MiG-29 byl vyvíjen jako odpověď na vznikající americké letouny F-14 Tomcat, F-15 Eagle a lehký F-16 Fighting Falcon. Byl určen čistě k vybojování vzdušné nadvlády, čemuž byla podřízena jeho konstrukce. Má vysoké výkony a velkou obratnost danou dobrou aerodynamikou a velkým přebytkem tahu motorů v poměru k hmotnosti.

Původně byl vyzbrojen jen kanónem a raketami vzduch - vzduch, až poslední verze od SMT výše, které představují novou generaci, jsou uzpůsobeny i k útokům na pozemní cíle. Tyto verze už jsou  vybaveny elektroimpulsním řízení Fly by wire místo původního mechanického a nástavcem pro tankování za letu i zvětšenými nádržemi.

Letoun je považován za rovnocenný většině zmíněných amerických typů, což se ukázalo v devadesátých letech, kdy ho po sjednocení Německa zařadilo do výzbroje i letectvo sjednocené spolkové republiky. Představuje i páteř vzdušných sil Indie, Polska a Slovenska. Nadále ho hojně využívají ruské vzdušné síly (VVS), i když ty se rozhodly, že jejich hlavním bojovým letounem bude těžší a všestrannější Suchoj Su-27. Rusko je proto po úpravách využívá k útokům na pozemní cíle protože VVS chybějí po vyřazení MiGů-27 lehčí stíhací bombardéry doplňující těžké Suchoje Su-24.

Ruský MiG-29 akrobatické skupiny Striži

Ruský MiG-29 akrobatické skupiny Striži

FOTO: Profimedia.cz

MiG-29 své kvality prokázal i na cvičeních, jichž se zúčastnily západní stroje. V bojích už tak úspěšný nebyl, což ale bylo dáno tím, že byl nasazen jen v konfliktech, kde měla jedna strana velmi výraznou převahu, ať už to byla válka v Iráku nebo válka v Jugoslávii.

O kvalitách typu svědčí to, že ho dosud bylo vyrobeno přes 1600 kusů a představuje žádaný exportní artikl. Zakoupil si je nejen Husajnův Irák a Asadova Sýrie, ale také Alžírsko, Bangladéš, Malajsie, Írán nebo Barma, Peru, Súdán či Mongolsko a dokonce Eritrea. Hlavním zahraničním uživatel je Indie, která spolufinancovala i další vývoj palubní verze.

Vznik a vývoj

MiG-29 vzešel z konkurzu nový frontový stíhací letoun z konce šedesátých let, který se měl vyrovnat vyvíjenému americkému stroji F-15. Do soutěže na PFI (perspektivní frontový stíhač) se přihlásily konstrukční kanceláře MiG, Suchoj a Jakovlev.

Vítězové byli nakonec dva, Suchoj a MiG. První konstrukční kancelář dostala za úkol vyvinout stroj kategorie PFI a druhá lehčí perspektivní frontový stíhač. Moskva úpravu soutěže a jejím rozdělení na dvě v roce 1971 reagovala na to, že Pentagon vypsal i soutěž na lehký stíhací letoun, kterého se účastnily General Dynamics se strojem YF-16 a Northrop s YF-17. Třetinu dodaných strojů měly tvořit výkonnější suchoje a dvě třetiny levnější migy.

V roce 1972 byly specifikovány požadavky na nový lehký stíhač. Jednomístný stroj měl dosahovat dvojnásobné rychlosti zvuku a měl být dvoumotorový, aby byl zajištěn dostatečný tah motorů i za cenu kratšího doletu.

Suchoj Su-27 ruského letectva

Konkurent MiGu-29 Suchoj Su-27 ruského letectva

FOTO: Profimedia.cz

Konstrukční kancelář MiG dbala především na obratnost, která byla důležitá v leteckých soubojích. Vztlak proto nevytvářejí jen křídla, ale z 40 procent i široký trup koncipovaný jako vztlakové těleso. K dobré aerodynamice přispívají i vírové přechody u napojení křídla na trup. K vysoké ovladatelnosti, která stroji umožňovala provádět i složitý manévr zvaný Pugačevova kobra, přispívají sloty na náběžné hraně a vícedílně klapky a křidélka na odtokové hraně.

