Už podle zákona z roku 1947 je úkolem StB „chránit Československou republiku před útoky na její svrchovanost, samostatnost a demokraticko-republikánskou formu, bezpečnost a obranu (...) a bránit ji proti hospodářskému vyzvědačství.“

Výrazně pravomoci měla už od počátku svého vzniku, od roku 1948 až do sametové revoluce patřila k jedné z hlavních opor komunistického režimu.

Oficiálně byla organizace pouze součástí Sboru národní bezpečnosti a její činnost řídil minimální počet zákonů. Spíše se jí týkala ministerská nařízení, vyhlášky a interní předpisy. Státní bezpečnost tedy fungovala tak, že její funkcionáři vydali rozkaz určený konkrétním podřízeným, kteří jej ke stanovenému datu museli splnit.

Informace o tom, jak se dělí, jakou má strukturu, odbory, nebyly veřejné. Byla podřízena pouze ministerstvu vnitra, konkrétně ji řídil vždy první náměstek ministra.

Služba plnila rozvědnou i kontrarozvědnou činnost, jinými slovy chránila proti vnějšímu respektive vnitřnímu nepříteli. Využívala k tomu rozsáhlou síť informátorů, z nichž ne všichni donášeli informace dobrovolně.

Agenti byli dosazováni do zastupitelských úřadů v zahraničí. Nejčastěji jako kulturní či obchodní atašé. Často byli jako informátoři využíváni i novináři, kteří v západních zemích působili. V Československu kontrarozvědka sledovala především tzv. nepřátele režimu.

Výrazně se lišily metody, které pro tuto činnost používala v 50. letech a ty v době normalizace.

V 50. letech byli odpůrci režimu fyzicky mučeni, biti, byl jím odpírán spánek či jídlo. Její výslechové metody předcházely zkonstruovaným soudním procesům. Mnozí lidé se při výsleších byli ochotni přiznat k čemukoliv a totéž pak opakovali i u soudu. Mnozí byli odsouzeni k trestům smrti či dlouholetým žalářům.

Organizace v sobě skrývala obrovskou moc, pronásledovala i komunisty, kterými se cítili jiní komunisté ohroženi. Čistky probíhaly i mezi vysokými představiteli samotné StB.

Rudolf Slánský během vykonstruovaného procesu StB před senátem pražského soudu v listopadu 1952. V prosinci byl Slánský popraven.

Bývalý generální tajemník KSČ Rudolf Slánský během vykonstruovaného procesu StB před senátem pražského soudu v listopadu 1952. V prosinci byl Slánský popraven.

FOTO: Archiv ČTK

 

...a tentýž muž rok předtím na oslavě svých narozenin s členkami československého svazu mládeže.

...a tentýž muž rok předtím na oslavě svých narozenin s členkami československého svazu mládeže.  "Na ústředního tajemníka Komunistické strany Československa Rudolfa Slánského vzpomněla celá Komunistická strana", měla tehdy fotka popisek.

FOTO: Archiv ČTK

V 50. letech byla činnost StB centralizovaná. V roce 1953, po smrti Josefa Stalina a Klementa Gottwalda odešel z postu ministra vnitra Václav Nosek a organizace se pod šéfem resortu Rudolfem Barákem decentralizovala, aby už nadále nemohlo několik lidí soustředit tak velkou moc.

Opětovnou centralizaci znamenal rok 1974, kdy se moc opět dostala pod federální ministerstvo vnitra. Dvě hlavní činnosti přejaly II. Správa kontrarozvědky (boj proti vnějšímu nepříteli) a především X. správa (boj proti vnitřnímu nepříteli).

S 50. lety odeznělo i fyzické násilí jako vyšetřovací metoda. Později už bylo používáno, jen pokud vyšetřovatelé potřebovali rychlé přiznání. Fyzický teror vystřídalo týrání psychické, které bylo typické pro léta normalizace a trvalo až do roku 1989. Běžné bylo vydírání, vyhrožování, opakované výslechy, sledování, náhlé a časté domovní prohlídky. V rámci tzv. akce Asanace byli například někteří disidenti nuceni k vystěhování ze země.

Státní bezpečnost byla jako kontrarozvědka specifická tím, že využívala obrovské množství civilistů jako svých informátorů. Podle směrnice z roku 1978 se rozlišovaly dva typy spolupráce - tajný spolupracovník a důvěrník.

Spolupracovník

Tajný spolupracovník měl za úkol udržovat s pracovníky kontrarozvědky konspirativní styk, plnit uložené úkoly a předávat zjištěné informace. Rozlišovaly se tři kategorie spolupracovníků:

  • rezident
  • agent
  • majitel propůjčeného bytu

Rezident byla nejvyšší kategorie spolupracovníka. Nezřídka šlo o bývalého příslušníka SNB, vojáka nebo zaměstnance ministerstva vnitra. Organizoval činnost jemu svěřených agentů a důvěrníků. Byl definován jako naprosto spolehlivý a zkušený spolupracovník.

