Malá strana, která měla zhruba tisícovku členů, ve volbách zprvu buď kandidovala s jiným hnutím (v roce 1992 v rámci Liberálně-sociální unie), nekandidovala vůbec ( v roce 1996 nesložila volební kauci), nebo získala jen minimální podporu (1,12 procenta ve volbách v roce 1998)

Martin Bursík a Ondřej Liška oznamují vyloučení rebelů ze strany.

Martin Bursík a Ondřej Liška

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Průzkumy s ní v těchto letech nepočítaly a vědělo o ní maximálně několik nadšenců.

Jistý příslib znamenal rok 2002, kdy získala 2,36 procenta hlasů. Za tyto volby dostala strana, která do té doby sháněla s úsilím každou korunu, příspěvek od státu za odevzdané hlasy 11 miliónů.

Peníze ale situaci nevyřešily. Z účtu zmizelo šest miliónů korun a policie účty strany zmrazila. Ukázalo se, že sumu převedl jeden z místopředsedů, který nesouhlasil s novou generací, která do strany přišla, a hrozilo, že vedení převezme.

Stalo se tak těsně před sjezdem strany. Na něm se nakonec prosadili lidé z řad ekologických aktivistů spojených s hnutím Duha typu Jakuba Patočky nebo Jana Beránka, které podpořily i veřejně známé osobnosti. Beránek byl na sjezdu zvolen předsedou strany.

O rok později se strana stala členkou Evropské strany zelených.

Ani duo Beránek-Patočka nebylo tím, kdo stranu dovedl k hmatatelnému úspěchu - tedy poslaneckým či senátorským mandátům. Dvojice prosazovala politiku, která se hodně členům nezamlouvala. Byli prý příliš radikální, příliš levicoví a nevěřili, že strana má sama ve volbách šanci. Beránek přesto post ve vedení v roce 2004 těsně obhájil.


Bývalý předseda Strany zelených Jan Beránek (vlevo) a někdejší nejvýraznější osobnost strany Jakub Patočka

Foto: Novinky, Právo

Hned následující rok ale dali členové aktivistům sbohem a do čela si zvolili člověka se zkušenostmi z politiky — Martina Bursíka. Ten už předtím působil v úřednické vládě Josefa Tošovského na postu ministra životního prostředí a ve volbě byl jediným kandidátem.

S Martinem Bursíkem v čele šla strana nahoru. Začalo se o ní více mluvit a ve volebních průzkumech dostala v únoru 2006 poprvé přes pět procent. Začali se k ní přiklánět především mladí nerozhodnutí voliči.

Strana na sebe upozornila i těsně před volbami, kdy se její členka Kateřina Jacques účastnila prvomájové demonstrace a tvrdě proti ní zasáhl policista Tomáš Čermák.

Ačkoli někteří chování Jacques na demonstraci kritizovali, stranu to zviditelnilo.

Video

Soud osvobodil expolicistu, který zbil Kateřinu Jacques

V červnových volbách získala 6,29 procenta hlasů a šest poslanců. A nejen to — po dlouhých domluvách se účastnila vlády Mirka Topolánka a dostala tři ministerská křesla.

Ministři za Stranu zelených
Martin Bursíkvicepremiér, ministr životního prostředí9. 1. 2007 - 8.5.2009
Dana Kuchtováministryně školství9. 1. 2007 - 4. 10. 2007
Ondřej Liškaministr školství4. 12. 2007 - 8.5.2009
Džamila Stehlíkováministryně pro lidská práva9. 1. 2007 - 23. 1. 2009
Michael Kocábministr pro lidská práva 23. 1. 2009 - 8.5.2009

Strana ale byla dál rozhádaná, část členů nesouhlasila s účastí ve vládě, v níž musela ustoupit z některých ze svých požadavků - ekologie nebyla pro koaliční partnery prioritou, což platilo pro ODS i KDU-ČSL.

Tyto spory nakonec stranu rozložily. Levicověji se orientovalo křídlo, k němuž se připojila Dana Kuchtová a vehementně ho prosazoval mladý Matěj Stropnický. K rebelům, kteří vystupovali především proti omezení pravomocí republikové rady, které chtělo prosadit vedení strany, se přidaly i poslankyně Olga Zubová a Věra Jakubková.

Bursíkovi vadilo, že rada je de facto druhým vedením strany a chtěl ji přetvořit na „širší“ vedení, tak jako to funguje u jiných stran.

