Jan Masaryk patřil k nejvýznamnějším československým politikům. Syn prvního československého prezidenta byl významným diplomatem, respektovaným ministrem zahraničí a populárním politikem. Zemřel brzy poté, co se stal členem Gottwaldova komunistického kabinetu po Vítězném únoru 1948.

Tomáš a Jan Masarykovi na dobové fotografii

Jan Masaryk na procházce se svým otcem Tomášem Garriguem

FOTO: fotobanka Profimedia

Jan Masaryk se narodil 14. září 1886 v Praze jako třetí z dětí Tomáše Garrigua Masaryka. Po studiích na gymnáziu jej rodiče v roce 1906 poslali k příbuzným do USA. Tam pracoval jako poslíček a dělník a navštěvoval vzdělávací kurzy. Domů se vrátil v roce 1913 a se svým otcem se takřka minul. Zatímco Tomáš Garrigue Masaryk v roce 1914 odešel do exilu, aby odtud pracoval na rozkladu monarchie, Jan narukoval o rok později do rakousko-uherské armády.

U uherského jízdního pluku na polské frontě působil Masaryk až do konce války, a podle svých slov za celou dobu jedinkrát nevystřelil. Domů se vrátil krátce po 28. říjnu 1918 a brzy nato uvítal v nově vzniklém státu navrátivšího se otce.

Místo velvyslance v Británii opustil na protest proti Mnichovu

Během svého působení v USA a v armádě se dobře naučil jazyky, což bylo hlavním předpokladem pro jeho pozdější činnost v diplomacii. Hned po válce se zapojil po boku svého otce do formování československého státu a stal se tajemníkem ministerstva zahraničí Edvarda Beneše.

Ještě v roce 1919 byl Masaryk vybrán, aby odcestoval zpět do USA a stal se tam diplomatickým zástupcem ve Washingtonu. Měl za úkol navázat na svého otce ve snaze upevnit pro Československo přízeň Spojených států.

Československý ministr zahraničí z let 1940 - 1948 Jan Masaryk.

V letech 1940 - 1948 působil Jan Masaryk jako československý ministr zahraničí.

FOTO: fotobanka Profimedia

Za oceánem se ale příliš neohřál. Zhruba po necelých dvou letech byl jmenován legačním radou ve Velké Británii, kde zakrátko povýšil na post velvyslance. V Londýně se usadil s Frances Craneovou, dcerou svého někdejšího zaměstnavatele z mladých let v USA, s níž se oženil v roce 1924. Bezdětné manželství vydrželo sedm let, dvojice se rozešla.

Masaryk zůstal v Británii až do konce druhé světové války. Jako velvyslanec byl úspěšný a svými diplomatickými schopnostmi si vytvořil respekt a úctu zahraničních představitelů, třebaže mu někdy bylo vytýkáno, že je jen vykonavatelem Benešovy zahraničně politické koncepce.

Na funkci velvyslance ovšem v říjnu 1938 rezignoval. Protestoval tak proti mnichovskému diktátu a postoji, jakým Velká Británie a Francie nechaly Československo napospas Hitlerovi jako ústupek za zachování míru. Jen dočasné, jak se následující rok ukázalo.

Vaz mu setnul únor 48

I tak ale Masaryk ve Velké Británii zůstal, aby odtud po boku Edvarda Beneše pomáhal obnovit Československo. Poté, co v roce 1940 vznikla československá exilová vláda, stal se Masaryk jejím ministrem zahraničí. Značnou popularitu si mezi lidmi vydobyl svými pravidelnými výstupy v BBC v pořadu Volá Londýn.

Fotografie z 12. března 1945 ukazuje poslední chvíle před odletem exilového prezidenta ČSR Edvarda Beneše z Británie. Druhý muž po jeho pravé ruce je československý ministr zahraničí Jan Masaryk.

Fotografie z 12. března 1945 ukazuje poslední chvíle před odletem exilového prezidenta ČSR Edvarda Beneše z Británie. Druhý muž zleva je československý ministr zahraničí Jan Masaryk.

FOTO: fotobanka Profimedia

Masaryk zůstal ve vládě i po skončení okupace. Paradoxně se mu ale období po osvobození země stalo osudným. Během poválečných snah o obnovu země nezabránil vzrůstajícímu vlivu Sovětského svazu, kdy bylo Československo donuceno odmítnout Marshallův plán, i KSČ uvnitř státu.

