Radioaktivní záření vzniká jako uvolněná energie při štěpení nestabilních atomových jader. Ta se postupně mění v jiné, stabilnější atomy, až dosáhnou zcela stabilního charakteru. Stabilní izotopy mají nekonečný poločas rozpadu, dobu, za kterou se rozpadne polovina původního počtu jader, a samovolně se nepřeměňují.

Existuje několik druhů záření. Nejslabším je alfa, jehož kladně nabité částice jsou tvořeny jádry helia. Toto pomalé záření stěží pronikne listem papíru. Záření beta může být tvořené kladně i záporně nabitými částicemi a zastaví jej například jeden milimetr kovu nebo metr vzduchové vrstvy. Nejsilnějším a nejnebezpečnějším jsou gama paprsky, elektromagnetické záření, jehož částice se pohybují rychlostí světla a mají proto vysokou pronikavost.

Záření se vyskytuje volně v přírodě jako produkt štěpení radioaktivních prvků, jež pocházejí z vesmírných i pozemských zdrojů. Radiaci produkuje i lidské tělo. Hlavním zdrojem radioaktivity na Zemi je ale uran a produkty jeho rozpadu (thorium, radium, radon). Štěpení se však vyvolává i uměle a využívá se zejména v lékařství, technice a energetice.

Účinky radiace na člověka v milisievertech (mS)
 
500 až 1000
dochází k narušení imunitních buněk, roste riziko infekce i dočasné mužské sterility
1 000 až 2 000
dostavuje se nevolnost a zvracení, těhotné ženy spontánně potrácí, do měsíce umírá deset procent postižených
2 000 až 4 000
krvácení z úst, kůže a ledvin, do měsíce umírá polovina zasažených lidí
8 000
kostní dřeň je trvale poškozená, rekonvalescence v případě přežití ozáření trvá roky, většina lidí umírá po dvou týdnech
10 000 až 50 000
postižení umírají do týdne po ozáření, léčba je nemožná
více než 80 000
smrt nastává během několika sekund

Zdroj: ČTK

Narozdíl od záření, které se běžně vyskytuje v přírodě, může být to uměle vyvolané pro člověka nebezpečné. Záření, jež pronikne do lidského těla, zabíjí jednotlivé buňky. Ty se v případě velké míry ozáření nedokážou obnovit a dochází k takzvané nemoci z ozáření, která může vést až k úmrtí postiženého. Její symptomy se liší podle intenzity záření, jeho druhu a době, po kterou mu byl dotyčný vystaven. Biologické účinky záření se měří pomocí tzv. dávkového ekvivalentu, jehož jednotkou je jeden sievert.