Hlavní obsah

Toryové

Foto: Profimedia.cz
Článek

Britští konzervativci se mohou pochlubit nálepkou nejstarší politické strany v Evropě. Historie partaje sahá do 17. století, kdy jejich předchůdci, označovaní protivníky za torye (v irské gaelštině výraz pro zločince či lupiče), podporovali silnou monarchii, autoritu anglikánské církve a výraznou hospodářskou roli státu.

Jejich oponenty byli whigové (také pejorativ, který ve skotské gaelštině znamená pasáci dobytka), pozdější liberálové, kteří byli naopak více republikánského smýšlení, prosazovali širší pravomoci parlamentu na úkor krále a volný obchod.

Seskupení toryů se organizačně rozpadlo v 60. letech 18. století, v roce 1783 se ale jeho členové spolu s částí whigů znovu sjednotili kolem Williama Pitta mladšího, jenž se stal premiérem v pouhých 24 letech.

Pitt, který se viděl jako „nezávislý whig“ a nálepku tory odmítal, se stal předchůdcem moderní konzervativní ideologie založené na principech minimálních státních zásahů do ekonomiky a zdravých veřejných financích. Za formálního zakladatele konzervativní strany je ale považován tehdejší předseda vlády Robert Peel, který v roce 1834 sepsal proreformní, tzv. Tamworthský manifest.

Foto: Profimedia.cz

Robert Peel

V polovině 19. století konzervativci zažili vnitřní krizi a rozdělili se na dva tábory, z nichž první byl pro zrušení uměle stanovených cen obilí a pro volný obchod a druhý se postavil na ochranu zájmů vlastníků půdy. Stranu se nakonec znovu podařilo sjednotit Benjaminu Disraelimu, který partaj konsolidoval a učinil přitažlivou nejen pro velkostatkáře a aristokracii, ale nově i pro střední a pracující třídy.

Usmiřování Hitlera

V roce 1912 toryové absorbovali liberální unionistickou stranu, tedy část bývalých členů liberální strany, která vznikla v roce 1859. Partaj tak získala své oficiální označení konzervativní a unionistická strana, které nese doposud.

Ve 30. letech museli konzervativci čelit několika krizím. Na domácí půdě se premiér Stanley Baldwin potýkal s problémy při abdikaci monarchy Eduarda VIII., krátce poté se Neville Chamberlain s tragickými následky snažil usmířit německého diktátora Adolfa Hitlera. Británii pak musel ze spárů nacistického imperialismu zachraňovat další slavný konzervativec, Winston Churchill.

Britové ale po vyhraném konfliktu válečného lídra odmítli. Ve volbách v roce 1945 zvítězili za podpory bezmála poloviny voličů labouristé, kteří tak dostali za úkol provést v zemi sociální reformy.

Železná lady

V roce 1951 se toryové vrátili k moci a zůstali u ní po 13 let, následovalo období střídavých vlád labouristů a konzervativců. V roce 1975 byla vůdkyní konzervativců zvolena Margaret Thatcherová, která se měla stát symbolem strany na příští desetiletí. Dokázala využít vlny stávek a rostoucí nezaměstnanosti za labouristické vlády a zvítězit ve volbách v roce 1979.

Foto: Adrian Dennis, Reuters

Bývalá britská premiérka Margaret Thatcherová

Na domácí scéně se Thatcherová postavila odborům a zahájila privatizaci mnoha průmyslových odvětví: stávka horníků v letech 1984-85 se stala emblémem rozštěpené britské společnosti.

V zahraniční politice byly premiérčiny kroky už méně kontroverzní: vystupovala velmi kriticky proti Sovětskému svazu (jeden z jejích projevů jí vynesl v komunistickém tisku přezdívku „Železná lady“), vyhrála válku o Falklandy a sklidila souhlas za její nekompromisní jednání s evropskými státníky ve jménu britské svrchovanosti. Tažení Thatcherové, která vyhrála troje všeobecné volby, ale byla mnohými považována za příliš autoritářskou, zastavil v roce 1990 až vnitrostranický puč.

