Hlavní obsah

Herman Van Rompuy

Foto: Yves Herman , Reuters
Článek

Opravdu spontánně první prezident EU Herman Achilles Van Rompuy pronikl v palcových titulcích na titulní strany médií v celé Evropě zatím jen jednou: to když si ho v europarlamentu vzal bez skrupulí na paškál britský euroskeptický europoslanec Nigel Farage. „Kdo jste? Nikdy jsem o vás neslyšel. Nikdo v Evropě o vás nikdy neslyšel. Máte všechno to charisma mokrého hadru a vypadáte jako malý úředníček,“ uvítal Brit nově nastoupivšího europrezidenta při jeho první návštěvě v parlamentu.

Když britský křikloun tvrdil, že o van Rompuym nikdy neslyšel, prozrazoval tím ovšem jen svou aroganci bezvýznamného politika z významné země. Bruselský rodák, vzděláním filosof a ekonom, totiž na sebe dokázal upozornit přinejmenším dvakrát.

Poprvé to bylo už v 90. letech, když jako ministr financí srazil obří zadlužení Belgie (135 % HDP, více než Řecko v roce 2010) a umožnil tak její připojení k euru. Podruhé se na něj soustředila pozornost v roce 2008, když převzal premiérské křeslo a během krátké doby zklidnil rozhádanou Belgii, která se potácela na hraně rozpadu.

Foto: Profimedia.cz

Herman Van Rompuy a Jean Glavany v roce 1999

Tenhle kousek byl možná nejlepší kvalifikací na post evropského prezidenta, jakou si van Rompuy mohl přát. Vždyť ani na tomto místě nedělá o moc více, než že smiřuje unijní vlády a dbá na to, aby se žádná z nich necítila dotčena nebo nějak zkrácena.

Sám se k tomu přihlásil, když byl zvolen prvním stálým předsedou Evropské rady, nejvyššího orgánu Unie (díky této funkci je označován za prezidenta EU). „Každá země musí vyjít z jednání vítězně. Jednání, které končí porážkou jedné strany, není nikdy dobré jednání. Budu brát v potaz zájmy a citlivé stránky každého,“ ujistil tehdy.

Belgičan samozřejmě dobře chápal omezení takovéto kompromisní politiky.

„Dosahování konsensu má svou pozitivní i negativní stránku. Ta pozitivní je, že vám ostatní důvěřují. Ta negativní znamená, že se vás nikdo nebojí.“

Ve stínu ramp

Muž, který má zálibu ve skládání básní v japonském stylu haiku, není milovníkem kamer a osvětlených jevištních ramp. Občas se může zdát, že před nimi spíše utíká.

Ví totiž, jak se dělá politika v Evropě: bez povyku. „O vysokou funkci nežádejte, ale staňte se šedivou myší a nabídky přijdou,“ řekl svým spolupracovníkům krátce předtím, než byl jednomyslně zvolen do čela Unie.

Podobně postupoval už v době, když mířil do čela Belgie: jeho vlastní strana i sám král jej tehdy museli požádat, aby převzal premiérskou funkci v kolabujícím státě. V Bruselu se o něm také vypráví, že aspoň jednou za měsíc mizí na den v nejmenovaném klášteře.

Na některé žurnalisty působí bývalý europrezident jako „přitroublý stárnoucí hlodavec“. Znalci zákulisí jej ale popisují jako cynika, jenž usiluje o moc a „nemá slitování s protivníky“. Bývá také označován za „belgického Rasputina“, „intrikána“ či „lstivého mistra chatrných kompromisů“.

Foto: Profimedia.cz

Herman Van Rompuy na evropské summitu v době předsednictví ČR

Když stál necelý rok v čele belgické vlády, země se nijak výrazněji nezměnila: její problémy přetrvávají. Zmizel však přízrak náhlého kolapsu a rozpadu.

Tahle schopnost nechat navenek vše při starém a přitom zručně „vypustit páru“ mu vynesla další z řady nelichotivých označení, které se na něj přilíply během téměř čtyřicetileté politické kariéry: je to prý pouhý „lokální anestetik“. Ale i tahle schopnost mohla zaimponovat unijním lídrům, kteří určitě netouží po nějakých převratech v EU.

Evropská hádanka

I když stál v čele Unie, byl van Rompuy evropskou hádankou přinejmenším pro svého bývalého kolegu, někdejšího ministra vnitra Johana Vande Lanotta. „Nemám nejmenší představu, co si o Evropě myslí. Za všechna ta léta, kdy jsme spolu seděli ve vládě, jsme o tom nikdy nemluvili,“ řekl. A není sám, kdo to tvrdil.

Van Rompuy ale prohlašuje, že Evropanem je už od svých studií na jezuitském gymnáziu. „Když jsem byl žákem ve škole sv. Jana Berchmanse v Bruselu, všichni ještě vzpomínali na válku. Profesoři, aby vytvořili evropského ducha, organizovali výměny se studenty z jiných jezuitských gymnázií v Evropě. To mne silně poznamenalo. Pochopili jsme, že v základě jsme si podobní,“ řekl týdeníku Le Vif/L´Express.

Britská média to tak nevinně neviděla: označují van Rompuye za nebezpečného federalistu, který žádal nahrazení národních symbolů symboly Unie. Jeho jediným politickým cílem bylo prý vytvoření evropského superstátu a „zničení národních identit“. Farage jej dokonce obvinil z „úmyslu být tichým vrahem evropské demokracie a evropských národních států“.

Intelektuál a Evropan, ale také atlantista a katolík van Rompuy živil jejich podezření třeba výzvami k vytvoření evropské daně. „Financování státu blahobytu bude vyžadovat nové zdroje. Je třeba seriózně zvážit možnost finančních dávek na evropské úrovni,“ řekl při setkání v tajnostmi obestřeném Bilderbergském klubu.

To je ale velká politika. Veřejnost o něm ví spíše to, že píše haiku (které knižně vydal), že se rád stará o svá dvě vnoučata a že žije jednoduše, střízlivě. „Je to člověk skromný a zdrženlivý i starostlivý dědeček - a chce, aby se to vědělo,“ komentoval jeho image s notnou dávkou ironie belgický časopis Le Vif/L´Express.

Van Rompuy funkci stálého předsedy Evropské rady předal 30. listopadu 2014 Donaldu Tuskovi. Ve svém projevu na rozloučenou se členy Evropské rady uvedl: „Snažil jsem se vystupovat ve jménu evropského zájmu, který není jen abstraktním pojmem. Tento zájem je více než jen souhrn dvaceti osmi národních zájmů, které však musí být všechny zohledněny. Pokaždé nás všech dvacet osm musí dosáhnout dohody. Ne vždy na první pokus a někdy za určitého pnutí a přetahování.“

Van Rompuy se narodil v roce 1947, je ženatý s Vlámkou Geertrui Windelsovou a má s ní čtyři děti: tři syny (Petra, Elkeho a Thomase) a dceru Lauru. Politicky je aktivní i jeho mladší bratr, který byl ministrem ve vládě Flander, nejlidnatější části Belgie.

Články k tématu