Boje ukončilo v červenci 1953 příměří, které však doposud nevystřídala mírová dohoda, takže severní Korejská lidově demokratická republika a na jihu poloostrova ležící Korejská republika jsou de iure ve válečném stavu.

Válka, která hrozila přerůst v jadernou, současně definovala další podobu střetů mezi dvěma bloky. Místo přímých střetů docházelo k omezeným a nejaderným válkám na územích třetích států, kde obě soupeřící strany podporovaly Washington a Moskva, často se však vojáci obou zemí konfliktů účastnili, ať už jako poradci nebo i přímo.

Korea - americké stíhačky F-86 Sabre nasazené v Koreji

Korea - americké stíhačky F-86 Sabre nasazené v Koreji

FOTO: fotobanka Profimedia

Válka hrozila přerůst v jaderný střet

Konflikt, který propukl mezi dvěma Korejemi, nakonec přerostl de facto ve střetnutí USA a jeho spojenců s Čínou podporovanou SSSR. Konflikt nebyl jen vyústěním rostoucího napětí na Korejském poloostrově, kde sever byl komunistický a jih antikomunistický. Odrážel i stávající politickou situaci na počátku studené války, kdy obě supervelmoci vlastnící jaderné zbraně zkoumaly své pozice a současně se snažily rozšířit své sféry vlivu. Západ i blok lidových demokracií si na Korejském poloostrově ověřovaly své pozice v rozděleném světě.

Američané u hraniec KLDr a Číny při ofenzívě v prosince 1950

Američané u hranice KLDR a Číny při ofenzívě v prosinci 1950

FOTO: fotobanka Profimedia

Zatímco v Evropě bylo rozděleno, který stát patří do čí sféry vlivu, ve zbytku světa tomu tak nebylo. Předválečný řád už nebylo možné obnovit, rozpadala se koloniální soustava, samostatnost získala i Indie. V Asii byl boj proti japonským okupantům za války většinou veden nacionalistickými skupinami, které se nechtěly vracet pod koloniální správy a toužily po vyhlášení samostatnosti, přičemž hledaly spojence v Moskvě a Pekingu. Američané ale nemínili vyklidit pozice, USA proto prosazovaly politiku zadržování komunismu.

Situaci ještě komplikovalo dění v Číně, kde se Čankajšek a Mao Ce-tung nedokázali dohodnout a v roce 1946 v zemi propukla občanská válka, ve které maoisté vytlačili Kuomintang na Tchaj-wan za podpory severokorejských jednotek.

Generálové Courtney Whitney, Douglas MacArthur a Edward Almond sledují 15. září 1950 vylodění v Inčchonu

Generálové Courtney Whitney, Douglas MacArthur a Edward Almond sledují 15. září 1950 vylodění v Inčchonu

FOTO: fotobanka Profimedia

Zpočátku nebylo ani jasné, jakou podobu bude mít tento konflikt determinující všechny následující podobné střety, zda se nerozroste v třetí světovou válku, protože americký generál Douglas MacArthur opakovaně zvažoval použití jaderných zbraní. Nejprve chtěl za jejich použití izolovat Korejský poloostrov, aby tam Číňané nemohli posílat další vojáky, pak ale uvažoval i o úderu na Peking.

Válka propukla kvůli snaze sjednotit Koreu

Korejská válka vypukla následkem situace, která se vyvinula na Korejském poloostrově po druhé světové válce. Korea, kterou od 22. srpna 1910 ovládalo Japonského císařství, získala po druhé světové válce svobodu, byla ovšem rozdělena na dvě části, protože sever osvobodila Rudá armáda a jih Američané.

Vojáci sil OSN bojují v ulicích Soulu krátce pro vypuknutí války v rcoe 1950

Vojáci sil OSN bojují v ulicích Soulu krátce po vypuknutí války v roce 1950

FOTO: fotobanka Profimedia

Dva dny po svržení jaderné bomby na Hirošimu vypověděl Sovětský svaz Japonsku válku a v den jaderného úderu na Nagasaki, 9. srpna 1945, zahájila Rudá armáda operaci Srpnová bouře.

Japonský císař Hirohito 15. srpna oznámil kapitulaci, ale boje s kvantunskou armádou pokračovaly až do 19. srpna. První dálněvýchodní front postoupil do Koreje a na jejím severu podnikl i několik obojživelných operací s cílem přerušit zásobovací linie. Ve Wonsanu se sovětské jednotky vylodily 21. srpna, o tři dny později dosáhla Rudá armáda Pchjongjangu.

Sovětský svaz akceptoval a dodržoval plán rozdělit při osvobozování Koreu podle 38. rovnoběžky a dál nepostupoval.

