Hlavní obsah

McDonnell Douglas (Boeing) F/A-18 Hornet

Foto: Pascal Rossignol, Reuters
Článek

F/A-18 Hornet je víceúčelový palubní letoun, který je určen jak ke stíhaní a ochraně mateřské lodě, tak k útokům na pozemní cíle. Stroje verzí A až D ve výzbroji nahrazuje vylepšená a zvětšená varianta F/A-1 E Super Hornet. Ten je využíván i v roli letounu pro elektronický boj a slouží i jako tankovací letadlo. Super Hornety tak mají být jedinými proudovými palubními letouny US Navy.

Hornet byl vyvíjen od sedmdesátých let. U námořnictva měl tento lehčí a levnější letoun doplnit vyspělé stroje F-14 A Tomcat, přičemž by nahradil stárnoucí Phantomy II a útočné Corsairy, u námořní pěchoty pak měl vystřídal oblíbené bitevníky A-4 Skyhawk.

Vylepšený větší a těžší Super Hornet se však nakonec stal jediným proudovým letounem amerického námořnictva, který má plnit všechny úkoly od stíhání, přes útoky na pozemní cíle, elektronický boj i pomocné operace, jako je tankování za letu, Hornety přitom nemají takovou nosnost bomb jako útočné A-7 Corsair ani dolet Tomcatů.

Speciální verze E/F-18G Growler nahrazuje stroje pro elektronický boj A-6 Prowler.

Vývoj

Hornet je odvozen od lehkého stíhacího stroje Northorp YF-17, který nesupěl v soutěži na stíhací letoun amerického letectva USAF, jímž se nakonec stal F-16 Fighting Falcon.

Námořnictvo požádalo o přepracování YF-17, který je zaujal tím,. že byl sice lehčí, ale dvoumotorový . Při letech nad mořem zajišťuji dva motory větší spolehlivost. US Navy ale vyzvalo Northrop, aby se při dalším vývoji spojil s firmou McDonnell Douglas (později se stala součástí Boeingu), která měla zkušenosti s výrobou palubních letadel, jež vyvrcholila Phanotmem II.

Foto: Reuters

Bojový letoun F/A-18F Super Hornet startuje z americké letadlové lodi USS Enterprise v Rudém moři.

Hornet si zachovával charakteristické tvary YF-17 jde tedy o dvoumotorový stroj klasické koncepce, středoplošník s vodorovnou ocasní plochou, jen svislé ocasní plochy jsou dvě a skloněné do stran. Zvětšen byl dolet, protože do křídel byly integrovány palivové nádrže a zlepšena stabilita, náběžná hrana křídla byla prodloužena až pod kabinu, což napomohlo zlepšení ovládání při vysokých úhlech náběhu. I kvůli zesílení konstrukce, která je při provozu na letadlové lodi více namáhána kvůli startům z katapultu a zachycení pro přistání, vzrostla hmotnost o čtyři tuny na 16 000 kilogramů. Pohánějí ho dva motory General Electric F404.

První F/A 18A vzlétl v roce 1978 od roku 1980 běžela sériová výroba verze F/A18A/B. Vyrobeno jich bylo 380. Do výzbroje byly zařazeny v roce 1983. Od roku 1987 sjížděla z výrobní linky vylepšená verze F/18C.

Upraven pro okamžitou změnu úkolu

Moderní digitální technologie umožnily sjednotit dvě vyvíjené verze, stíhací F-18 a útočnou A-18 do jedné a stroj připravit podle účelů mise. Stroj byl proto přeznačen na F/A-1.

Umožnilo to především uplatnění počítačů, využití průhledových displayů v kokpitu i sdružení všech klíčových ovládacích prvků na dvě páky, řídící a plynou v rámci systému HOTAS.

Radar Hughes AN/APG-65 dokáže pracovat v rozličných režimech a může se využívat buď sledování nepřátelských letadel ve vzduchu nebo pří útocích na pozemní cíle.  Pro navigaci slouží inerciální soustava, nebo GPS navigace, již dostaly novější modely.

Foto: Reuters

Americká letadlová loď USS Enterprise

Vyzbrojen jen šestihlavňovým rotačním dvacetimilimetrovým kanónem M61A1, který má v zásobě přes 500 nábojů. K dispozici je rovněž devět závěsů pro přídavnou výzbroj o celkové hmotnosti až sedm tun. Kromě klasických pum může nosit i jejich laserem naváděné varianty a řízené střely vzduch- země i vzduch vzduch různých typů.