Svislé ocasní plochy jsou daleko od sebe a mírně vykloněné ven, aby při všech obratech bylo zajištěno, že alespoň jedna bude účinná.

Čelní pohled na Mig_29

FOTO: Profimedia.cz

K pohonu jsou použity motory Klimov RD-33 o tahu 49 kN, respektive 81,3 kN při použití přídavného spalování, které mají mohutné obdélníkové vstupy vzduchu zajišťující jeho dostatečný přívod i odřezání mezní vrstvy. Motory daleko od sebe jsou sice nevýhodné při letu jen na jeden motor, ale v boji konfigurace snižuje pravděpodobnost, že by byly současně zasaženy oba dva. Mají ale vysokou spotřebu paliva, což snižuje dolet, akční rádius s 2500 kilogramů paliva ve vnitřních nádržích činí 700 km. To ale nebylo u frontového stíhacího letounu bráno jako problém.

MiG-29
Délka17,4 m
Rozpětí11,4 m (12 m u MiG-29K)
Výška4,73 m
Nosná plocha křídel38,1 m2
Prázdná hmotnost10 900 kg (11 600 u verze SMT)
Maximální vzletová hmotnost18 480 kg (21 000 kg u verze SMT)
Motory 2 dvouproudové Klimov RD-33K nebo RD-33M u verze SMT
Tah motoru 49,4 kN (81,4 kN s přídavným spalováním, u verze SMT pak 53,9/86,4kN)
Maximální rychlost2445 km/h
Dostup
17 000 m (18 000 m u verze SMT)
Dolet bez přídavných nádrží 1430 km

V konstrukci stroje se uplatnily moderní materiály včetně slitin lithia a kompozitů, i když převažuje stále aluminium. MiG-29 v prvních verzích ale zaostával v uplatnění elektroniky, ačkoli už měl průhledový display. Řízení bylo klasické, hydraulické, bez plnohodnotného autopilota, až u verze SMT bylo zavedeno elektroimpulsní. V kokpitu byl klasický knipl umístěný uprostřed. Tah motorů pilot ovládal levou rukou. Přístroje na palubní desce byly klasické, až u modernějších verzí je nahradily displaye.

MiG-29 slovenských vzdušných sil

MiG-29 slovenských vzdušných sil

FOTO: Alex Švamberk, Novinky

Hlavní zbraní je v levé náběžné hraně křídla 30 mm kanon GS-30L, který váží jen 46 kilogramů. Má zásobu 150 nábojů. Dále byl MiG-29 vyzbrojen střelami vzduch-vzduch, jako je R-27 středního doletu nebo R-60 a R-73 krátkého doletu.

Maximální dosah R-27 ale nebyl v prvních verzích plně využit, protože částečně analogový radarový systém pro řízení palby využíval jen pulsní dopplerovský radar Fazotron N-019 Safir, který sice umožňoval sledovat deset cílů, ale zaměřit jen jeden. Navíc měl nedostatečný dosah. Proto byl nahrazen modernizovanou verzí N-019M Topaz s palubním počítačem C-09, doplněný navíc optickým systémem OPS29, který se sestává z infračerveného zaměřovače a laserového dálkoměru. Systém OPS29 může pracovat nezávisle na radaru.

Až modernizované verze MiGů-29 využívají plně digitální systém s moderním radarem N010 Žuk-M (Žemčug) s pevnou fázovou mřížkou a digitálně vychylovaným paprskem.

Ve výzbroji

Izdělije 9, jak by letoun označován v konstrukční kanceláři v OKB MiG, poprvé vzlétl 6. října 1977. Vývoj pozdržely dvě nehody, při nichž byly v letech 1978 a 1980 ztraceny třetí a pátý prototyp. Přesto bylo už v roce 1982 rozhodnuto zahájit sériovou výrobu. Sovětské letecké útvary první stroje dostaly už v roce 1983, ačkoli oficiálně byl MiG-29 zařazen do výzbroje až o rok později. Operační způsobilosti dosáhly první dva pluky v roce 1985. Sovětský svaz zařadil do výzbroje asi tisíc kusů MiGů-29 a Rusko jich nyní využívá asi 300.

MiG-29

MiG-29

FOTO: Archiv, Právo

Na konci osmdesátých let získaly první MiGy-29 zahraniční uživatelé. Vůbec prvním byla už v roce 1985 Indie, která jich zařadila do výzbroje v první fázi přes padesát. Později koupila další a iniciovala i vývoj palubní verze pro letadlové lodě s katapultem.