Korea - velltel Sil OSN Douglas McArthur

Velitel sil OSN Douglas McArthur

FOTO: fotobanka Profimedia

Američané se vylodili v Inčchonu až 8. září, tedy šest dnů poté, co Japonsko podepsalo kapitulaci, a na jihu ustavili vlastní okupační správu.

Rozdělení země potvrdila moskevská konference ministrů zahraničí SSSR, USA a Velké Británie z prosince 1945 s tím, že prozatímní správa potrvá pět let. Ani jedna strana nepočítala se vznikem dvou států, vývoj po druhé světové válce a nástup studené války to však změnil. V obou zemích se ustavily vlády, které vyhovovaly zemím spravující poloviny Koreje.

V únoru 1946 se na severu stal předsedou Prozatímního lidového výboru v Severní Koreji Kim Ir-sen, na jihu stanul v témže roce v čele Li Syn-man (I Sung-man, z historického důvodu však bude nadále uváděn jako Li Syn-man), který vedl exilovou vládu už za druhé světové války. USA předaly v září otázku budoucího osudu Koreje na půdu OSN, kde byla vytvořena Prozatímní komise OSN pro Koreu. Ta měla dohlížet na celonárodní volby v roce 1948, jejichž konání ale Pchjongjang na svém území odmítl.

Na jihu v nich 10. května zvítězil Li Syn-man a 15. srpna vyhlásil Korejskou republiku, kterou OSN uznala. Pchjongjang na to okamžitě zareagoval, 25. srpna se konaly volby na severu a 9. září byla vyhlášena Korejská lidově demokratická republika (KLDR) v čele s premiérem Kim Ir-senem. Tu uznala 11. října Moskva a 21. října lidové demokracie včetně Československa.

Generálové Courtney Whitney, Douglas MacArthur a Edward Almond sledují 15. září 1950 vylodění v Inčchonu

Generálové Courtney Whitney, Douglas MacArthur a Edward Almond sledují 15. září 1950 vylodění v Inčchonu

FOTO: fotobanka Profimedi

Po vyhlášení nezávislostí obou zemí se z Korejského poloostrova stáhli jak Američané, tak Sověti. Představitelé obou Korejí usilovali o sjednocení země pod svou vládou.

Korejská válka

Rostoucí napětí na korejském poloostrově nakonec vyústilo ve válku, která propukla 25. června 1950 a do uzavření příměří 27. července 1953 si vyžádala možná až čtyři milióny obětí. Velení sil OSN po ukončení války zveřejnilo své ztráty, ztráty na severní straně jsou odhady. Přesná čísla totiž nebyla nikdy zveřejněna.

Zatímco válečné dění je dobře zdokumentováno, stále se vedou spory o to, kdo válku vyprovokoval, zda šlo o jednostrannou agresi Severní Koreje, nebo o odpověď na pokračující provokace ze strany Jižní Koreje.

Kim Ir-sen předložil v roce 1949 Stalinovi plán obsazení jižní části Koreje, ale Moskva jej neschválila v obavách z rozšíření konfliktu. Při dalším jednání Stalin doporučil severokorejskému vůdci, aby vše konzultoval s Mao Ce-tungem. Když ten souhlasil, Stalin sdělil, že se nebude proti útoku stavět.

Obavy z rozšíření války v celosvětový požár, jehož by se účastnily Spojené státy, otupoval fakt, že USA nejmenovaly Koreu mezi svými sférami zájmů.
Pchjongjang byl na konflikt připraven, boje začaly 25 června a tři dny poté už byli severokorejští vojáci v Soulu a postupovali dál na jih, i když se nesplnil Kim Ir-senův předpoklad, že ho v Jižní Koreji budou vítat jako osvoboditele.

Američané u hraniec KLDr a Číny při ofenzívě v prosince 1950

Američané u hranic KLDR a Číny při ofenzívě v prosinci 1950

FOTO: fotobanka Profimedia

Mezinárodní společenství okamžitě zareagovalo. Hned v den útoku Rada bezpečnosti agresi Severní Koreje odsoudila, vyzvala Pchjongjang ke stažení za 38. rovnoběžku a souhlasila s pomocí Jižní Koreji. Pro bylo devět z jedenácti členů, jeden se zdržel a Sovětský svaz, který mohl rezoluci vetovat, na zasedání chyběl, protože bojkotoval její jednání na protest proti tomu, že generální tajemník OSN Trygve Lie se postavil proti návrhu, aby v Radě byla zastoupena Maova Čína a ne Čankajškova. To zas naznačuje, že útok nemusela Moskva očekávat a rozhodně nečekala tak rychlou odezvu. Zmohla se jen na to, že 29. června označila rezoluci Rady bezpečnosti za nezákonnou.