Foto: Profimedia.cz

John Major (vpravo)

Její následovník John Major sice těsně vyhrál volby v roce 1992, strana ale byla stále více rozhádaná. Předseda se snažil stranu znovu přiblížit její základně, lidé se ale od ní nadále vzdalovali, mimo jiné kvůli sérii korupčních skandálů, která donutila několik konzervativních poslanců rezignovat. Ve volbách v roce 1997 tak toryové ztroskotali a labouristé Tonyho Blaira šli triumfálně k moci.

Návrat za Camerona

Následovala volba nového lídra, kterou vyhrál William Hague, ani tomu se ale nepodařilo výrazně přispět ke zmenšení Blairovy většiny v parlamentu a byl donucen odejít. O moc lépe si nevedli ani jeho následovníci Iain Duncan Smith a Michael Howard.

Konzervativci prohráli i ve volbách v roce 2005, přestože labouristé přišli o 47 křesel. Howard rezignoval a nahradil jej jeho favorit, tehdy 39letý David Cameron. Ten stranu posunul více do středu a propůjčil jí zelený a sociálně citlivější punc, který byl příjemnější pro průměrného Brita a pro mladší generace.

Foto: Profimedia.cz

Britský premiér David Cameron

Labouristé jej kritizovali za jeho elitářský původ, preference konzervativců ale začaly stoupat a poprvé za více než deset let předehnaly labouristy. Ani skandál s poslaneckými náhradami, který v roce 2009 zasáhl britskou politiku, konzervativce nijak dramaticky nepoškodil.

To, že Cameron dokázal přesvědčit voliče, že je tím správným, aby dokončil dílo expremiéra Gordona Browna a vyvedl zemi z ekonomické krize, se ukázalo ve volbách v květnu 2010, které toryové vyhráli.

K vytvoření parlamentní většiny sice neměl dostatek poslanců a musel uzavřít koalici s liberálními demokraty (první koaliční kabinet od konce druhé světové války),  ale fakt, že dokázal dovést stranu, která vládla Británii po velkou část 20. století, po 13 letech znovu k moci, mu už nikdo vzít nemůže.

Brexit a Theresa Mayová

V červnu 2016 se občané Británie v referendu vyslovili pro ukončení členství Spojeného království v Evropské unii. Tehdejší ministryně vnitra Theresa Mayová stála na druhé straně barikády a zastávala postoj pro setrvání v EU. V kampani se však neangažovala nijak výrazně a právě její relativně středová pozice ji stavěla do popředí během volby nástupce Davida Camerona, který po referendu oznámil rezignaci. Pro odchod Velké Británie z Evropské unie v referendu hlasovalo 51,9 procent Britů.

Mayová tvrdila, že nechce být jen „premiérkou po brexitu“, ale bude usilovat o sjednocení zastánců i odpůrců odchodu z EU a nebude se snažit zemi v Unii udržet za každou cenu. V červenci 2016 tak za konzervativce nahradila Camerona na postu premiéra. V dubnu příštího roku vyhlásila předčasné volby s odůvodněním, že chce silnější mandát a pevnější pozici v parlamentu pro jednání o brexitu.

Přestože Mayová červnové volby vyhrála, konzervativci získali pouze 318 poslaneckých křesel a přišli o většinu, ke které je potřeba 326 hlasů. Mayová se tak sama dostala do nelehké situace, kdy ji předseda labouristů Jeremy Corbyn vyzval k demisi již během sčítání hlasů, Mayová ale nátlaku vlády nepodlehla. Po výsledku voleb Mayová mohla utvořit menšinovou vládu a v parlamentu hledat podporu mezi poslanci dalších stran, anebo do vlády přibrat koaličního partnera.

Po pověření královny Alžběty II. Mayová sestavila menšinovou vládu s podporou severoirské Strany demokratických unionistů (DUP), kteří získali 10 zastupitelů. Přestože se spekulovalo o vystřídání Mayové ministrem financí Philipem Hammondem, setrvala Mayová na postu premiérky.

Články k tématu