Marocké království lemuje v délce 1 835 km severozápadní pobřeží Afriky. Právě sousedství se Středozemním mořem i Atlantikem je pro něj strategicky výhodné. Na druhou stranu jeho vnitrozemí je poměrně drsné a nehostinné, jelikož velkou část plochy státu zaujímá pohoří Atlas. Maroko patří k vůbec nejhornatějším zemím Černého kontinentu. Nejvyšší bod Jebel Toubkal měří 4 165 metrů. V závislosti na různorodé krajině je i klima silně nekonstantní: od středomořského až po vysokohorské.

Essaouira v Maroku

Essaouira v Maroku

FOTO: fotobanka Profimedia

Rozloha 446 tisíc kilometrů čtverečních činí Maroko třetím nejmenším státem ze zemí Maghrebu. Sousedí se Západní Saharou, Alžírskem a na severu jej Gibraltarský průliv odděluje od Španělska. Stát obklopuje dvě malé španělské enklávy Ceuta a Melilla, které leží na severu Maroka, ale jsou pod vládou Madridu.

Hlavním městem Maroka je přibližně jeden a tři čtvrtě miliónový Rabat ležící na severozápadě. Největším městem je Casablanca, která je domovem pro čtyři milióny lidí. Dalšími významnými sídly jsou Fes, Tanger, Agadir a Marakéš, jenž je zapsán na seznamu UNESCO. Více než polovina obyvatel žije ve městech. Maroko se územně dělí na 16 regionů.

Merzouga v Maroku

Merzouga v Maroku

FOTO: fotobanka Profimedia

Konflikt v Západní Sahaře

Spornou otázkou marocké geografie i politiky zůstává území Západní Sahary. To bylo až do druhé poloviny 19. století zcela svobodné, od roku 1884 si však nároky na něj začali činit Španělé. Po padesáti letech přisvojovacích procesů vytvořili kolonii Španělská Sahara a v rámci dekolonizační vlny v 50. letech ji přetavili ve vlastní provincii. V té době si však začaly také Maroko a Mauretánie nárokovat toto území v závislosti na historická a etnická fakta, a tak začala přetahovaná o strategickou pobřežní oblast bohatou na fosfáty.

Erg Chebbi v Merzouga v maroku

Erg Chebbi v Merzouga v maroku

FOTO: fotobanka Profimedia

V Západní Sahaře vznikla osvobozenecká armáda, Fronta Polisario, která usilovala o nezávislost tohoto území. V roce 1975 se uskutečnil tzv. Zelený pochod, při kterém statisíce Maročanů dorazily do Západní Sahary, aby tím podpořily nároky svého státu. Jejich vliv tak stoupnul, zatímco Španělsko i Mauretánie ztratily o území zájem a stáhly se.

Místo toho se však rozhořela gerilová válka mezi Marokem a Frontou Polisario, jež trvala až do roku 1991, kdy bylo podepsáno příměří. Od té doby však dosud nepadlo definitivní rozhodnutí o osudu Západní Sahary, ačkoli jednání OSN o této problémové oblasti trvají již řadu let. Zchudlá a zpustošená Západní Sahara tak zůstává v gesci marockých okupantů.

Turistická výprava do Rif Massif v Maroku

Turistická výprava do Rif Massif v Maroku

FOTO: fotobanka Profimedia

V sunnitské baště žije jen minimum cizinců a nemuslimů

V silně muslimské zemi žije pouze jedno procento křesťanů a několik tisíc židů. Islám (zejména jeho sunnitská odnož) ve značné míře zasahuje do životů všech místních obyvatel a počet vyznavačů jiných náboženství rok od roku klesá s odlivem těchto lidí do zahraničí.

Chefchaouen v Maroku

Chefchaouen v Maroku

FOTO: fotobanka Profimedia

Z 30 miliónů tamních obyvatel má naprostá většina marocké občanství. Nepatrnou část cizinců tvoří Mauritánci, Senegalci a lidé z evropských zemí. Téměř všichni Maročané jsou Berberského původu, v zemi však žijí také Arabové a pouštní etnika Tuaregů a Haratínů. Vzhledem k míšení ras je ale těžké dosáhnout naprosto přesného etnického rozdělení.

Sníh v Gorges du Ziz v Maroku

Sníh v Gorges du Ziz v Maroku

FOTO: fotobanka Profimedia

Jako úřední jazyk funguje arabština, ačkoli čtvrtina obyvatel se dorozumí pouze některým z berberských dialektů. Berberština se ostatně nedávno začala zavádět i do škol. Pro obchodní styk se nejvíce používá francouzština, ostatní evropské jazyky včetně angličtiny se velké popularitě netěší. Pouze v oblasti kolem Ceuty a Melilly je možné zaslechnout i španělštinu.

Legislativním orgánem je parlament, přesto si největší moc drží král

V čele konstituční monarchie stojí od 50. let král, jehož titul se dělí z generace na generaci. Od roku 1999 jím je Mohammed VI., který je dvaadvacátým panovníkem z dynastie Alavitů. Ta je na trůně již od roku 1666. Král je největší světskou i náboženskou autoritou v zemi a disponuje rozsáhlými pravomocemi.

