Ve válce, která trvala 132 a půl hodiny, proti sobě stanuly Izrael a arabské země. Sousední státy Egypt, Sýrii a Jordánsko podporovaly ještě Irák, Kuvajt, Saúdská Arábie, Súdán a Alžírsko. Arabské armády, které čelily překvapivému izraelskému leteckému útoku, utrpěly drtivou porážku.

Napětí mezi Izraelem a arabskými zeměmi eskalovalo od jara 1967. V letecké bitvě sestřelili 7. dubna izraelští piloti šest syrských migů a sedm hodin ostřelovali syrské pohraniční pozice. Sýrie si stěžovala, že Egypt, s nímž měla smlouvu o vzájemné obraně z roku 1966, nezasáhl. Egypt proto rozmístil větší počet svých vojsk na sinajské hranici. Válka byla na spadnutí a Izrael s ní počítal.

Izraelský parlament vyjádřil ministerskému předsedovi Levi Eškolovi podporu pro zahájení případné války, na což 16. května reagoval egyptský prezident Násir v rozhlasovém projevu slovy: „Existence Izraele trvá už příliš dlouho. Vítáme izraelskou agresi. Vítáme bitvu, na kterou jsme dlouho čekali.“

FOTO: archiv, Novinky

Ještě týž den Egypt vyzval mírové jednotky Spojených národů, aby opustily Sinaj. OSN souhlasila 18. května. Tiranskou úžinu zablokoval Egypt 28. května. Od dva dny později dotlačil jordánského krále Husajna, aby se připojil k syrsko-egypské dohodě. K paktu arabských zemí se 4. června připojil Irák, jehož prezident Rahma Atref prohlásil: „Naším cílem je vymazat Izrael z mapy.“

Izrael se snažil situaci zbytečně nevyostřovat. Nevyhlásil ani úplnou mobilizaci, i když se obával okamžitého útoku. Pod tlakem opozice se ale nakonec v zemi ustavila vláda národní jednoty a do čela resortu ministerstva obrany se postavil radikál Moše Dajan. Náčelníkem jeho štábu byl Jicchak Rabin, prvním náměstkem ministra byl Šimon Peres. Jedním z vrchních velitelů podílejících se na chystaném útoku byl i Ariel Šaron.

Úspěšný útok Izraele

Přestože americký prezident Lydon Johnson varoval Tel Aviv před jednostrannou akcí, ráno 5. června izraelské stíhací bombardéry Mirage III podlétly radarový deštník a na egyptských letištích zničily 400 letadel.

Bleskovým útokem Izrael dobyl pásmo Gazy i Sinaj, které náležely Egyptu. Jordánsko však nejen ostřelovalo Jeruzalém, ale dobylo část města včetně budovy OSN. Izrael varoval krále Husajna, aby se stáhl. Když tak neučinil, dobyly Izraelské obranné síly Jeruzalém i se západním břehem Jordánu. Protože během prvních dní ostřelovala syrská děla města na severu Izraele, rozhodl se Izrael navzdory námitkám některých politiků i Moše Dajana dobýt Golanské výšiny. Po jejich obsazení Izrael souhlasil 10. června s ukončením bojů.

Za cenu 700 mrtvých ovládl Izrael území o rozloze přes 60 000 kilometrů čtverečných, což je třikrát více, než byla rozloha samotného Izraele. Přineslo mu to však velké problémy, neboť se dostal do mezinárodní izolace, protože nenaplnil rezoluci OSN č. 242, která jej vyzývala ke stažení z okupovaných území a k uzavření mírových smluv s protivníky. Řada států přerušila s Tel Avivem diplomatické styky. Francie, která byla hlavním dodavatelem vojenské techniky, vyhlásila zbrojní embargo, což bylo pro Izrael velmi obtížné.

Pokračovací válka

Konflikt 10. června 1967 neskončil, přešel v pokračovací válku, pro niž byly typické letecké boje a dělostřelecké přestřelky, ale žádné velké pozemní operace vedoucí k územním ziskům některé ze stran. Ty začaly 21. října 1967, kdy dva raketové čluny egyptského námořnictva potopily izraelský torpédoborec Ejlat.

