Milada Horáková, rozená Králová, se narodila v Praze 25. prosince 1901 jako druhé ze čtyř dětí Čeňka a Anny Králových. Otec, který tehdy pracoval jako obchodní zástupce tužkařské firmy, vštěpoval svým dětem vlastenecké cítění v duchu prezidenta Masaryka. Dvě z dětí na začátku první světové války podlehly spále a Milada dostala na starost o 16 let mladší sestru Věru. Vedle toho navštěvovala gymnázium. Kvůli účasti na nepovoleném protiválečném průvodu však byla vyloučena a odmaturovat mohla až tři roky po válce.

Její původní plán odejít studovat medicínu byla pod vlivem otce nucena přehodnotit a dát se na dráhu právničky. Během studií se aktivně účastnila veřejného a kulturního života. Zároveň poznala Bohumila Horáka, za něhož se později provdala a měla s ním dceru Janu.

Bojovnici za ženská práva hrozili popravou už nacisti

Po absolvování Právnické fakulty Univerzity Karlovy nastoupila Horáková do Ústředního sociálního úřadu hlavního města Prahy na místo právničky. Měla na starosti zejména sociální otázky. Stala se také členkou Československého červeného kříže a řady sociálních spolků.

Horáková je dnes poměrně nedoceněnou, nýbrž velmi významnou postavou v otázce ženské emancipace. Z role právničky se snažila realizovat zrovnoprávnění žen, které slíbila ústava z roku 1920. V tomto směru ji silně ovlivnilo přátelství se senátorkou Františkou Plamínkovou, zakladatelkou a první předsedkyní Ženské národní rady. V rámci této organizace připravovala Horáková návrhy pro legislativní začlenění žen do společnosti a jinak se angažovala v otázce ženské emancipace.

Krátce před okupací byla Horáková propuštěna ze svého místa na pražském magistrátu. Nadále však pracovala na zlepšení sociální situace v okupované zemi a pomáhala organizovat odboj. Věnovala se pomoci vysídleným rodinám nebo rodinám zatčených odbojových pracovníků. Zároveň se stala členkou odbojové skupiny Petiční výbor Věrni zůstaneme, pro niž vybudovala síť ženských spolupracovnic. S její pomocí obstarávala prostředky pro lidi v ilegalitě a získávala informace pro výzvědnou službu.

Větší část války však Horáková právě pro svou odbojnou činnost strávila ve vězení. Spolu s manželem byla 2. července 1940 zatčena a dva roky vězněna střídavě na pražské Pankráci a Karlově náměstí. Po měsících věznění v terezínské Malé pevnosti byla držena v německých soudních věznicích. Tam byla odsouzena k trestu smrti, který byl později zmírněn na osm let v káznici. K výkonu trestu nastoupila ve věznici v Aichachu v Horním Bavorsku, odkud ji na konci války osvobodili američtí vojáci.

Z válečného bláta do louže komunismu

Brzy po válce se navzdory původním slibům opět zapojila do politiky. Za Československou stranu národně socialistickou (ČSNS), jíž byla členkou od roku 1929, byla v roce 1945 zvolena poslankyní Prozatímního národního shromáždění. Kromě toho se stala předsedkyní Československé rady žen, nástupnického orgánu Ženské národní rady.

Horáková byla kritičkou poválečné orientace na Sovětský svaz, čímž se stala trnem v oku komunistických předáků a dostala se do hledáčku státní bezpečnosti. Pro svou politickou revoltu byla brzy "odstraněna" z čelní pozice v Československé radě žen stejně jako z jiných veřejných funkcí. Sama se pak po únorovém puči v roce 1948 vzdala poslaneckého mandátu. Nadále se ale aktivně účastnila formování protikomunistického odboje.

27. září 1949 byla Milada Horáková zatčena a v červnu následujícího roku postavena před soud. Spolu s několika dalšími se stala obětí vykonstruovaného soudního procesu, na jehož základě byla za údajnou velezradu a špionáž odsouzena k trestu smrti. Nepomohlo ani přimlouvání významných osobností v čele s Albertem Einsteinem. Samotná odsouzená se vzdala možnosti požádání o prezidentskou milost.

Milada Horáková byla popravena v ranních hodinách 27. června 1950 na dvoře pankrácké věznice jako poslední ze čtyř odsouzených k trestu smrti. Dodnes není známo, kde skončily její ostatky. Urnu s popelem totiž rodina popravené na vykonavatelích trestu nevymámila. Horákové byl posmrtně udělen řád T. G. Masaryka I. třídy, medaile svobody a Záslužný kříž. Den její smrti se stal Dnem památky obětí komunistického režimu.