Zatímco „farmář“ Ramón se nikdy do politiky nepustil a Fidelovi trval přerod z demokrata přes partyzánského velitele v socialistické lídra a dále v komunistického autoritáře celá léta, Raúl byl už na střední škole přesvědčeným komunistou a aktivistou mládežnické organizace prosovětské Socialistické lidové strany Kuby. Nebylo ani dvaadvacet, když 26. července 1953 úspěšně vedl jeden z oddílů při útoku na kasárna Moncada v Santiagu de Cuba.

Z leva: Camilo Cienfuegos (druhý), Fidel Castro, Raúl Castro and Ernesto Che Guevara v roce 1958

Z leva: Camilo Cienfuegos (druhý), Fidel Castro, Raúl Castro and Ernesto Che Guevara v roce 1958

FOTO: fotobanka Profimedia

Teprve po Fidelově vynuceném odchodu z čela státu v roce 2006 vystoupil disciplinovaný voják, pracovitý organizátor a tichý vykonavatel ze stínu. A překvapil svou pragmatičností.

Jeho přátelé ovlivnili zemi

Po krveprolití u Moncady byl zajat a odsouzen na 13 let do vězení, díky amnestii ale mohl za dva roky Kubu opustit. V Mexiku poznal Argentince Ernesta Che Guevaru a přivedl ho mezi Fidelovy budoucí povstalce, během cesty na festival mládeže ve Varšavě roku 1955 navázal kontakt s pozdějším latinskoamerickým šéfem sovětské FGB Nikolajem Leonovem.

Z leva: Raúl Castro, Antonio Nunez Jimenez, Ernesto Che Guevara, Juan Almeida a Ramiro Valdes v Havaně v roce 1959

Z leva: Raúl Castro, Antonio Nunez Jimenez, Ernesto Che Guevara, Juan Almeida a Ramiro Valdes v Havaně v roce 1959

FOTO: fotobanka Profimedia

Své vojenské i organizátorské schopnosti prokázal po prosincovém vylodění barbudos na Kubě během bojů proti Batistově diktatuře. Jako první sestoupil ze Sierra Maestry a vytvořil na severovýchodě ostrova druhou bojovou frontu. V jejím týlu zorganizoval struktury budoucího státu včetně policie, zdravotnictví, školství až po letecké síly.

Podle některých historiků se poprvé střetl se svým umírněnějším bratrem Fidelem koncem roku 1958, kdy měl zajmout skupinu Američanů ze základny USA na Guantánamu. Raúl chtěl 47 zajatců využít k tlaku na Washington. Tehdy se Fidel ukázal pragmatikem, zatímco Raúl se s existencí Guantánama dodnes nesmířil.

Vojákův vzestup

Radikalismu nejmladšího z Castrů bývá připisována i krvavá čistka v řadách důstojnictva poražené Batistovy armády v prvních měsících po vítězství barbudos. Raúl, údajně pod vlivem Leonova, vybudoval z povstaleckých oddílu dokonale fungující armádu podle sovětského vzoru. Raúlovo taktické myšlení se osvědčilo i v dubnu 1961, kdy FAR - Revoluční ozbrojené síly Kuby - během tří dnů rozdrtily v močálech poloostrova Zapata několikatisícovou invazní armádu kubánských emigrantů, jejímuž vylodění předcházel letecký a dělostřelecký útok Spojených států.

Raúl Castro na Kubě v roce 1974

Raúl Castro na Kubě v roce 1974

FOTO: fotobanka Profimedia

V následujících letech postupoval i na politickém žebříčku země až do nejužšího vedení, těsně pod nejvyšší příčku, obsazenou Fidelem, ale zřejmě u vědomí absence bratrova charismatu pořád zůstával veřejnosti známý jen jako strohý, mlčenlivý, pracovitý armádní generál, jehož veřejné projevy se omezovaly prakticky jen na povely při vojenských přehlídkách.

Raúl Castro a komunistickém výboru v roce 1976

Raúl Castro a komunistickém výboru v roce 1976

FOTO: fotobanka Profimedia

Přitom z armády udělal privilegovanou a mocnou organizaci, zasahující do řady dalších hospodářských i sociálních oblastí. Vojáci se na Kubě vždycky měli ze všech profesí nejlíp, málo se však vědělo, že jejich nejvyšší generál a ministr prakticky ovládá i rezorty vnitra, zdravotnictví a kultury. Jeho postavením neotřásl ani tragický případ oblíbeného generála Arnalda Ochoy Sáncheze, velitele kubánských jednotek v Angole, obžalovaného a popraveného v létě 1989 za korupci a pašování drog.

Z konzervativce reformátorem

Během dlouhých desetiletí, kdy pro existenci socialistické Kuby byla klíčová velkorysá pomoc Sovětského svazu a dalších zemí socialistického bloku, platil Raúl v Havaně za spolehlivého muže Moskvy. Podle západních expertů v době Gorbačovské perestrojky i po rozpadu sovětského bloku urputně hájil proti prozíravějšímu Fidelovi a jeho odchovancům z „mladé gardy“ starý model socialismu proti snahám o jeho přizpůsobení nové situaci.

Raúl Castro v roce 2009 na summitu ALBA

Raúl Castro v roce 2009 na summitu ALBA

FOTO: fotobanka Profimedia

O to větší překvapení vyvolaly jeho kroky po nástupu do vedení země - v létě 2006 dočasně za onemocnělého Fidela a po únoru 2008 už jako plnoprávně zvoleného šéfa státní rady a rady ministrů.

„Nejsem zvyklý vystupovat často na veřejnosti - pokud to není nezbytné,“ řekl několik dní poté, co převzal vládu za Fidela, který na pooperačním lůžku zápasil o život. „Vždycky jsem byl tichý, to je můj způsob. Ani teď nebudu jiný.“

Prezident Raúl Castro ale není někdejším perfektním strojem v pozadí.

Slíbil a začal provádět do té doby neslýchané změny počínaje otevřením luxusních hotelů Kubáncům a volným prodejem mobilních telefonů a počítačů přes přidělování státní neobdělávané půdy, zrušení některých zdarma poskytovaných výhod a racionalizaci mzdové politiky až po redukci umělé zaměstnanosti a snížení počtu ministerstev a příslušné byrokracie. V létě letošního roku pak téměř šokoval, když oznámil rozhodnutí vlády povolit vznik soukromých podniků, zaměstnávajících „námezdní“ pracovníky.

Raúl Castro a Fidel Castro v parlamentu 8. srpna 2010

Raúl Castro a Fidel Castro v parlamentu 8. srpna 2010

FOTO: fotobanka Profimedia

Raúl jako prezident Kuby téměř odložil vojenskou uniformu a mnohem častěji se objevuje na veřejnosti, i když ne vždy řeční. A své projevy nekončí Fidelovým Vlast nebo smrt, v 90. letech pozměněným na Socialismus nebo smrt, ale obyčejným civilním Děkuji za pozornost.

Vystoupil nejen z bratrova, ale i z vlastního stínu.