Raní salafisté vedení Muhammadem Abdou (1849-1905) se snažili vrátit k původním kořenům islámu a očistit jej od inovací ritu, ale současně požadovali kritické zhodnocení náboženské argumentace předků. Jejich následovníci už odmítají jakoukoli změnu a požadují zavedení striktního práva šaría.

Základem učení salafistů je tavhíd, tedy učení o jedinosti Boží. V jeho centru stojí striktní monoteismus, odmítající i křesťanskou svatou trojici. Zdůrazňuje jedinečnost Alláha, a proto odmítá jakékoli svaté a jejich uctívání. Kvůli tomu ničí i hrobky významných představitelů islámu a proroků. Podle tavhídu je vše jasně dáno v koránu a sunně a není třeba jakýchkoli dalších interpretací těchto textů. Proto se salafisté někdy označují za stoupence doslovnosti. Z téhož důvodu odmítají proto pluralismus islámu.

Salafisté se částečně překrývají s wahábbismem, cože je radikální podoba islámu, jakou razil Muhammad ibn Wahháb (1703-1792), který bojoval proti uctívání hrobek a svatyní. Tvrdil, že islám byl pokřiven cizími vlivy a žádal také návrat ke kořenům víry.

Když byl vyhnán z Ujajny, jejíž vládce ho zpočátku podporoval, odešel do oázy Diríja ovládané rodinou Saúdů. Přísahal jim věrnost. Wahhábismus se tak stal oficiálním učením Saúdů a Saúdské Arábie.

Wahhábismus také požaduje za jádro víry tavhíd. Wahháb horoval pro džihád a tvrdil, tvrdí, že většina muslimů upadal do stavu náboženské nevědomosti, což vedlo k prohloubení nesnášenlivosti.