V polovině 80. let se vyhrotilo napětí mezi oběma etniky, neboť Izrael začal rozšiřovat své osady na okupovaných územích. V roce 1987 proto vypukla tzv. první intifáda, která zahrnovala především neozbrojené akce, jako byly demonstrace, stávky, bojkoty, zapalování pneumatik, vrhání kamenů a další pouliční násilí v pásmu Gazy a na Západním břehu Jordánu.

První intifáda

Od dřívějších protestů se první intifáda lišila svojí šíří, dlouhým trváním a intenzivním zapojením islámských radikálních skupin. Nejvýznamnějšími akcemi bylo kamenování izraelských bezpečnostních sil a civilistů, které často prováděli mladí muži a chlapci.

V pozadí intifády stály tři hlavní organizace: Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), Hamas a Islámský džihád, ale snažily se vyvarovat příliš násilných akcí, jež by mohyl být označeny za teroristické.

Izrael se snažil intifádu potlačit nasazením policie a armády, uzavřením univerzit, deportacemi a omezením ekonomických aktivit. Sjednocená palestinská veřejnost ale získala poprvé za 40 let od vzniku Izraele politickou i symbolickou moc a Izrael se postupně přiklonil k vyjednávání.

Zavražděný izraelský premiér Jicchak Rabin

Zavražděný izraelský premiér Jicchak Rabin

FOTO: archiv Právo

V roce 1992 byla zastavena výstavba židovských osad, legalizováno OOP a 13. září 1993 v Bílém domě podepsali izraelský premiér Jicchak Rabin a představitel Palestinců Jásir Arafat mírovou dohodu, jejímž základem byla „výměna území za mír“. Její součástí bylo ustavení částečné palestinské samosprávy v pásmu Gazy a oblasti Jericha.

Proti dohodám se však postavili židovští radikálové, kteří v roce 1995 zavraždili premiéra Jiccaka Rabina. Mírový proces se zastavil v roce 1996 po nástupu pravicové vlády Likudu. Mezi Palestinci začala hrát stále větší roli radikální hnutí Hamás a Islámský džihád, které trvají na likvidaci Izraele.

Druhá intifáda

Druhá intifáda, zvaná též Intifáda Al-Aksá, začala v 29. září 2000 a trvala čtyři roky. Vyvolala ji návštěva Ariela Šarona na Chrámové hoře v Jeruzalémě, která patří ke třem nejsvětějším místům muslimů. Následovaly demonstrace rozehnané střelbou. Kvůli rostoucímu násilí v prosinci odstoupil premiér Ehud Barak a nové volby v roce 2001 vyhrál Šaronův Likud, přičemž byla nastolena tvrdší linie, jež znamenala opuštění Barakových plánů na navrácení Golanských výšin a rozdělení Jeruzaléma.

Druhá intifáda byla krvavější a přinesla řadu sebevražedných atentátů na území Izraele, jejichž terčem byli cestující v autobusech i nakupující v obchodních střediscích nebo děti. Odvetou byly razie v uprchlických táborech a blokáda palestinských území.

Izrael také přišel s tvrdou odplatou za atentáty, kdy rodinám atentátníků srovnal se zemí domy. Začal také útočit na špičky organizací, jež podnikaly útoky v Izraeli, především na vysoké představitele Hamásu a Islámského džihádu. Byl zabit šéf vojenského křídla organizace S. Šihádu, poloslepý invalidní duchovní vůdce Hamásu Ahmad Jásín i jeho nástupce Abd al-Azíz Rantísí.

Z bezpečnostních důvodů také začal v roce 2001 budovat Izrael kolem svého území bezpečnostní bariéru. Ta částečně stála i na palestinských územích. Palestinci se obávali, že právě ona by mohla představovat budoucí hranice palestinského státu a protestovali proti ní.

Krizi se snažily řešit Spojené státy, v roce 2003 tehdejší izraelský premiér Ariel Šaron podepsal Bushem navržený plán míru na Blízkém východě nazvaný Cestovní mapa. Izrael podpisem formálně uznal právo Palestinců na vlastní stát, jenž měl být vyhlášen v roce 2005. V polovině srpna se Izrael začal stahovat z pásma Gazy, což se neobešlo bez rozsáhlých protestů.