Trhy v Marakéši v Maroku

Trhy v Marakéši v Maroku

FOTO: fotobanka Profimedia

Postupné politické reformy v devadesátých letech daly vzniknout dvojkomorovému parlamentu, který se poprvé sešel v roce 1997. Legislativní orgán se skládá z 325členné Sněmovny reprezentantů (dolní komora) a 270členné Sněmovny radů (horní komora).

V roce 788 se vlády v Maroku ujali Maurové. Na počátku 17. století byl v zemi ustaven sultanát a po odražení nájezdníků v následujícím století započal takzvaný zlatý věk. V roce 1912 Francouzi zabrali zemi pro sebe a teprve v roce 1956 se Maročanům po zdlouhavých bojích podařilo získat zpět nezávislost. Sultán Mohammed V. v zemi nastolil konstituční monarchii a v roce 1957 přijal královský titul.

V roce 1961 jej nahradil jeho syn Hassan II., který v Maroku vládl 38 let. Sehrál hlavní roli ve sjednávání míru na Středním východě, ale byl kritizován za potlačování opozice a tisíce případů porušování lidských práv ve své zemi.

Tradiční marocká show s koňmi

Tradiční marocká show s koňmi

FOTO: fotobanka Profimedia

Po smrti Hassana v roce 1999 jej nahradil jeho syn, který je znám pod jménem Mohammed VI. a těší se značné oblibě. Za jeho vlády došlo ke zlepšení v oblasti lidských práv a zavedení několika sociálních a ekonomických reforem. V zemi například začala platit svoboda tisku, ačkoli vláda někdy zasahuje proti novinářům, kteří píší o třech tabuizovaných oblastech: monarchii, islámu a statutu Západní Sahary. Navzdory zaváděným reformám zůstává hlavní moc stále v rukou krále.

Maroko získalo status spojence Washingtonu mimo země NATO, a to kvůli své podpoře americké války proti teroru. Po smrtících atentátech v Casablance roku 2003 Maroko zahájilo tvrdé zásahy proti podezřelým islamistickým militantům. Je členem OSN.

I přes řadu reforem převládá nezaměstnanost, chudoba a negramotnost

Ekonomika Maroka profituje jednak z poměrně levné pracovní síly, jednak z blízkosti Evropské unie, která je hlavním obchodním partnerem severoafrické země. Za vlády Mohammeda VI. se ekonomika poměrně zvedla, inflace zůstala nízká (2,5 procenta v roce 2010) a pokračuje trend rozvoje služeb a průmyslu. I tak ale nadále přetrvává vysoká nezaměstnanost (9,8 procenta v roce 2010), chudoba (15 procent obyvatel pod hranicí chudoby v roce 2007) a negramotnost (47,7 procenta v roce 2010), přestože od roku 1963 platí povinná školní docházka a v zemi funguje dvacítka univerzit. Zlepšení situace by měl napomoci dotační program, který zavedl král v roce 2005.

Trh ve městě Fes v Maroku

Trh ve městě Fes v Maroku

FOTO: fotobanka Profimedia

Maroko je největším světovým exportérem fosfátů, které dlouhou dobu sloužily za hlavní složku vývozu a výrazně se podílely na ekonomické stabilitě země. Dalšími významnými surovinami jsou železná ruda, mangan, olovo nebo zinek. Strojírenství, metalurgie, chemie a elektrotechnika jsou nejvýznamnějšími odvětvími marockého průmyslu.

Zemědělství je důležitou složkou ekonomiky. Na tvorbě HDP se v poslední době podílí přibližně 17 procenty (záleží na sklizni) a zaměstnává bezmála polovinu celého práceschopného obyvatelstva. Nejdůležitějšími komoditami jsou obilniny a subtropické ovoce, zejména olivy. Významný je vzhledem k rozlehlému pobřeží také rybolov.

Kvůli turistům se dbá na kvalitní dopravní síť

Služby tvoří přibližně polovinu ročního HDP. Podstatnou zásluhu na tom nese cestovní ruch, který je neopomenutelnou složkou tamní ekonomiky. Maroko patří vůbec k turisticky nejnavštěvovanějším zemím Afriky, třebaže v minulosti se především kvůli teroristickým hrozbám potýkalo s poklesem turistů. Nejvíce cizinců přichází z Evropy, zejména z nedaleké Francie a Španělska.

Právě turisté jsou jedním z důvodů, proč si Maroko dává záležet na kvalitní infrastruktuře. V blízké budoucnosti se plánuje rozsáhlé zlepšení a rozvoj dopravních sítí. V současnosti v zemi funguje kolem 60 tisíc kilometrů silnic a 900 kilometrů dálnic, přičemž se počítá s jejich výrazným rozšířením. Dobré jméno má překvapivě také železnice, po níž se pohybují spolehlivé a pohodlné rychlíky. Pro leteckou dopravu slouží celkem 58 letišť, z nichž 10 je mezinárodních. Důležitá námořní doprava má k dispozici 25 přístavů.