V roce 1987 získala devětadvacítky i Sýrie, která jich zakoupila 56, z toho šest dvojmístných. Pak získala dalších dvacet. Smlouva o modernizaci části na verzi M ale byla v roce 2012 stornována. V květnu 2013 však Sýrie uzavřela kontrakt na dodávku desíti nových MiGů-29 a část starších opravila.

Už v roce 1987 získal také první Irák. Až pak je zakoupily bratrské socialistické země. Prvních 24 dostávala od roku 1988 Německá demokratická republika. Tyto stroje po sjednocení využívalo i Německo až do roku 2004, kdy je za symbolické euro získalo Polsko, jež je největším uživatelem devětadvacítek v NATO, protože už dříve získalo deset strojů z ČR. Nyní jich má v aktivní službě 32.

Polský MiG-29 doprovází americkou F-16

Polský MiG-29 doprovází americkou F-16

FOTO: USAF

Československé devětadvacítky

Československo zakoupilo 18 strojů první verze MiG-29A (Izdělije 9-12) a dva cvičné MiGy-29UB (Izdělije 9- 51) Polovina jich připadla po rozdělení federace Slovensku, kde se staly páteří letectva, když Slováci další získali v rámci deblokace ruského dluhu, takže jich mají 21.

Česká republika své v roce 1995 vyměnila za 11 vrtulníku W-3 Sokol pro leteckou záchrannou službu, což vedlo v roce 2004 k problémům se zajištěním obrany vzdušného prostoru ČR poté, co skončila životnost o generaci starších MiGů-21.
MiGy-29 si koupily i Bulharsko, Maďarsko a Rumunsko.

Mig 21 slovenského letectva

Mig 21 slovenského letectva

FOTO: Ivan Vilček, Právo

Po rozpadu SSSR se MiGy-29 dostaly i do výzbroje postsovětských republik, Ukrajina jich má na 80. Uzbekistán 60, Kazachstán 40 stejně jako Bělorusko. Největším uživatelem je Rusko, které jich v současné využívá asi 300.

V bojích

MiGy-29 se účastnily několika válčených konfliktů. Irák, který jich získal  24, je už v letech 1987 a 1988 používal v době končícího konfliktu s Íránem. Nevyužil je však jako stíhací, v této roli upřednostňoval Mirage F-1, ale k útokům na pozemní cíle.

Dalších bojů se irácké stroje účastnily v roce 1991 v rámci války v Zálivu, ale bez větších úspěchů. Američtí piloti strojů F-15 ohlásili pět sestřelů iráckých MiGů-29, které ale nebyly plně ověřeny, protože byly sestřeleny na velkou vzdálenost za hranicí viditelnosti. Irácký MiG-29 naopak údajně19. ledna 1991 sestřelil britské Tornado GR. 1 nad severozápadem země. Britové ztrátu stroje přiznali, podle nich však bylo Tornado zasaženo protiletadlovou raketou.

Z 37 iráckých MiGů-29 jich po válce zůstalo ve službě 12, ale ne nadlouho, motory vyčerpaly krátkou dobu životnosti a neprodělaly generálku.

Bojů se účastnily také jugoslávské MiGy-29, kterých Bělehrad zakoupil v roce 1987 čtrnáct jednomístných a dva dvoumístné. Použity byly už za války v Jugoslávii na počátku devadesátých let k pozemním útokům na chorvatská letiště.

Účastnily se ale především obrany Jugoslávie při náletech v roce 1999. Tehdy jich bylo šest sestřeleno, tři si připsali piloti amerických strojů F-15, jeden americký pilot F-16 a jeden nizozemský pilot F-16. Poslední se stal obětí vlastní protiletadlové palby. Další čtyři byly zničeny na zemi.

Jeden eritrejský MiG-29 byl sestřelen v roce 1999 během války s Etiopií. Podlehl Suchoji Su-27.

Bojů se také účastnily indické MiGy-29, které v rámci války s Pákistánem v Kašmíru v roce 1999 doprovázely bombardovací Mirage 2000. Údajně jejich piloti měli v zaměřovačích dva pákistánské stroje F-16, ale rakety neodpálili.

