Ministři 20. února abdikovali na protest proti upevňování pozic KSČ v mocenských složkách státu a očekávali, že prezident Edvard Beneš vládu rozpustí a na řadu přijdou nové volby.

Beneš však vládu nerozpustil, naopak na návrh Gottwalda na uvolněná místa jmenoval prokomunistické ministry. Proces postupného převzetí moci v zemi do rukou komunistů byl pečlivě připravený. Již od konce druhé světové války měli komunisté ve spolupráci s generálním tajemníkem KSSS Josifem Stalinem připravené plány na poválečné uspořádání země.

V pěti dnech po demisi ministrů tří nekomunistických stran (národních socialistů, lidovců a slovenských demokratů) vsadily demokraté všechno na parlamentní, tedy legální způsob boje. Naopak komunisté zatím formovali „ulici“ - násilně sestavovali závodní rady v podnicích a z dělníků v továrnách slepovali Lidové milice. Obě organizace měly za cíl v pravou chvíli vyjít do ulic a vytvořit dojem celospolečenského převratu.

Vyhlášena generální stávka

Komunisté po celé zemi také iniciovali vznik akčních výborů Národní fronty, které měly sloužit k „očištění“ veřejného života od nekomunistů. Na 24. února byla vyhlášena generální stávka.

Prezident Edvard Beneš (vlevo) čte seznam nově jmenovaných ministrů vlády Klementa Gottwalda (vpravo).

Prezident Edvard Beneš (vlevo) čte seznam nově jmenovaných ministrů vlády Klementa Gottwalda (vpravo).

FOTO: fotobanka Profimedia

Demokratické strany si špatně propočítaly poměr ve vládě, který vycházel v jejich neprospěch. Byla tu možnost vládu doplnit novými členy dokonce ze stran, které kabinet opustily, jelikož komunisté v nich měli své trojské koně. To se také stalo a Beneš demisi přijal a jmenoval vládu „obrozené Národní fronty“. Demokraté roli Beneše, který šel po válce komunistům téměř ve všem na ruku, špatně odhadli.

Navíc sociální demokraté až do vládní krize hlasovali ve vládě a v Národní frontě vždy s komunisty, teprve v době krize si členská základna začala uvědomovat cestu zkázy, to už bylo ale pozdě. Spor mezi přívrženci spolupráce s komunisty a zastánci ideové samostatnosti vyvrcholil v únoru 1948, kdy zvítězila první skupina a sociální demokracie se stala součástí komunisty ovládané Národní fronty. Květnová ústava 1948 již formálně legalizovala monopol moci KSČ. Zbývající strany Národní fronty, lidovci a národní socialisté, byly zbaveny veškerého vlivu.

Cesta k „únoru“

Již od roku 1947 šli komunisté do ofenzívy proti svým dosavadním partnerům v Národní frontě. Měly k tomu sloužit i po válce vzniklé národní výbory, samozvané a často nikomu se nezodpovídající všehoschopné mocenské složky v rukou komunistů. Ty se přímo podílely na všeobecném násilí na Němcích, ale mnohdy také na z kolaborace neoprávněně obviněných Češích. Takový právní stav tehdejší republiky let 1945-48 svým podpisem stvrdil i Beneš v retribučních dekretech. Krutosti, které se tehdy ve jménu republiky děly, poznamenaly morální stav národa a předznamenaly poúnorový vývoj.

Shromážděný dav lidí na Václavském náměstí 25. února 1948

Shromážděný dav lidí na Václavském náměstí 25. února 1948

FOTO: fotobanka Profimedia

Nevolené a nekontrolované národní výbory po válce rozhodovaly o vině a trestu klidně i křivě obviněného občana a mohly jej potrestat žalářem nebo trestem smrti bez reálné možnosti odvolání. Proti českým občanům nějak nepohodlným pro KSČ mnohdy křivě svědčili bývalí gestapáci za příslib propuštění. Navíc jeden z dekretů zapovězoval možnost volit v květnových volbách roku 1946 těm lidem, kteří jen dostali soudní obsílku. Nezáleželo, zda byli něčím vinni či nikoli.

