Každý rok vláda podává návrh zákona o státním rozpočtu. Ten je následně projednáván v Poslanecké sněmovně a musí být Poslaneckou směnovou i schválen, a to vždy nejpozději do 31. prosince daného roku.

Souhrnně se jedná o dlouhý proces složený ze třech čtení, kterým poslanci pravidelně vyplňují poslední čtvrtinu roku. Pokud do konce roku není návrh zákona schválen, dochází od 1. ledna dalšího roku k hospodaření podle tzv. rozpočtového provizoria.

V případě schválení zákona dochází k naplánování celkových státních výdajů pro další rok. V případě, že zákon o rozpočtu schválen není, určují se celkové výdaje na základě předchozího roku, tj. dochází k jejich zmrazení.

U rozpočtového provizoria lze spatřovat jedno pozitivum – celkové výdaje by se zmrazily, a tudíž by nedocházelo k jejich růstu a bobtnání. Toto pozitivum však podle mnoha analytiků nevyváží ztráty. Zmrazení výdajů totiž znamená, že stát může uvolnit jen minimum prostředků na investice a většina výdajů tak bude mít podobu provozních výdajů.

Některé investice by tak musely být zakonzervovány, což se pojí s dalšími náklady, a rozpočtové provizorium by výrazně omezilo i tok evropských peněz. Neschopnost dohodnout se by rovněž vrhla negativní světlo nejen na vládu, ale i na celou Poslaneckou sněmovnu a v jistém smyslu i na celou ČR. A to v tom smyslu, že nejsme schopni se dohodnout a naše zájmy nadřazujeme nad zájmy Česka.

Podle rozpočtového provizoria se v historii samostatné České republiky již několikrát hospodařilo. V letech 1999 a 2000 za menšinové vlády Miloše Zemana se dvakrát nestihl rozpočet schválit do konce roku a hospodařilo se podle rozpočtového provizoria. Jednalo se však jen o několik dnů, takže po relativně krátkou dobu bez nějakého zásadního dopadu na ekonomiku ČR.