Křídlo ale rebelovalo jen krátce. Na sjezdu strany v září 2008 byl s velkou převahou předsedou opět zvolen Bursík a opozice proti němu byla vytlačena z vedení strany i z kritizované republikové rady.

Rebelové pak založili frakci s názvem Demokratická výzva a vystupovali proti straně. Ve Sněmovně zelení nehlasovali jednotně, Zubová s Jakubkovou pak pomohly v roce 2009 k pádu Topolánkovy vlády, v níž zelení byli.

V září 2009 byly ze strany vyloučeny.

Zelené rebelky Olga Zubová a Věra Jakubková s předsedou strany Martinem Bursíkem

Zelené rebelky Olga Zubová (vlevo) a Věra Jakubková s předsedou strany Martinem Bursíkem

FOTO: Právo

Otřesy nepřežil ani sám Bursík, po neúspěšných volbách do Evropského parlamentu v červnu 2009 rezignoval. Stranu dočasně vedl tehdejší ministr školství v demisi Ondřej Liška, který byl na sjezdu v prosinci 2009 ve funkci řádně potvrzen. Proti němu se pokoušel kandidovat Matěj Stropnický, ale neuspěl.

Šance zelených posílit či si alespoň udržet zisk z voleb 2006 se ale rozplynuly. Lidé, kteří si od nich slibovali změnu, se odvrátili jinam. Zelení ve volbách do Sněmovny v roce 2010 získali jen 2,44 procenta hlasů.

Ondřej Liška i další členové vedení pak dali své mandáty k dispozici, na listopadovém sjezdu strany se ale Liška o funkci znovu ucházel a byl opět zvolen předsedou.

Volební výsledky strany ve volbách do Sněmovny
19904,1%
19926,5 % (v koalici s Liberálně sociální unií)
1996neúčastnili se
19981,12 %
20022,36 %
20066,29 %
2010
2,44 %
2013
3,19%
2017
1,46%
Předsedové strany
Jan Ječmínek1990-1991
Aleš Mucha 1991-1992
Jaroslav Vlček1992-1995
Emil Zeman1995-1999
Jiří Čejka1999-2002
Miroslav Rokos2002-2003
Jan Beránek2003-2005
Martin Bursík2005-2009
Ondřej Liška2009-2014
Jana Drápalová
2015-2016
Matěj Stropnický
2016-2017
Petr Štěpánek
2018-

V roce 2013 ze strany odešel Martin Bursík. Vadilo mu, že se partaj kloní příliš doleva. Založil vlastní Liberálně ekologickou stranu (LES).

Bývalý předseda strany Ondřej Liška rezignoval po neúspěchu zelených v květnových volbách do Evropského parlamentu v roce 2014, ve kterých strana získala pouze 3,77 procenta hlasů. V předsednickém křesle se místo něj usadila starostka městské části Brno-Nový Lískovec Jana Drápalová, která si dávala za cíl dovést zelené k úspěchu v krajských volbách, čemuž chtěla napomoci sjednocením strany.

Ve funkci však Drápalová setrvala pouze rok, když se rozhodla post neobhajovat. Nahradil ji Matěj Stropnický, syn herce a politika Martina Stropnického (ANO), tehdejšího ministra obrany ve vládě Bohuslava Sobotky (ČSSD).

Matěj Stropnický

Matěj Stropnický

FOTO: Michal Doležal, ČTK

Matěj Stropnický byl prvním českým politikem a předsedou strany, který učinil veřejný coming out. Den před podzímními volbami do Poslanecké sněmovny 2017 potvrdil spekulace o své homosexualitě.

Zda to Zeleným u voličů pomohlo nebo uškodilo, lze jen spekulovat, každopádně strana skončila s výsledkem 1,46 procenta a nejenže se nedostala do Sněmovny, ale nedosáhla ani na státní příspěvěk. Stropnický v reakci na špatný výsledek okamžitě zveřejnil svou rezignaci.

Do celostátního sněmu v lednu 2018 následně stranu vedl Jakub Kutílek, na sněmu pak byl na předsednický post zvolen starosta Prahy 4, biolog a vysokoškolský pedagog Petr Štěpánek.

Petr Štěpánek na sjezdu Strany zelených v České Třebové

FOTO: Luděk Peřina, ČTK