Ustavení sil OSN

Dva dny po útoku, 27. června, rozkázal americký prezident Harry Truman jednotkám na Dálném východě, aby poskytly veškerou podporu a ochranu jihokorejským jednotkám. Hlavním velitelem mezinárodních sil v Koreji, které se tvořily, byl jmenován americký generál Douglas MacArthur. První americké jednotky dorazily do Jižní Koreje 1. července, postupu severokorejských sil však nezabránily, ty se koncem léta dostaly až na vzdálenost 150 kilometrů od Pusanu. Jeho dobytí však bylo nad síly vojsk Severní Koreje. Zásobovací linie byly dlouhé a síly OSN měly převahu ve vzduchu, čehož využívaly k jejich neustálému narušování. Severokorejská ofenzíva se zastavila a přišel protiúder.

MacArthur se 15. září 1950 překvapivě vylodil u Inčchonu, přeťal zásobovací linie a postupoval k Soulu, který dobyl 26. září. Na konci září již byly všechny severokorejské jednotky z Jižní Koreje vytlačeny, OSN 7. října přes protesty lidových demokracií schválila útok na území Severní Koreje. Čína přitom už 27. září pohrozila, že se v tom případě zapojí do války, ale USA to považovaly za trik. Už 16. října byl obsazen Pchjongjang. Čínské jednotky dostaly rozkaz k postupu 19. října. Když se 25. října přiblížily jednotky sil velení Spojených národů k hraniční řece Jalu, narazily na Číňany, kteří o den později rozprášili tři jihokorejské divize. MacArthur se rozhodl pro kobercové bombardování příhraniční oblasti.

Čína musela v listopadu vysvětlit, jak je to možné, že v KLDR jsou její vojáci. Peking uvedl, že jde o spontánní lidovou akci dobrovolníků.

MacArthur chtěl ukončit válku do Vánoc a na 24. listopad naplánoval ofenzívu. Čínské jednotky o den později protivníka při protiútoku smetly. V kotli bylo uvězněno 150 000 amerických, jihokorejských a dalších vojáků. Zaskočený americký prezident Harry Truman uvažoval poprvé o nasazení jaderných zbraní, uvědomil si však, že by k tomu potřeboval i souhlas znepokojených spojenců. MacArthur dal 28. listopadu rozkaz k ústupu, který znamenal probít se z obklíčení v mrazu do přístavu Kungnam, a žádal o posily.

MacArthur zvažoval, že by zaútočil na Čínu a bombardoval přístupové cesty z Mandžuska, ve hře byly i jaderné zbraně, jejichž použití by mohlo skutečně zablokovat přístup z Číny do Koreje. Pod tlakem okolností promluvil Truman veřejně o možnosti jaderného bombardování: „Vojenský velitel v poli bude moci využít zbraní, kterých obvykle využíval.“

Spojené síly Korejské lidové armády (KLA) a Čínských lidových dobrovolníků (ČLD) mezitím 6. prosince osvobodily Pchjongjang a dále postupovaly. Dařilo se jim Američany vytlačovat, ale ne zlikvidovat.

Další ofenzíva čínských a severokorejských vojsk zaměřená na dobytí Jižní Koreje byla zahájena v noci na Nový rok a 4. ledna. Jednotky Korejské lidové armády a Čínských lidových dobrovolníků dobyly Soul.

Z něj ale byli Číňané, které OSN označila v další rezoluci Rady bezpečnosti za agresory, vytlačeni 5. března 1951 a válka se změnila v poziční, přičemž fronta vedla podél 38. rovnoběžky.

MacArthur v březnu znovu uvažoval o plánu na znovudobytí severu a na postup do Číny, a to i za cenu jaderné války, do které by nakonec mohl být zatažen i Sovětský svaz, který měl smlouvu s Čínou. Místo toho ale slavného amerického velitele 11. dubna prezident Harry Truman odvolal.

Obě supervelmoci a Čína upřednostnily střety v lokálních konfliktech na území třetích zemí před přímým vzájemným střetem, který by vyústil v třetí světovou válku, jež by se mohla ukázat jako zcela zničující. Nikdy také nesáhly k použití jaderných zbraní a konflikty byly omezené i co do velikosti nasazených sil. To se potvrdilo následně ve Vietnamu, na Blízkém východě, v afrických střetech i v Afghánistánu. 1951

Dlouhá jednání o míru

Válka pokračovala ještě další dva roky, i když už 22. května 1951 americký senátor Johnson navrhuje návrat k předválečnému stavu. S americkou nabídkou na přímá jednání z 29. června souhlasil Kim Ir-sen, takže 10. července začaly rozhovory v Kesongu mezi admirálem Joyem a generály Nam Irem a Hsiou Fengem.
Jednání často vázla, obě strany se neustále navzájem obviňovaly, že je blokují. V srpnu byla přerušena a pokračovala od 25. října v Pchanmundžomu.