Nejčastějším typem spolupráce byl agent, který pod vedením rezidenta nebo pracovníka kontrarozvědky plnil konkrétní úkoly. Například pronikal do nepřátelských organizací, odhaloval pokusy nepřátelských agentur o proniknutí do orgánů státní správy, získával poznatky o projevech nepřátel režimu, zjišťoval a tzv. rozpracovával nepřátelské osoby.

Držitelé konspiračních či propůjčených bytů propůjčovali svůj dům nebo byt ke konspirativním schůzkám agentů se svými informátory, nebo ke schůzkám rezidentů se svými agenty.

Mimo kategorie tajných spolupracovníků spadali důvěrníci a kandidáti tajné spolupráce. jejich spolupráce se službou byla často nevědomá a kromě předávání informací neplnili tito lidé žádné organizační úkoly. Oficiální seznamy StB tyto kategorie nezahrnují, jsou ale uvedeny z tzv. Pencových seznamech.

Důvěrník

Důvěrník mnohdy ani nemusel vědět, že dodává informace StB. Vše činil v dobré víře, že pomáhá republice, spravedlnosti, dobru...

Poslední kategorií byl kandidát tajné spolupráce, to byl vytipovaný člověk, kterého se StB snažila přesvědčit ke spolupráci. V 80. letech bylo běžnou metodou tohoto přesvědčování i vydírání. Některé lidi z této kategorie ale jen vytipovala a nikdy se je ani nepokusila kontaktovat.

StB nesledovala jen tzv. vnitřní nepřátele z řad disentu ale také zaměstnance ambasád znepřátelených zemí (NSR, USA, Velká Británie). Krycí jména neměli jen agenti ale také osoby sledované. Zaměstnanci německé ambasády dostávali krycí jména podle názvů stromů. Existovali lidé s krycím označením Cedr, Hloh, Sekvoj, Buk.

Zaměstnanci britské ambasády agenti mezi sebou rozpoznávali tak, že jim dávali jména antických postav, například Herakles, Apolon, Romulu.

Zaměstnanci americké ambasády měli jména chemických prvků - Uran, Tantal, Radium.

U některých krycích jmen nelze pracovníkům StB upřít smysl pro humor: John Bok – Bůček, Jiří Dienstbier – Ráček, Jáchym Topol - STROM.

Činnost Státní bezpečnosti byla zrušena nařízením tehdejšího ministra vnitra Richarda Sachera z 15. února 1990. Paradoxně i on byl dříve spolupracovníkem vojenské kontrarozvědky – součásti StB.

Později byl obviňován z toho, že nařídil skartaci části dokumentů. Mnohé z historie této organizace proto nemohlo být prozkoumáno.

Ihned po sametové revoluci se na veřejnosti objevily neoficiální seznamy spolupracovníků, známé jako Cibulkovy seznamy. Oficiálně zveřejnilo ministerstvo vnitra seznamy spolupracovníků v roce 2002. Obsahují přibližně 75 tisíc jmen.

Ústavní zákonem z nich byla vyjmuta jména důvěrníků a kandidátů tajné spolupráce. Seznam obsahuje asi tři tisíce jmen tzv. ideových spolupracovníků, které ale zákon nijak nespecifikuje. Právě lidé uvedeni v této kategorii se proti uvedení svého jména v seznamu brání v soudních sporech.

Ihned se zvedla vlna zájmu a také soudních procesů těch, kteří se cítili být v seznamech neoprávněně. Po soudním procesu byla ze seznamů vymazána například herečka Jiřina Bohdalová.

Funkci civilní kontrarozvědky nyní vykonává Bezpečnostní informační služba, která je podřízena vládě.

Užitečné odkazy:
Ústav pro studium totalitních režimů: www.ustrcr.cz
Vyhledávání v evidenčních záznamech ministerstva vnitra: www.abscr.cz/cs/vyhledavani-evidencni-zaznamy
Cibulkovy seznamy spolupracovníků StB: www.cibulka.com
Pencovy seznamy - evidence zájmových osob: www.svazky.cz/test/svazkyFind.php
Zdroje:
Žáček, Pavel: Přísně tajné, Votobia, Praha 2001
Šťastný, Jiří: Správa sledování v roce 1989/90, Securitas imperií 5, UDV 1999
Roewer, H., Schäfer, S., Uhl, M.: Encyklopedie tajných služeb ve 20. století, Universum 2006
 www.totalita.cz