Výjimečný stroj byl vyvíjen od roku 1950 jako náhrada strategických bombardérů Tu-4, což byla neautorizovaná kopie Boeingů B-29 Superfortress. Zatímco Spojené státy se rozhodly v 50. letech u nové generace bombardérů, reprezentované letouny Boeing B-47 Stratojet a B-52 Stratofortress, pro proudové motory, Tupolevova kancelář při návrhu stroje schopného dopravit jadernou pumu na území USA upřednostnila turbovrtulový pohon, garantující delší dolet.

Volba pohonné jednotky ale vedla ke zdržení. První prototyp sice vzlétl v listopadu 1952, ale v květnu 1953 havaroval. Původně zvolený motor 2TV byl nespolehlivý. Vývoj nového Kuzněcova NK-12, dosud nejvýkonnějšího turbovrtulového motoru, pohánějícího dvě velké čtyřlisté protiběžné vrtule, všaj vázl, takže druhý prototyp vzlétl až v únoru 1955. Během zkoušek ukázal stroj mimořádné výkony, dosáhl maximální rychlosti 882 kilometrů za hodinu a praktický dolet 15 tisíc kilometrů.

Norská stíhačka F-16 sleduje ruský průzkumný Tupolev Tu-95.

Norská stíhačka F-16 sleduje ruský průzkumný Tupolev Tu-95.

FOTO: Reuters

V sériové výrobě je v roce 1957 nahradila modernizovaná Tu-95M s trupem prodlouženým o dva metry, poháněná vylepšenými motory NK-12M o výkonu 9000 kW, které daly stroji rychlost 900 km/h. Jednalo se o klasické strategické bombardéry označované v kódu NATO Bear A, které mohly nést pumy do hmotnosti 15 tun.

Jeden byl upraven na verzi Tu-95V, umožňující nosit největší termojadernou pumu o ráži 50 MT, která vážila 24 tun. Tato bomba byla shozena nad Novou zemí 30. září 1961.

Obou bombardovacích verzí bylo vyrobeno dohromady padesát kusů.

Bear jako nosič raket

Vzhledem k rychlému vývoji nadzvukových záchytných stíhačů i protiletadlových raket bylo jasné, že v původní roli bombardérů nemohou Tupolevy Tu-95 dlouho sloužit. Nad území nepřítele neměly šanci proniknout. Proto už v roce 1954 dostala Tupolevova kancelář za úkol vyvinout na základě Tu-95 nosič protizemních a protilodních nadzvukových raketových střel Ch-20, které mohly nosit i jaderné hlavice.

Ruský průzkumný bombardér Tu-95 Bear u Norska

Střelecká věž na konci trupu Tu-95, zachyceného u Norska

FOTO: Reuters

První let stroje Tu-95K (Bear B) se uskutečnil v roce 1956 a rok později byl vyzkoušen i odpal střely Ch-20. Strojů verze K, které mohly doplňovat palivo za letu, protože objemná střela Ch-20 snížila výkony včetně doletu o 2000 km, bylo vyrobeno 48.

Letounovou střelu Ch-20 od počátku 80. let nahradila modernější raketa Ch-22. Tři tyto střely nosily přestavěné Tu-95 KM (Bear G).

V průzkumné roli

Mimořádné výkony, zejména extrémně dlouhý dolet, předurčovaly stroj k dálkovému průzkumu. Počátkem 60. let byly čtyři Tu-95M přestavěny na průzkumnou verzi MR (Bear E), která nesla kromě klasických kamer i systémy radioelektronického průzkumu.

Ruský průzkumný strategický bombardér Tu-95 Bear doplňuje palivo z tankovacího Iljušinu Il-78.

Ruský průzkumný strategický bombardér Tu-95 Bear doplňuje palivo z tankovacího Iljušinu Il-78.

FOTO: Reuters

V roce 1962 byly zahájeny testy další varianty Tu-95RC (Bear D), která kombinovala průzkumnou činnost s možností navádět na zjištěné cíle zbraně, například protilodní rakety vypouštěné z lodí i ponorek. Z té později vznikl námořní hlídkový letoun Tu-142, který se vyráběl od roku 1968.

Nový život

V 70. letech se zdálo, že stroje budou postupně vyřazovány, jenomže Američané tehdy začali od výzbroje zavádět střely s plochou dráhou letu. Ty začal vyvíjet i Sovětský svaz, pro kompaktní střely Ch-55 s doletem až 2500 km však neměl vhodný nosič, protože nadzvukový Tu-160 byl teprve ve vývoji. Původně se plánovalo, že na standard Tu-95M-55 budou upraveny dosud vyrobené pětadevadesátky, jenomže těm už končila životnost. Proto byla v roce 1981 zahájena v Taganrogu, kde se vyráběly stroje Tu-142, produkce nové verze Tu-95MS s vylepšenými motory NK-12MP, jichž bylo do roku 1992 vyrobeno 88 kusů. Mohly nést šest střel Ch-55 v pumovnici a dalších deset pod křídly.