Na počátku roku 1952 se podařilo dosáhnout významného pokroku. Obě strany ustoupily. Američané souhlasili s tím, aby KLDR měla letiště a mohla je opravit. Korejsko-čínská strana zase přestala trvat na tom, aby na mír dohlížel Sovětský svaz a rozhodla se do Dozorčí komise neutrálních států (DKNS) nominovat Československo a Polsko, protistrana pak Švédsko a Švýcarsko. Ihned poté začala tajná příprava československé delegace.

Další pokrok ale brzdil spor o zajatce. V dubnu 1952 se jednání znovu ocitla na mrtvém bodě, když velení sil Spojených národů oznámilo, že z poloviny zajatých vojáků KLA a ČLD se chce do vlasti vrátit jen 70 000 Korejců a 5100 Číňanů. To bylo pro Pchjongjang a Peking nepřijatelné. Právě osud zajatců představoval největší problém a obě strany odmítaly ustoupit.

Američané se pokusili na podzim 1952 o ofenzívu, ale neúspěšně. Korejsko-čínská strana se připravovala na začátku roku 1953 na další americký nástup, USA zas uvažovali o blokádě Číny.

Nakonec se podařil průlom u jednacího stolu, když byl přijat indický návrh, že zajatci budou přemístěni do demilitarizovaného pásma s mezinárodní kontrolou a sami se rozhodnou, zda chtějí být repatriováni či ne. Čínští a severokorejští vojáci zadržovaní na jihu podle něj neměli být rovnou vráceni do vlasti, jak požadovali zástupci severu, ale neměli ani být propuštěni na svobodu v zemi zajetí. Měla jim být poskytnuta příležitost se před Repatriační komisí neutrálních států (RKNS) svobodně rozhodnout, zda se vrátí do vlasti, nebo zůstanou na druhé straně. Čína navíc na jaře 1953 navrhla, aby ti zajatci, kteří nechtějí být repatriováni, byli předání do třetích zemí.

V dubnu 1953 se proto opět začalo jednat v Pchanmundžomu. Jelikož se ale nedařilo doladit podrobnosti a zdálo se, že jednání opět nepovedou k podepsání dohody o příměří, Američané obnovili v květnu 1953 bombardování elektráren a železnic i měst, aby dostali Peking a Pchjongjang pod tlak.

Až 8. června byla v Pchanmundžomu podepsána dohoda, že osud zajatců vyřeší Repatriační komise neutrálních států (RKNS), do níž své zástupce měly vyslat Indie, Polsko, Československo, Švédsko a Švýcarsko. Komplikace ale přišly ve dnech 18. až 20. června, kdy Li Syn-manův režim pustil na svobodu 27 000 válečných zajatců, kteří tak unikli repatriaci. Zejména Číňané mohli odejít na Tchaj-wan a posílit oslabená Čankajškova vojska. Hrozilo, že jednání o příměří v Koreji padnou. Švýcaři a Švédi odvolali účast v RKNS a Československo hrozilo týmž krokem. Li Syn-man navíc uvedl, že nedovolí, aby na území Jižní Koreje působili českoslovenští a polští příslušníci DKNS, jak uváděla dohoda o příměří.

Americký generál W.K. Harrison (vlevo ) a korejský Nam Ir podepisují 23. července 1953 příměří v Pagodě míru

Americký generál W.K. Harrison (vlevo ) a korejský Nam Ir podepisují 23. července 1953 příměří v Pagodě míru

FOTO: fotobanka Profimedia

Indie svolala mimořádné zasedání OSN. USA uvedly, že sice propuštěné zajatce nelze znovu zadržet, ale že garantují, že Soul se bude řídit dohodou o příměří.
Nakonec se 10. července podařilo obnovit jednání a 20. července 1953 vytyčit demarkační linie pár kilometrů severně od 38. rovnoběžky. O sedm dní později podepsala strana OSN s představiteli Severní Koreje a Číny dohodu o příměří a byla zastavena palba.

Z dohody plynulo i zřízení orgánů majících dohlížet na její dodržování a řešit vzniklé problémy. Na dodržování dohody, odsun a výměnu vojáků i zbraní měla dohlížet Dozorčí komise neutrálních států, do níž dvě země: Polsko a Československo navrhl Sever a dvě země - Švédsko a Švýcarsko Jih. Zjištění předkládala Vojenské komisi, ve které zasedali velitelé bojujících stran, tedy američtí, čínští a severokorejští generálové.