Nicolás Maduro Moros se narodil 23. listopadu 1962 v Caracasu. Navštěvoval veřejnou střední školu Liceo José Avalos ve městě El Valle, kterou však podle školních záznamů nikdy nedokončil.

V osmdesátých letech 20. století začal pracovat jako řidič autobusů v Caracas Metro Company a angažovat se jako neoficiální odborový vůdce v témže podniku.

V devadesátých letech 20. století vstoupil do Bolívarského revolučního hnutí 200, v jehož rámci organizoval kampaň za propuštění tehdejšího důstojníka venezuelské armády Huga Cháveze, který byl vězněn za pokus o neúspěšný státní převrat z roku 1992. Následně se podílel na založení Hnutí V. republiky, které podporovalo Chávezovu úspěšnou kandidaturu v prezidentských volbách v roce 1998.

Politická kariéra

A právě v roce 1998 byl Maduro zvolen do poslanecké sněmovny. O rok později se stal členem Ústavodárného shromáždění a podílel se tak na tvorbě nové ústavy. V roce 2000 byl zvolen do Národního shromáždění, jehož předsedou se stal roku 2005.

V následujícím roce byl jmenován ministrem zahraničních věcí. Jeho hlavním úkolem se stalo urovnání vztahů mezi Venezuelou a Kolumbií poté, co španělský vyšetřující soudce Eloy Velasco obvinil Chávezovu vládu z podpory Revolučních ozbrojených sil Kolumbie (FARC) při přípravě atentátu na kolumbijského prezidenta Alvara Uribeho.

V roce 2012 se stal Chávez počtvrté prezidentem, načež krátce po svém zvolení jmenoval svým zástupcem Madura. Vzhledem ke své nemoci však již Chávez nestihl složit přísahu a následně oznámil konání nových prezidentských voleb, v jejichž rámci vyjádřil přání, aby se budoucím prezidentem stal Maduro.

Venezuelský prezident Hugo Chávez (vlevo) s viceprezidentem Nicolasem Madurem

Venezuelský prezident Hugo Chávez (vlevo) s viceprezidentem Nicolasem Madurem

FOTO: ČTK/AP

Tak se i stalo v březnu roku 2013 po Chávezově úmrtí. Ihned po složení prezidentské přísahy však Maduro oznámil, že okamžitě požádá o vypsání prezidentských voleb. Ty se následně uskutečnily v dubnu téhož roku, v nichž jako kandidát socialistů zvítězil nad Henrique Caprilesem se ziskem 50,66 % hlasů.

Šest měsíců po svém zvolení poprvé požádal Národní shromáždění o potvrzení své pravomoci vládnout pomocí dekretů. Poslanci mu v období mezi lety 2013 až 2016 nakonec vládnout pomocí dekretů umožnili celkem v pěti případech.

V prvním případě svou žádost Maduro zdůvodnil nutností boje proti korupci. V druhém návazností na sankce uvalené ze strany USA na sedm venezuelských úředníků. V posledních třech případech pak vyhlášením stavu ekonomické nouze, díky čemuž získal třikrát po sobě možnost vládnout šedesát dní s výjimečnými pravomocemi.

Demonstrace mezi lety 2014 až 2016

V roce 2014 vypukla ve Venezuele série protestů kvůli vysoké úrovni násilí, inflace a chronickému nedostatku základního zboží. Madurova vláda v demonstracích spatřovala pokus o nedemokratický puč řízený USA, kvůli čemuž proti protestujícím tvrdě zasáhla.

Lidé před supermarketem v Caracasu protestují proti nedostatku základích potravin.

Lidé před supermarketem v Caracasu protestují proti nedostatku základních potravin.

FOTO: Ivan Alvarado, Reuters

Podle organizace Amnesty International pořádkové síly nadměrně užívaly gumové projektily a slzný plyn. OSN obvinila venezuelskou vládu z politicky motivovaných zatýkání členů opozičních hnutí, zejména bývalého starosty caracaské městské části Chacao a národního koordinátora venezuelské politické strany Voluntad Popular, Leopoldo Lópeze.

Vzhledem k tíživé situaci v zemi zvítězila v parlamentních volbách v prosinci roku 2015 opoziční koalice Kulatý stůl demokratické jednoty (MUD). Kritici prezidenta Madura navíc shromáždili velké množství podpisů pro konání referenda k jeho odvolání. Ten však v reakci na dění v zemi vyhlásil vojenskou mobilizaci a výjimečný stav, čímž se podle některých zdrojů snaží referendum o svém odvolání oddálit.

Maduro pak využil venezuelské ústavy a nechal zvolit ústavodárné shromáždění, které mu umožnilo obejít parlament. Opozice volby bojkotovala.

V roce 2018 byl Maduro v předčasných volbách opět zvolen prezidentem, když drtivě porazil rozdělenou opozici. Získal 68 procent hlasů, hlavní kandidát opozice dostal jen 21 procent hlasů. Volební účast činila jen 46 procent, zatímco v roce 2013 byla osmdesátiprocentní.