Ruský průzkumný bombardér Tu-95 Bear u norského pobřeží

Ruský průzkumný bombardér Tu-95 Bear u norského pobřeží

FOTO: NATO

Po rozpadu SSSR zůstalo ve službě ruského letectva 32 strojů ve verzi MS, část z nich vrátily v rámci deblokací dluhů nástupnické státy.

V roce 2007 se na základě rozhodnutí prezidenta Vladimira Putina obnovily dálkové lety jak na severu a západě Evropy až k Portugalsku, tak nad Pacifikem, přičemž se Tupolevy pohybovaly podél hranic Japonska a dostaly se až k americké základně Guam.

Tupolev Tu-95 MS a Tu-142 (v závorce)
Rozpětí50,10 m
Délka49,50 m (53,08 m)
Výška12,12 m
Nosná plocha311,10 m²
Hmotnost (prázdná) 90 000 kg
Maximální vzletová hmotnost188 000 kg
Nosnost výzbroje15 000 kg
MotorKuzněcov NK-12MP
Výkon motoru 11 185 kW
Maximální rychlost 925 km/h
Cestovní rychlost
 710 km/h
Dostup12 000 m
Počáteční stoupavost10 m/s
Maximální dolet15 000 km
Bojový rádius (dosah) s návratem bez doplňování paliva  6500 km
Výzbroj tvoří dva kanóny NR-23 a a střely s plochou dráhou letu Ch-55, Ch-101, Ch-102 (hlubinné bomby PLAB-250, torpéda AT-2 ráže 533 mm, raketová torpéda APR-1, APR-2 a protiponorková UMGT-1 i akustické bóje RGB-25, RGB-55 a RGB-75 či detektor magnetických anomálií RM-81)
Posádku tvoří kapitán, druhý pilot, palubní inženýr, radista, navigátor, zadní střelec, případně další druhý navigátor šturman (10 osob a vedle výše zmíněných ještě operátor zbraňových systémů dva operátoři radiohydroakustických systémů)

Od roku 1999 probíhá modernizace, která umožňuje stroje používat i jako nosiče střel s plochou dráhou letu Ch-101, jaderné Ch-102 a Ch-555. Modernizované stroje jsou dodávány od roku 2008. Předpokládá se, že budou ve službě do roku 2025.

Ruský strategický bombardér Tu-95 Bear doplňuje palivo z tankovacího Iljušinu Il-78

Ruský strategický bombardér Tu-95 Bear doplňuje palivo z tankovacího Iljušinu Il-78.

FOTO: Reuters

Deriváty bombardéru Tu-95

Na základě bombardéru Tu-95 vzniklo několik dalších typů. Nejznámější je dálkový dopravní Tupolev Tu-114, který mohl přepravovat až 224 cestující, i když většinou přepravoval jen 170 lidí. Aeroflot je využíval od roku 1961. Od roku 1962 zajišťovaly přímé spojení s Kubou, ale létaly i do Tokia, Dillí, Montrealu a Paříže. Od roku 1967 je na dálkových linkách nahrazovaly proudové Iljušiny Il-62.

Protože vývoj stroje vázl, byly na konci 50. let dva bombardéry Tu-95 přestavěny pro dopravu významných osob. Nesly označení Tu-116.

Tupolev Tu-95 se také stal základem prvního sovětského stroje včasné výstrahy před možným útokem ze vzduchu. První prototyp stroje nesoucího označení Tu-126, který nesl nad trupem velký radar, vzlétl v roce 1962. Do služby tyto stroje vstoupily v roce 1965. Vyrobeno jich bylo kolem dvanácti, nejprve byly vybaveny radary Liana, později modernějšími Šměl, ani ty však nedokázaly detekovat střely s plochou dráhou letu. Od roku 1984 proto nahrazovaly Tu modernější Berjevy A-50.

Námořní hlídkový Tupolev Tu-142 (Bear F) vzlétl poprvé v roce 1968. Odvozen byl z Tu-95 RC, ale měl modernější avioniku, radary a elektronické vybavení pro detekci ponorek. Do služby vstoupily stroje, které měly ještě delší trup, na počátku 70. let.

V roce 1980 byla zařazena do výzbroje modernizovaná varianta Tu-142 MK s radarem Koršun, který nahradil starší Berkut. Stroje také nesou 176 akustických bojí, případně až 12 torpéd včetně raketových a hlubinné bomby.

Výroba skončila v roce 1994 po dodání přibližně stovky strojů. Letouny byly dále modernizovány. Asi patnáct z nich je stále ve výzbroji ruského letectva.

Deset jich také získala Indie, která část z nich stále využívá.

Poslední verzí je Tu-142 MR (Bear J), zajišťující komunikaci se sovětskými jadernými ponorkami.