Článek
Carl Gustaf M3 ráže 84 mm je přenosná tarasnice vyráběná švédskou firmou Saab Bofors Dynamics. Různé druhy munice ji umožňují využít nejen proti obrněné technice, ale i k ničení dalších zodolněných cílů i živé síly nepřítele. Ve výzbroji ji mají armády více než čtyřiceti zemí včetně Spojených států a České republiky. Ta ji uplatnila i v bojích v Afghánistánu.
Tarasnice Carl Gustav je víceúčelová, lehce přenosná. Váží necelých deset kilogramů a na délku má něco přes metr. Obvykle ji obsluhují dva muži, ale může ji použit i jeden muž, i když se tím sníží rychlost palby, která jinak činí šest ran za minutu.
Odpalovat se dá vestoje, vkleče, vsedě a dokonce i v případě, že střelec je na zádech dalšího vojáka. Klasickou mušku a hledí doplňuje optický teleskopický zaměřovač s trojnásobným přiblížením. Může využívat i noktovizor.
Má vrtanou hlaveň, což zvyšuje spolu s vysokou úsťovou rychlostí přesnost zásahu. Dostřel činí podle druhu náboje 200 až 1300 metrů, i když obvykle nepřekračuje 700 m.
V nabídce jsou dva protipancéřové garnáty HEAT 551C a HEAT 751. První je klasický určený proti obrněné technice chráněné klasickým pancířem. Má dosah 700 metrů. Druhý s účinným dostřelem 200 metrů má tandemovou hlavicí, takže se dá použít i proti vozidlům chráněným aktivním pancířem (ERA) do tloušťky 500 mm.
HEDP 502 patří mezi víceúčelové náboje použitelné jak proti lehce pancéřovaným vozidlům, tak proti stavbám včetně bunkrů. MT 756 pak využívá tandemovou hlavici, takže se dá použít i proti nepříteli ukrývajícímu se za zdmi. První nálož prorazí zeď, za kterou exploduje druhá.
K ničení staveb je speciálně určený granát ASM 509, který umožňuje ničit stavby.
Klasický vysoce explozivní náboj HE 441D je určen k ničení živé síly nepřítele ať už na otevřených prostranstvích nebo v zákopech či v nepancéřovaných vozidlech. Granát AD 401 je obranný pro boj ve městech nebo v džungli.
Z tarasnice se dají odpalovat i kouřové granáty SMOKE 469 nebo osvětlovací ILLUM 545. K výcviku se dají použít podkaliberní střely ráže 7,62 a 20 mm.
Historie a vývoj
Rozšířená a účinná zbraň vznikla hned po druhé světové válce. První prototyp byl zkonstruován už v roce 1946 a do výzbroje švédské armády byla tarasnice M1 zařazena v roce 1948 jako Granatgevär Grg M/48, který vyráběla státní zbrojovka Carl Gustaf Stads Gevärsfaktori.
Ruční protitankovou zbraň navrhli Hugo Abramson a Harald Jentzen ze Švédského královského úřadu pro zbraně s cílem překonat výkony německé pancéřové pěsti, americké bazooky i britského PIATu. Přišli s klíčovým vylepšením, když použili vrtanou hlaveň, která dala granátu rotaci, jež ho stabilizovala. Hlavně opouštěl v rychlosti 250 až 290 m/s což bylo skoro třikrát více než u zmíněných typů.
Kvůli vysoké přesnosti a účinku se M1 záhy stala hlavní ruční protitankovou zbraní mnoha západních armád počínaje skandinávskými. V roce 1964 ji nahradila vylepšená verze M2. Současné verze M3 se vyrábí od roku 1991. Je o šest kilogramů lehčí než její předchůdkyně, protože vnější části hlavně jsou tvořeny místo ocelí hliníkem a uhlíkovými kompozity.
V konfliktech
M2 použila poprvé ve válce britská námořní pěchota za války o Falklandy, když vzala ztečí argentinskou korvetu ARA Guerrico.
Přestože ruční protitankové střely začaly postupně ztrácet na významu s tím, jak se začaly na tancích uplatňovat nové typy pancířů, Carl Gustaf z výzbroje nevymizel. Ukázalo se, že se hodí i pro útoky na zodolněné kryty vzbouřenců nebo pro boj ve městě, či k likvidaci lehčích vozidel, jaká využívají guerilloví bojovníci.
Ve výzbroji ji má mimo jiné i Austrálie, Rakousko, Belgie, Brazílie, Kanada, Dánsko, Estonsko, Německo, Řecko, Indie Indonésie, Izrael, Japonsko i Keňa.
Hojně ji začaly využívat speciální jednotky, ať už britští výsadkáři, nebo američtí rangeři či SEAL. Američané v osmdesátých letech hledali náhradu za vlastní tarasnice M67 a nakonec si v roce 1988 vybrali vznikající odlehčenou verzi M3 v rámci kategorií RAWS (Ranger Anti-tank Weapons System) a MAAWS (Multi-role Anti-armour Anti-tank Weapon System).
Hojně se využívá zejména v Afghánistánu, kde ji využívali především Kanaďané. Od roku 2011 ji tam používají při zásazích proti opevněným pozicím Tálibánu i američtí vojáci. Koncem roku 2012 jich tam USA poslali 58 s 1500 granáty, neboť umožňovaly účinně zasáhnout cíle vzdálené 900 metrů a ne jen půl kilometru jako stávající M141 či M72 LAE a M136 AT4. Ta je sice lehčí, jenomže Carl Gustaf se dá znovu nabíjet a bez problémů při testech zvládl i odpálení 500 granátů.
Tarasnice M3 mají poloviční hmotnost než účinný FGM-148 Javelin ráže 127 mm s infračerveným naváděním a s efektivním dostřelem až 2,5 kilometru. Umožňuje navíc okamžitou reakci na rozdíl od podpory polních minometů. Američané však přesto požadovali, aby nová verze byla ještě o nejméně 1,5 kilogramu lehčí. Což se povedlo a v roce 2014 byla představena nová verze M4, která je až o 3,4 kilogramu lehčí.
Mezi jinými je u nové M4 součástí i bezpečnostní záklapka umožňující přenos zbraně, i když je nabitá. Přidáno je i počítadlo výstřelů. Vylepšené M3 i nové M4 také dokáží využívat laserem naváděné střely a umožňují větší přesnost. Podobně jako nižší váha je i toto dáno snahou o lepší využití zbraně v zastavěných oblastech.
V Afghánistánu zbraň uplatnily i české jednotky, kterým tarasnice pomáhala dostat se z obtížných situací, jak řekl Novinkám Martin Urbanec z 43. výsadkového praporu AČR: „Carl Gustafa jsem používal na misi v Afghánistánu na pěší patroly. Je to víceúčelová zbraň, která nám pomáhá dostat se z problémů, které nastávají v této zemi. Při nastřelení může být použitá jak na obrněné cíle, tak na budovy, kdy nepřítel je skrytý a může být použitá, i když je schovaný v okopech. Na budovy má dobrý efekt, průraznost (granátu) 502 je až metr zapytlované zdi, takže to metrovou zeď hravě prorazí.“
Česká armáda zbraň montuje i na výsadková vozidla Land Rover Kajman
Zničující účinky M3 se ukázaly v Keni, kde ji použili vojáci v nákupním středisku Westgate, které okupovali somálští teroristé. Zřejmě po jejich použití se zřítila část nákupního střediska.
M3 se ale hodí i proti starším tankům, které se stále využívají v zemích třetího světa, použili je libyjští a zřejmě také syrští vzbouřenci.