Článek
Recep Tayyip Erdogan je významný turecký politik. 11 let zastával post předsedy vlády, poté se stal prezidentem a hlavním motorem přechodu země na prezidentský systém. Tím dále upevnil svou mocenskou pozici. V srpnu 2014 vyhrál první přímo prezidentské volby, dříve hlavu státu vybíral parlament. Zvítězil již v prvním kole, stejný úspěch zopakoval v roce 2018.
Během prvního volebního období v čele Turecka úspěšně čelil pokusu o vojenský převrat a od té doby si postupně upevňuje svou moc. V roce 2017 se mu podařilo prosadit změnu z parlamentního systému na prezidentský.
Erdogan byl jedním ze zakladatelů proislámské Strany spravedlnosti a rozvoje, která se v roce 2002 ujala vlády v Turecku a on v roce 2003 usedl do premiérského křesla. Stálo ho to však zřeknutí se své islamistické minulosti. Jakkoli se ale dnes vydává za umírněného muslima, stále se najdou tací, kteří mu vytýkají prosazování islámu.
Bývalý starosta Istanbulu byl dříve hlasitým zastáncem islámu, angažoval se v nábožensky založené Straně ctnosti a Straně prosperity a za veřejné předčítání burcujících islámských veršů strávil 4 měsíce ve vězení. Poté však obrátil. Distancoval se od svých předchozích aktivit a prohlásil se za prozápadního a umírněného konzervativce. Jeho vláda přinesla vítané změny zejména ohledně ekonomické situace.
Jako premiérovi se mu podařilo vystrnadit armádu z její dlouhotrvající role obránce sekulární tradice ve společnosti. Pro svou zemi vydobyl dobrou pozici v zahraniční politice a tlačil ji před brány EU.
Na druhou stranu si kritikou postupu Spojených států vůči Íránu a jeho jadernému programu Američany pohněval. USA mu také vytýkají postoj k Izraeli, s nímž přitom Erdogan dlouhou dobu pěstoval vstřícné vztahy. Ty se zhoršily, když si obratný řečník vzal do úst tamního prezidenta Šimona Perese a jeho postupy v pásmu Gazy.
Původně měl být profi fotbalistou
Recep Tayyip Erdogan se narodil 26. února 1954 ve Güneysu na severovýchodě Turecka. Tamní okresní nemocnice později dostala do názvu jméno jeho matky Tenzile. Vyrůstal v nedalekém Rize, Erdoganův otec pracoval u pobřežní stráže. Rodinné kořeny směřují do Gruzie.
Ve třinácti letech se s rodiči a svými čtyřmi sourozenci přestěhoval do Istanbulu, kde si přivydělával pouličním prodejem limonády a sezamových semínek. Po absolvování náboženské střední školy vystudoval ekonomii a politologii na Marmarské univerzitě.
Čekejte nás klidně v noci. Erdogan hrozí Řecku
Zároveň byl také zdatným fotbalistou a kariéru profesionálního sportovce mu zatrhl až otec. Stadion istanbulského fotbalového klubu Kasimpasa nese Erdoganovo jméno, jako premiér jej v roce 2005 slavnostně otevřel.
Na univerzitě se také seznámil s Necmettinem Erbakanem, pozdějším tureckým premiérem, který se stal jeho politickým učitelem a duchovním vůdcem. Ten ho přivedl do politiky, když Erdogan vstoupil nejprve do jeho Strany národní spásy a později do Strany prosperity a Strany ctnosti.
Za předčítání básní putoval do basy
Poprvé se do sváru se sekularisty dostal v roce 1980, když pracoval v istanbulském dopravním podniku. Tehdy právě utichl vojenský puč a jeho šéf mu nařídil oholit si knírek. Erdogan odmítl a přišel o práci.
Jeho kariéra se však rychle rozvíjela. V roce 1994 se stal starostou Istanbulu a dokonce i jeho kritici jej chválili za dobře odvedenou práci, jelikož za dobu jeho panování se stalo město čistějším a zelenějším. Na druhou stranu jeho snahy o částečnou prohibici se s velkým nadšením nesetkaly. S odstupem času byl také popotahován za údajné podvody při zadávání veřejných zakázek.
