Jak se s nimi vypořádala, však nehodnotí příliš nadšeně. Přesto mu ale nelze upřít i jisté zásluhy na zlepšení vztahů mezi církví a veřejností. Jeho činnost se dočkala uznání spíše v zahraničí.

V únoru roku 2010 přijal papež Vlkovu demisi na úřad pražského arcibiskupa a jeho nástupcem jmenoval Dominika Duku.

Miloslav Vlk na bohoslužbě v Mladé Boleslavi

Miloslav Vlk na bohoslužbě v Mladé Boleslavi

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Miloslav Vlk se narodil v jihočeské obci Líšnice 17. května roku 1932. V roce 1952 dokončil studium na českobudějovickém Jirsíkově gymnáziu maturitou. Další studia mu byla za hluboké totality zakázána, proto nastoupil rovnou do továrny Motor Union v Českých Budějovicích, kde pracoval jako řadový dělník. O rok později zahájil povinnou dvouletou službu u armády ve Dvorech u Karlových Varů. Jakmile se vrátil do civilu, podařilo se mu dostat na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde studoval obory latinu a archivnictví. Studia zakončil státní zkouškou z archivnictví a v roce 1960 promoval.

Následující čtyři roky se věnoval svému oboru. Jako archivář pracoval v Okresním archívu v Třeboni, v Jindřichově Hradci, Okresním a Městském archívu v Českých Budějovicích, kde se později stal ředitelem. Celá řada jeho odborných článků se objevovala během tohoto období v různých periodikách.

Vlk se stahuje do podzemí

V době politického uvolnění vstoupil v roce 1964 na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích. Po čtyřech letech studií byl pak v Českých Budějovicích vysvěcen na kněze.

Kardinál Miloslav Vlk s prezidentem Klausem 20.12.2003

Kardinál Miloslav Vlk s prezidentem Klausem 20.12.2003

FOTO: Michaela Říhová, Právo

Takřka ihned poté jej povolal do svých služeb českobudějovický biskup Josef Hlouch, který ho jmenoval svým sekretářem. Za nastupující normalizace se ale záhy stal jeho vliv a působení trnem v oku komunistické administrativy, která se jej následně snažila odklidit na méně významná působiště. V roce 1971 byl církevním tajemníkem přeložen do malé farnosti Lažiště a Záblatí na Šumavě, po roce pak byl za trest přestěhován Rožmitálu pod Třemšínem. Ani tato opatření však politické autority neuklidnila a v roce 1978 mu odebraly státní souhlas k veřejnému výkonu kněžské služby. Vlk se pak stáhl do církevního podzemí.

Z kádrového posudku Miloslava Vlka:
"Vlk jest povahy zákeřné, schází se a vyhledává inteligenci, projevoval se jako zaujatý nepřítel našeho socialistického zřízení, má veliké vztahy ke kněžím, kteří jsou oddaní Vatikánu, sám jest jeho věrným služebníkem. Státní orgány neuznává a jedná s nimi jen v nejnutnějších potřebách. Při projednávání úředních záležitostí jest nutné být dobře obeznámen s projednávanou záležitostí, neb Vlk jest záludný, církevní zákony a záležitosti zná velmi dobře a pro církevní hierarchii se snaží získat maximum.“

Během svého působení v podzemní církvi se podle svých slov zúčastňoval tajných křesťanských schůzek, které se mnohdy konaly na chalupách v lesích a na horách. I tak získal v církevních kruzích věhlas i za hranicemi. Svědčí o tom například událost, k níž došlo ve východním Německu, kde v roce 1986 přijal Vlka společně se skupinou českých katolíků na mezinárodním setkání kardinál Joachim Meisner. Kardinál předem odmítl dodržet zvyk nechat si políbit ruku od níže postaveného v církevní hierarchii, namísto toho políbil na znamení úcty ruku Miloslava Vlka.

Navzdory zákazu své kněžské povolání vykonával nadále. Na ulici ho coby myče oken vyhledávali zejména mladí lidé s žádostí o zpověď. Nejprve zpovídal na lešení v ulici Magdalény Rettigové, jakmile se však o místu tajných setkání dověděla StB, začal zpovídat přímo v přilehlé budově Krajského soudu, kde tou dobou byly za podobnou "podvratnou činnost“ vynášeny vysoké tresty.

Miloslav Vlk a Benedikt XVI. v Praze

Miloslav Vlk a Benedikt XVI. v Praze

FOTO: fotobanka Profimedia

Návrat k oficiální činnosti

Na přímluvu kardinála Františka Tomáška mu byl začátkem roku 1989 vráceno povolení ke kněžské činnosti a až do Sametové revoluce i krátce po ní působil několika menších farnostech. V únoru roku 1990 byl jmenován českobudějovickým biskupem a rok nato se stal nástupcem Tomáška, arcibiskupem pražským a českým primasem. Od roku 1991 stál také po devět let v čele české biskupské konference. Kardinálem ho jmenoval papež Jan Pavel II. 26. listopadu 1994, jako krédo si zvolil "Aby všichni byli jedno“.