Modernizace v podobě Super Hornetu 

Z Hornetu byl v devadesátých letech vyvinut nový stroj F/A-18E Super Hornet, který se stal jediným palubním proudovým stroje amerického námořnictva v druhém desetiletí nového tisíciletí. Vyvíjen byl s cílem nahradit bojové letouny Grumman F-14 Tomcat s měnitelnou geometrií křídla. Hornet se tak stal ze stroje, který měl Tomcaty doplnit, jejich náhradou.

F/A-18E vychází z Hornetu, je však o pětinu  větší a výkonnější, k čemuž přispívají i nové motory General Electric F414. Trup byl prodloužen o 86 centimetrů, plocha křídla zvětšena o 25 procent. Vzrostla i hmotnost o tři tuny, pořád je však Super Hornet lehčí o pět tun než Tomcat, nemá však jeho dolet a nosnost. Uplatněny byly i nové technologie snižující zjistitelnost radarem, ovšem ne na úkor ovladatelnosti.

Novinky jsou i v kabině, kde jsou uplatněny k ovládání i barevné dotykové displaye. Stroje jsou vybaveny i novým radarem APG 79 a senzory infračerveného záření. Uplatněna je i komunikační technlgie Link 16. Piloti mohou využívat i brýle pro noční vidění.

Super Hornet má být hlavním bojovým letounem amerického námořnictva až do zařazení letounů F-35. Verze EA-18G Growler určená pro elektronický boj současně nahrazuje  letouny A-6 Prowler, které pamatují ještě válku ve Vietnamu. Nahrazují i tankovací verze strojů Prowler KA-6D a protiponorkových Vikingů S-3B, i když nemají jejich kapacitu a neumožňují doplňovat palivo více strojům naráz.

První Super Hornet vzlétl v roce 1995. sériová výroba nabíhala od roku 1997. Do výzbroje byly zařazeny v roce 2000.

V boji

Do boje byly stíhací a útočné letouny F/A-18 nasazeny poprvé v dubnu 1986 při útoku proti Muammaru Kaddáfímu za teroristické aktivity Libyjců. Výrazně zasáhly do války v Perském zálivu, kdy v roce 1991 více než 170 letounů provedlo přes 9 tisíc vzletů, hlavně proti pozemním cílům. Sestřelily dva MiGy 21, jeden Hornet byl ale také v úvodu konfliktu sestřelen.

V devadesátých letech byly Hornety |nasazeny i při kontrole bezletových zón nad Irákem a nad Bosnou a Kosovem.

V roce 2001 byly nasazeny i při útocích na Afghánistán.

SuperHornety  křest ohněm zažily v roce 2002, kdy shodily přesně naváděné bomby JDAM na bunkr na iráckém letišti Talil a ostřelovali postavení protiletadlových raket u Kútu.

Super Hornety se spolu s Horeny účastnily i druhé války v Iráku Peruť Super Hornetů, jež působila v operaci Irácká svoboda, měla takřka 100procentní úspěšností zásahu..

Od roku 2006 byla schopnost přesných zásahů využita i v Afghánistánu při útocích na jihu země na postavení Tálibánu u Kandaháru .

Naposled byly nasazeny v roce 2011 nad Libyí.

Hornety slavily velké úspěchy i v zahraničí, i když se kvůli tomu soudil Northrop s McDonnell Douglasem, protože Northorp připravil sám lehčí exportní verzi F-18L jako náhradu svých strojů F-5 Tiger a současně jako soupeře F-16.

Kromě spojených států zařadily do výzbroje Hornety KanadaAustrálie, Španělsko, Finsko, Švýcarsko, kde nahradili F-5E a Kuvajt nebo Malajsko. Super Hornety koupila Austrálie, která nemůže dále čekat na stroje F-35. Její F-111 už byly příliš zastaralé.

Technické údajeHornetSuper Hornet
Délka17,1 m18,31 m
Rozpětí12,3 m13,62 m
Výška4,7 m4,88 m
Nosná plocha38 m²46.5 m²
Prázdná hmotnost10 400 kg14 552 kg
Vzletová hmotnost23 525029 937 kg
MotoryDva General Electric F404Dva General Electric F414
Tah motoru48,9 kN62,3 kN
Tah s přídavným spalování79,2 kN97,9 kN
Maximální rychlost1915 km/h1900 km/h
Dostup15 240 m15000 m
Dolet2000 km2300 km

Články k tématu