Urputné byly především letecké boje. Izrael se potýkal s embargem ze strany Francie, zatímco Egypt zásoboval nejnovější technikou včetně protiletadlových řízených střel Sovětský svaz. V Egyptě také působili sovětští specialisté včetně pilotů. Teprve nově domluvené dodávky amerických zbraní pomohly Izraeli udržet si vojenskou převahu.

FOTO: archiv, Novinky

S odstupu mu však úplně největší problém přinesla okupace západního břehu Jordánu a pásma Gazy. Tedy území, na nichž měl vzniknout palestinský stát a které dosud ovládaly jeho arabští sousedé Jordánsko a Egypt. Skoro devadesát procent Palestinců žilo právě na okupovaných územích a bouřili se proti Izraelské nadvládě, což se projevilo v řadě útoků a teroristických činů počínaje únosy letadel a konče sebevražednými atentáty. Problém přetrvává až do současnosti a nyní představuje jádro arabsko-izraelského konfliktu, protože jednotná arabská fronta se rozpadla.

Mírové smlouvy Izraele s Egyptem a Jordánskem

Její rozpad nastal v roce 1978, když Izrael dojednal s Egyptem v americkém Camp Davidu mírovou smlouvu, kterou 26. března 1979 podepsali v Bílém domě Anvar Sadat a Menachem Begin. Oba dostali Nobelovu cenu míru, Egypt získal zpět Sinaj, odkud se Izrael stahoval ve čtyřech etapách do roku 1982, ale dočkal se opovržení ze strany Arabů, kteří dohodu viděli jako zradu panarabské věci.

V roce 1994 podepsal Izrael mírovou smlouvu s Jordánskem, kterou umožnily dohody z Osla mezi Izraelem a Palestinci z roku 1993, jež zajistily Palestincům v Gaze a na západním břehu Jordánu částečnou autonomii.

Se Sýrií však mírová smlouva dosud uzavřena nebyla a Izrael nadále okupuje Golanské výšiny.

Konflikt s Palestinci

Palestinci sice získali autonomii na okupovaných územích, Izrael se dokonce v roce 2005 stáhl z Gazy, kterou posléze ovládli radikálové z hnutí Hamás. Uzavřít mírovou smlouvu, která by umožnila vyhlásit nezávislý palestinský stát, se však stále nedaří. Jedním z důvodů je i skutečnost, že na okupovaných územích Izrael stavěl v rozporu s mezinárodním právem židovské osady. Zatímco v pásmu Gazy v nich žilo asi 8000 lidí, které bylo možné vystěhovat, na Západním břehu jde o statisíce. Izrael navíc jednostranně anektoval Východní Jeruzalém, který také obsadil za Šestidenní války, a vyhlásil Jeruzalém za nedělitelné hlavní město židovského státu, přitom Palestinci chtějí, aby Východní Jeruzalém byl hlavním městem budoucího palestinského státu.

Vliv na taktiku leteckých bojů 

Šestidenní válka však měla velký vliv i na taktiku zejména letecké války. Ukázala, že kanon je stále klíčovou zbraní v leteckých soubojích, i když v té době byla snaha jej plně nahradit řízenými střelami vzduch vzduch, na což doplatili Američané ve Vietnamu.
Bleskový útok na egyptská letiště také ukázal, že radary nejsou všemocné a vedly k urychlenému řešení ochrany letadel na stojánkách. Na letištích se začaly budovat zodolněné úkryty, tzv. úly, které měly chránit křehké stroje před raketami a bombami nepřítele.

Posuny na mezinárodně politické scéně

Konflikt také výrazně posílil vztahy Izraele s USA, od konfliktu jsou Spojené státy hlavním spojencem Izraele, Francie naopak začala vojensky podporovat umírněné arabské sousedy, jimž prodávala zbraně, zatímco Sovětský svaz je dodával tvrdému jádru arabských zemí. Izrael se také začal soustřeďovat na vývoj vlastních zbraní, které mu měly umožnit zajistit si bezpečnost. Šlo nejen o modernizaci letadel Mirage a vývoj vlastních letadel na jejich základě a na základě amerických F-16, ale především o vývoj jaderných zbraní.