Mezi lety 1993 a 2001 působil dokonce na postu předsedy Rady evropských biskupských konferencí. Ve Vatikánu je také členem Papežské rady pro sdělovací prostředky a Kongregace pro východní církve. V roce 2005 se zúčastnil konkláve, v jejímž rámci dosadil sbor kardinálů na papežský stolec Benedikta XVI.

Základní životní data
Narozen 17. května 1932 v jihočeské Líšnici
Dokončil studium na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, obor archivnictví 1960
Vysvěcen na kněze v Českých Budějovicích 23. června 1968
Odebrán státní souhlas ke kněžské činnosti 1978
Vrácen státní souhlas 1. ledna 1989
Jmenován českobudějovickým biskupem 14. února 1990
Jmenován pražským arcibiskupem a českým primasem 27. března 1991
Jmenován kardinálem 26. listopadu 1994
Předsedou Rady evropských biskupských konferencí (CCEE) 1993 - 2001
Prodloužena funkce kardinála o dva roky 2007
Přijata demise na všechny úřady
13: února 2010

V květnu roku 2007 po dosažení věku 75 let nabídl podle církevních stanov svou rezignaci na post primase českého. Benedikt XVI. ji však nepřijal a prodloužil mu mandát o dva roky. Novým pražským arcibiskupem byl jmenován až 13. února roku 2010 královéhradecký biskup Dominik Duka, čímž byla také oficiálně přijata Vlkova demise. Stalo se tak den před dvacátým výročím jmenování Vlka biskupem.

Vlk se tak stal tzv. emeritním biskupem neboli biskupem ve výslužbě. Z toho vyplývá, že by už neměl zasahovat do vedení diecéze, biskupské svěcení mu však zůstává, stejně tak bude i nadále kardinálem.

Jako hlava české katolické církve celkem třikrát provázel papeže při návštěvě České republiky. Nejprve v letech 1995 a 1997 přivítal Jana Pavla II., naposledy pak Benedikta XVI. v roce 2009.

Nejvýznamnější ocenění
Název Rok
Vyznamenání Spolkové republiky Německo "Velký kříž za zásluhy" 1999
Čestná medaile Tomáše Garrigua Masaryka od Masarykova demokratického hnutí 2001
Mezinárodní cena města Görlitz "Brückepreis" 2001
Řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva 2002
Ocenění organizace Ackermann Gemeinde pracující na usmíření Čechů a Němců 2006

Při bilančním rozhovoru, který odrážel 18 let v arcibiskupském paláci na Hradčanech, se ohlížel za uplynulou dobou spíše skepticky. Církev podle něj nedokázala zareagovat na nabytou svobodu po pádu komunismu a otevřít se ostatním lidem. Dalšími neúspěchy jsou také podle něj odklad majetkového vyrovnání, církevní zákon, kauza katedrály sv. Víta či neexistence česko-vatikánské smlouvy. "De facto jsem na rovině církevně-politické nedosáhl vlastně téměř nic," řekl na sklonku roku 2009 Vlk.

Spory o majetek zabavený komunisty se během jeho působení staly jablkem sváru mezi církví a světskou veřejností. Zatímco církev žádala spravedlnost a nabídla i několikeré "štědré ústupky“, většina veřejnosti tomu odporovala a stejně tak i politici. Zejména ti si vysloužili Vlkovu kritiku.

Do politiky se ale zpravidla příliš nemíchal s výjimkou eurovoleb v roce 2009, kdy vyzval, aby lidé nevolili nezodpovědné politiky, kteří svrhli vládu uprostřed předsednictví EU, tedy komunisty a ČSSD.

"Aby všichni byli jedno“

Úspěchem katolické církve ve vztahu k okolí je bezesporu působení církevní charity. "Lidé si váží její činnosti, získávají důvěru, vidí, že je na nás spolehnutí,“ řekl Vlk. Také jeho snahy o hledání sjednocujících aspektů ostatních křesťanských církví lze pokládat za úspěšné. Svým úsilím přispěl například k tomu, že Jan Pavel II. vyjádřil lítost nad umučením Jana Husa a uznal jej za reformátora.

Vrchní pražský a zemský rabín Karol Sidon a kardinál Miloslav Vlk na tiskové konferenci církví a náboženských společností k problematice eutanazi Praha 9.12.2005

Vrchní pražský a zemský rabín Karol Sidon a kardinál Miloslav Vlk na tiskové konferenci církví a náboženských společností k problematice eutanaze Praha 9.12.2005

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Ocenil mimo jiné, jak se církev snažila od počátku vypořádat s údajnými kolaboracemi kněží za komunismu. Vedení vyslechlo všechny kněze uváděné ve spisech, aby mu svěřili své pohnutky. Podle Vlka bylo jen minimum těch, kteří kolaborovali dobrovolně. Zdůraznil, že podobnou prověrkou neprošla žádná instituce.

Zájem i mezi zahraničními médii vyvolalo jeho varování před islamizací Evropy. Na začátku roku 2010 prohlásil, že EU se odchýlila od křesťanských základů, na nichž byla budována, čímž se otevřel prostor pro její islamizaci.

"Dnes náš světadíl nemá pevné duchovní a morální základy. Evropa bude pykat za opuštění svých duchovních základů. Volný trh ani svoboda bez odpovědnosti jako základ společnosti nestačí," uvedl kardinál.