Ruský MiG-29 za letu

Ruský MiG-29 za letu

FOTO: Profimedia.cz

Rusko své MiGy-29 nasadilo při bojích v Gruzii, kde jeden sestřelil bezpilotní letoun Hermes.

Další vývoj

Už v osmdesátých letech se konstrukční kancelář OKB pokoušela odstranit některé nedostatky MiGu-29. Prvními vylepšenými verzemi byla Izdělije 9-12S a 9-13S. Finální MiG-29S s typickým hrbem za kokpitem, do kterého se umístilo další palivo, aby se prodloužil dolet, měl radar M-019M Topaz s větším dosahem, který umožňoval využít plný dolet raket R-27ER a R-27ET i R-77.

Verze pro Malajsii MiG-29SM už byla upravena pro tankování za letu a pro přesně naváděnou protizemní výzbroj. Mohla nosit i televizně naváděnou bombu KAB500KR nebo střely Ch-29 a Ch-31. Zesílená konstrukce křídel umožnila zvýšit nosnost výzbroje nesené pod křídly na 4000 kg.

Malajský MiG-29 tankuje za letu.

Malajský MiG-29 tankuje za letu.

FOTO: Profimedia.cz

V devadesátých letech navzdory tíživé finanční Ruska pro rozpadu SSSR a rozhodnutí vzdušných sil, že hlavním bojovým letounem bude Suchoj Su-27, vyvíjela konstrukční kancelář OKB MiG další verze devětadvacítek, přestože je armáda nenakupovala.

Druhá generace

Druhou generaci stroje představuje Izdělije 9-15 občas označované jako MiG-33 se silnějším motorem RD-33M s vyšším výkonem a tahem 53,9 kN a 86,3 kN při zapnuté forsáži. Upravena a dále zesílena byla i konstrukce. Pod křídla je proto možné zavěsit 4500 kg výzbroje. Náběžná hrana vodorovné ocasní plochy je lomená, což zlepšuje obtékání. Použit byl systém elektroimpulsního řízení. Upravena byla i kabina, která je zvýšena o 4 cm a většinu klasických přístrojů v ní nahradily LCD displaye a klasický knipl nahradil systém HOTAS. Nový je i tvar radomu pro radar Fazotron Žuk použitelný i pro útoky na pozemní cíle. Délka stroje kvůli úpravám vzrostla o 20 cm. Stroj poprvé vzlétl už na konci osmdesátých let.

Přistávající polský MiG-29

Přistávající polský MiG-29

FOTO: USAF

V roce 1997 byly upřesněny požadavky na Izdělije 9-17, které bylo zařazeno do výzbroje jako MiG-29SMT. Verze s prodlouženým doletem využívá všech prvků z Izdělije 9-15. Měla se vyrovnat novým verzím strojů F-16C a F/A-18C. Na verzi SMT a SMT-2, které umožňují i útoky na pozemní cíle a nahrazují vyřazené MiGy-27, má být přestavěno celkem 180 devětadvacítek, v roce 2013 však rozhodlo, že VVS zakoupí i 16 nových MiGů-29 SMT než bude firma schopná dodávat MiG-35, což je poslední verze devětadvacítky, jednomístná je vedená v továrně jako Izdělije 9-61 a dvoumístná je Izdělije 9-67. Stroj MiG-35 zahrnuje i prvky z palubní verze MiGu-29K indického námořnictva.

Námořní verze

Palubní verze MiGu-29 se vyvíjela od osmdesátých let. Původně bylo Izdělije 9-18 vyvíjeno pro nosiče třídy Leonid Brežněv (nyní Admirál Kuzněcov). Zesílen byl podvozek a drak a instalován byl přistávací hák, stroje však nemohly startovat pomocí katapultu, který na lodích nebyl, a neměly sklopná křídla.

Řešení ověřovaná od roku 1982 se uplatnila u verze MiG-29K (Izdělije 9-31) pro indické námořnictvo, která už měla zvětšené sklopné křídlo s rozpětím 12 m a zvětšenými křidélky. Prototyp byl zalétán v roce 1989. Indie, která vývoj spolufinancovala, si jich objednala 14. Všechny jsou dvoumístné. V roce 2010 si objednala dalších 29 palubních strojů a celkem jich bude mít 45, nyní jich má dvacet.