Jan Masaryk byl jediným z nekomunistických členů vlády, který v únoru 1948 nepředal do rukou ministerského předsedy Beneše demisi. Zřejmě ve světle svého otce si přál do poslední chvíle bojovat za jeho demokratické ideály a až do konce zůstat po boku Beneše. „Slíbil jsem tátovi, že Beneše neopustím," zněla tehdy jeho slova.

Nevysvětlené úmrtí

Zároveň se musel vyrovnat s členstvím v komunistickém kabinetu Klementa Gottwalda, ačkoli komunismus odmítal. Právě kvůli tomuto rozporu a údajnému pocitu zklamání prý v závěru života trpěl depresemi. Údajně měl komplex méněcennosti kvůli tomu, co pro národ udělal jeho otec a jaké naděje v něj po Únoru lid může vkládat.

Jan Masaryk již po své smrti

Jan Masaryk na smrtelné posteli

FOTO: fotobanka Profimedia

Masarykovo tělo bylo nalezeno nedlouho po Vítězném únoru, 10. března 1948 pod okny jeho bytu v Černínském paláci v Praze. Ministr byl pouze v pyžamu. Dodnes je záhadou, co za jeho smrtí ve skutečnosti stálo. Původní verzi o sebevraždě vystřídaly teorie o nešťastné náhodě či úkladné vraždě.

 Vyšetřování záhadného Masarykova úmrtí

Neúspěch celého budoucího pátrání kolem Masarykovy smrti byl předurčen již v prvních momentech po nalezení těla. Kriminalisté byli ani ne za hodinu z místa činu odvoláni a nahrazeni agenty Státní bezpečnosti, kteří, třebaže nejednali pod nátlakem, nebyli profesionálové. K případu od začátku přistupovali ledabyle jako k jisté sebevraždě, a podcenili proto řadu šetření. Ještě týž den - dokonce před provedením pitvy - oznámili jako oficiální důvod smrti ministra sebevraždu.

Případ byl znovu otevřen v rámci Pražského jara roku 1968. S nastupující normalizací ale vyšetřování upadalo do pozadí a skončilo o rok později zjištěním, že ministr vypadl nešťastnou náhodou z okna, když v něm seděl a kouřil.

Třetí vyšetřování probíhalo už po pádu komunismu v první polovině 90. let. Zatímco v předešlých šetřeních bylo v zájmu politické situace neprokázat úkladnou vraždu, při třetím vyšetřováním zavládla snaha rozkrýt domnělý 45let starý zločin minulého režimu. Úřad pro dokumentaci a vyšetřování komunistických zločinů nakonec přišel s převratným zjištěním: do Masarykova bytu vnikla pětice mužů se záměrem získat na ministra kompromitující materiály. Přitom došlo na hádky, strkanice a poté co se Masaryk dostal z okna na okenní římsu, aby uprchl, spadl na zem.

K tomuto tvrzení se při posledním šetření v roce 2003 přiklonil i forenzní biomechanik Jiří Straus, jenž vycházel z fotografií Masarykova těla pořízených těsně po objevení pod Černínským palácem. Z nich usoudil, že nemohlo dojít k dobrovolnému skoku (kritici namítají, že přitom nevzal v potaz fakt, že s tělem bylo bezprostředně po nálezu hýbáno agenty StB). Naopak vyloučil, že by došlo k vystrčení jeho již bezvládného těla, jelikož podle roztříštěných kotníků musel dopadnout vstoje na chodidla.

Většina veřejnosti se dnes kloní k této poslední verzi. Po Masarykovi nezůstal dopis na rozloučenou, málokdo věří, že by muž jeho formátu dobrovolně ukončil život v pyžamu a bývalá agentka sovětské tajné služby NKVD Jelizaveta Paršinová dokonce v minulosti prozradila, že jej zabili její kolegové.

Zastánci teorie násilné smrti nekomunistického ministra zahraničí mají jasno: dva týdny po převzetí moci komunisty muselo jít o politické motivy. Podle některých mohli mít pachatelé strach, aby Masaryk neemigroval a jako za okupace neřídil z exilu zahraniční odboj. Opačný tábor tvrdí, že sovětští ani čeští komunisté neměli zapotřebí se Masaryka zbavovat, v den představení nového Gottwaldova kabinetu zkrátka jeho chatrná psychika podlehla výčitkám svědomí kvůli nenaplnění otcova odkazu.