Článek 50 o vystoupení z EU neklade žádné předběžné podmínky, kromě té, že rozhodnutí země musí být v souladu s jejím ústavním pořádkem.

K odchodu z Unie nestačí pouhé zveřejnění výsledku referenda, stát musí svůj záměr o vystoupení formálně oznámit, a to buď formou dopisu od předsedy vlády šéfovi Evropské komise, nebo ústním vyjádřením předsedy vlády dané země před všemi dalšími šéfy států a vlád na summitu EU.

Britský ministr pro vyjednávání o vystoupení z EU David Davis

Britský ministr pro vyjednávání o vystoupení z EU David Davis

FOTO: Toby Melville, Reuters

Odcházející země je členem Unie za nezměněných podmínek po celou dobu procesu, který trvá dva roky po formální aktivaci článku.

Britská premiéra

Článek 50 dosud nikdo nepoužil, Velká Británie je po referendu z léta 2016 první. Pro mechanismus spuštění článku tedy neexistuje precedens.

Britská vláda zveřejnila rámec svých požadavků na okraji roku 2017. Po aktivaci článku z 29. března 2017 je tedy první krokem v rámci procesu tzv. brexitu dohoda zbývajících 27 členských zemí na společné vyjednávací pozici.

Vyjednávání jménem EU povede Evropská komise - do čela vyjednávací skupiny byl jmenován Francouz Michel Barnier -, vyloučen ale není ani jiný vývoj. Tuto záležitost řeší článek 218(3) unijní smlouvy, který členským zemím dává právo jmenovat i jiného vyjednavače.

Británie se nejprve musí s Unií dohodnout na samotném datu brexitu, tedy okamžiku, kdy pro zemi a v ní přestane platit unijní právo. EU se bude dále zabývat přechodným obdobím, které se týká přístupu na jednotný trh či další spolupráce v boji s terorismem.

S dohodou musí souhlasit Evropský parlament, britští europoslanci budou pravděpodobně moci o věci hlasovat. Dále o vystoupení rozhodují členské země takzvanou superkvalifikovanou většinou – souhlasit musí nejméně 72 procent států představujících nejméně 65 procent unijní populace. Vystupující země se hlasování nezúčastní.

Prázdné křeslo bývalého předsedy Strany nezávislosti Spojeného království (UKIP) Nigela Farageho v Evropském parlamentu ve Štrasburku

Prázdné křeslo bývalého předsedy Strany nezávislosti Spojeného království (UKIP) Nigela Farage v Evropském parlamentu ve Štrasburku

FOTO: Jean-Francois Badias, ČTK/AP

Dohody o novém uspořádání vzájemných vztahů není možné s vystupující zemí uzavřít, dokud je země stále součástí EU. Tyto obchodní a jiné podmínky je ale možné souběžně připravovat.

Pokud se dohodu o vystoupení z Unie nepodaří vyjednat během stanovených dvou let po aktivaci článku 50, členství dané země v EU končí automaticky. Ostatní země se ale mohou s odcházejícím státem domluvit na prodloužení lhůty potřebné k dokončení „rozvodových rozhovorů”.

Samotnou dohodu o odchodu z EU nemusí ostatní členské státy ratifikovat. Změna se ale dotkne základních unijních smluv, např. článku 52, ve kterém je seznam států, jichž se smlouvy týkají. Tyto změny již ratifikaci podléhají.

V článku 50 také stojí, že pokud by se následně země rozhodla do EU vrátit, budou pro ni platit stejné podmínky jako pro kterýkoli jiný stát usilující o členství. Před skotským referendem o nezávislosti země v roce 2014 upozorňovala tehdejší Evropská komise, že samostatné Skotsko by bylo ve stejné pozici.