení 

Po druhé světové válce vypukly v Číně občanské boje mezi přívrženci Komunistické strany Číny a nacionalisty (Kuomintang). Komunisté zvítězili a 1. října roku 1949 vyhlásil Mao Ce-tung na náměstí Nebeského klidu v Pekingu vznik Čínské lidové republiky.

Ten samý muž, jehož fotografie se dodnes nachází v Číně téměř na každém rohu, v letech 1996 - 1969 vedl kulturní revoluci, jež měla pro většinu sfér asijského giganta fatální důsledky. Jako oficiální důvod k jejímu rozpoutání se udávalo vymýcení kapitalismu, fakticky však šlo o to, že Mao Ce-tung potřeboval posílit svůj vliv před mladými nástupci. Komunisté nastolili autokratický socialistický systém, který znamenal striktní dohled nad každodenním životem.

Celá akce přinesla bestiální zabíjení disidentů a nepohodlných lidí, stejně jako utrpěla kulturní a intelektuální stránka země a ještě více poznamenala kulturní revoluce čínskou ekonomiku. Lidské ztráty se vyšplhaly do miliónů. Po právu se tak toto období označuje za jedno z nejnešťastnějších v dějinách země.

Nadále přetrvává těžká diktatura

Kulturní revoluce se promítla v následném politickém vývoji země. Čínská Komunistická strana, která je vůbec největší politickou partají na světě, drží nadále monopol moci a udržuje striktní kontrolu nad tamními občany. Vláda prosazuje důrazná opatření vůči jakýmkoli náznakům opozice a disidenty posílá do pracovních táborů. Bojovníci za lidská práva pravidelně kritizují Čínu kvůli popravám a mučení lidí.

Ústava z roku 1982 mluví o “socialistickém státě demokratické diktatury lidu vedeného dělnickou třídou, založeného na svazku dělníků a rolníků”. Státní moc je formálně oddělena od vedení Komunistické strany. Kromě ní v zemi existují i takzvané demokratické strany, opozice ale ve skutečnosti nefunguje.

V současnosti i přes tíhu tamního režimu dochází k častým projevům nesouhlasu a nespokojenosti se stavem země. Číňanům vadí zejména rostoucí inflace, nezaměstnanost, korupce, zabírání zemědělské půdy, vystěhovávání a zneužívání pravomocí úředníky. Proto i vláda začíná pociťovat potřebu posilování vztahů s veřejností.

Světový ekonomický gigant zdárně míchá komunismus s kapitalismem

Čína se může pochlubit nejrychleji rostoucí ekonomikou na světě. Maova smrt a konec kulturní revoluce v roce 1976 přinesla transformaci hospodářství z uzavřeného a centrálně řízeného na otevřené. Nastalo tak postupné rozvolňování kolektivizovaného zemědělství, došlo k liberalizaci cen, zvyšování autonomie pro podnikatelský sektor, rozšíření bankovního systému a rozvoji trhu s cennými papíry. Čína se dostala na vzestup.

Dnes se jí daří produktivně propojit komunismus s kapitalismem. Je jedním z největších světových exportérů a přitahuje rekordní množství zahraničních investic. Velkou měrou rozšiřuje své vlastní zahraniční investice. Prudký ekonomický rozvoj jde však ruku v ruce s vysokými nároky na energii. Čína je po USA největším spotřebitelem ropy a největším konzumentem uhlí vůbec.

Stav životního prostředí v Číně je alarmující. Některá tamní města patří k nejznečištěnějším na světě. I proto se pětiletky poslední dobou více ohlížejí na environmentální otázky na úkor produkce.

Hospodářská prosperita je však v zemi silně nerovnoměrná, na což mnozí obyvatelé doplácejí. Otevření trhu a příliv zahraničních investic prudce zvýraznil rozdíly mezi bohatým přímořským a chudým vnitrozemským obyvatelstvem. Ve vnitrozemí tradičně dominuje zemědělství a tamní chudí obyvatelé se musí čím dál častěji stěhovat za prací do pobřežních oblastí.

Číně se nevyhnul globální ekonomický kolaps v roce 2008, byla však mezi prvními zeměmi, které se z propadu vzpamatovaly. Brzy nato vystřídala Japonsko v pozici druhé nejsilnější ekonomiky světa.