Kariéru mu ale pošramotila jiná, zdánlivě nevinná událost. Když jeho tehdejší Stranu prosperity ústavní soud zakázal kvůli ohrožování oddělení náboženství od státu, účastnil se demonstrací. Jeho veřejné předčítání muslimských textů bylo posouzeno jako podněcování k náboženské nenávisti a soud mu přiklepl deset měsíců ve vězení. Odvolal se a chtěl trest změnit na pokutu, ale byl mu jen zmírněn na 4 měsíce, které za mřížemi strávil v roce 1999.
Kvůli odsouzení musel opustit post starosty, součástí trestu byl i zákaz účastnit se voleb a zastávat vládní funkce.
Premiér a první ústavní změny
Zákaz činnosti dostala i třetí strana, v níž působil – Strana ctnosti. V roce 2001 pomáhal založit Stranu spravedlnosti a rozvoje (AKP), která měla již fungoval jako běžná konzervativní strana bez rizika zrušení.
V dalším roce AKP vyhrála parlamentní volby, lídr strany Erdogan ale stále nesměl do politiky. Až ústavní změna mu umožnila jít do doplňovacích voleb v březnu 2003. Zvítězil, stal se poslancem a záhy premiérem.
Turecko stojí na straně Ukrajiny, řekl Erdogan Zelenskému
Velké podpory se mu navíc dostalo poté, co jeho strana pomohla k dosažení ekonomické a sociální stability státu. Ústava, policie, armáda i celý soudní systém se dočkaly nových reforem a Erdogan tak zmodernizoval zemi mnohem rychleji a efektivněji než většina jeho předchůdců. Mnozí jeho kritici jej ale stále podezírají ze snahy nastolit v Turecku náboženský stát. Například jeho neúspěšný pokus kriminalizovat cizoložství nebo ustanovit prohibiční oblasti poodhalují Erdoganovy skutečné úmysly.
Pod jeho vedením se AKP stala hlavní stranou, zvítězila v parlamentních volbách i v letech 2007 a 2011, s pomocí referend prosadila ústavní změny. Zkrátil volební období parlamentu z pěti let na 4 a prezidenta ze sedmi let na pět. Hlava státu měla nově být volena přímo s možností mandát jednou obhajovat.
Prezident Erdogan
V roce 2014 vyhrál první přímé prezidentské volby. Zisk 51,8 % hlasů znamenal triumf již v prvním kole. Po vítězství začal pracovat na upevnění své moci. Dva roky nato musel čelit pokusu o vojenský převrat ze strany vysoce postavených důstojníků armády. Erdoganova vláda dokázala povstání během několika hodin rychle potlačit, což však následně vedlo ke spekulacím, zda za konfliktem nestál sám Erdogan, aby si otevřel cestu k větší moci.
Jen několik dní poté vyhlásil Erdogan v zemi výjimečný stav, který trval až do roku 2018, a rozjel také čistky ve státní správě. O svá místa přišlo přes sto tisíc státních zaměstnanců. Přibližně 50 tisíc Turků pak bylo obviněno ze spoluúčasti na převratu. Erdogan se zaměřil také na média, která buď přešla pod státní kontrolu, nebo byla zrušena.
Erdogan navrhl v Turecku obnovit trest smrti
Zatímco mu tento postup vysloužil kritiku ze strany západních zemí, včetně zmrazení přístupových jednání ze strany Evropské unie, na své domácí voliče zapůsobil.
V roce 2017 se mu povedlo za pomoci své Strany spravedlnosti a rozvoje prosadit ústavní změnu státního zřízení z parlamentního na prezidentský. V referendu se pro ni vyslovilo 51,4 % lidí. Následně byla zrušena pozice premiéra, rozsáhlé pravomoci v čele moci výkonné byly svěřeny prezidentovi.
O rok později pak obhájil svůj mandát, když v prezidentských volbách opět získal nadpoloviční počet hlasů a vyhrál již v prvním kole.
S ohledem na ústavní změny se první zvolení nezapočítává do omezení počtu zvolení. V roce 2023 se tudíž smí ucházet o mandát, který by pro něj byl druhý získaný od přijetí změn.