Retribuční zákony schválené i nekomunistickými stranami Národní fronty a podepsané Benešem byly pro komunisty ideálním nástrojem, jak uspokojit svou touhu po moci i cizím majetku a jak se vypořádat se svými možnými odpůrci. Beneš obnovený retribuční dekret podepisoval ještě těsně před svou smrtí, v květnu 1948.

Klement Gottwald

Klement Gottwald

FOTO: fotobanka Profimedia

Komunisté únorovou krizi nepřímo přiblížili i předkládáním zákonných předloh, které byly v praxi nereálné a výrazně populistické. Když návrhy neprošly, KSČ zahájila veřejnou kampaň vůči demokratickým stranám s tím, že rozbíjí Národní frontu a nadržují bohatým.

Spolupráce v Národní frontě se rozpadla na otázce milionářské daně, ve které byli komunisté přehlasováni a ocitli se de facto izolováni. KSČ mezitím systematicky oklešťovala práva slovenských autonomních orgánů stanovená v Košickém vládním programu. Porážku ve volbách na Slovensku komunisté řešili likvidací rivalů v Demokratické straně.

Komunisté se infiltrovali do ostatních stran, aby zde za úplatu či slib pozdějších funkcí získávali svou pátou kolonu. Získávali si také důležité pozice v policii a armádě, aby měli na své straně mocenské složky.

Demokratičtí ministři se dozvěděli o mocenském přeskupovaní v pražském Sboru národní bezpečnosti ve prospěch komunistů a když zjistili, že tuto skutečnost nemohou sami ovlivnit, podali demisi. Ta spadla Gottwaldovi do klína jako dar z nebes. V následujících pěti dnech komunisté zcela ovládli vládu  a nahrnuli do ulic své lidi. Beneš přijal demisi ministrů a v březnu jmenoval do vlády ministry navržené Gottwaldem. V tu dobu také vypadl z okna nebo z něj byl vyhozen oblíbený politik a ministr zahraničí Jan Masaryk. Krutovláda komunistů a Stalina v Československu začala.

Od „lidové demokracie“ k despocii

Stalinova původní poválečná vize byla vytvořit z východní a jihovýchodní Evropy vlastní „sanitární kordon“ spřátelených „lidově-demokratických“ režimů jako mocenský val před možnými budoucími aspiraci Německa. Lidové demokracie ve východní Evropě byly de facto právně deformovanými systémy předstírajícími demokratické uspořádání.

Ve vládách těchto „lidových demokracií“, které nebyly ani lidovými, ani demokratickými,  zasedali komunisté společně s nekomunistickými stranami. Účelem toho bylo ukázat Stalina v očích západních představitelů jako umírněného a tolerantního politika a zakrýt jeho dlouhodobý cíl vytvořit na osvobozených územích totalitní režim s absolutní mocí.

Tato hra měla pro sovětského diktátora jen dočasný smysl. V okamžiku, kdy roztržka mezi Západem a SSSR byla již zcela zjevná, si přestal Stalin hrát na hodného „strýčka Joea“ a rozhodl se pro absolutní moc ve Východní Evropě, aby zabetonoval nově nabytou západní hranici své říše. V důsledku toho komunisté v Československu zahájili tažení za kompletním převzetím moci.

Československo bylo jedinou zemí střední a východní Evropy, ze které se po válce stáhla sovětská armáda a kde měla komunistická strana opravdu silnou pozici ve společnosti. KSČ však tento potenciál věnovala na oltář Stalinova brutálního režimu.

Stalin existenci Lidových demokracií v roce 1947 odmítl kvůli obavám z americké Trumanovy doktríny představující původně pomoc Řecku a Turecku. Posléze však bylo zřejmé, že USA usilují především o zadržování sovětského expanzivního komunismu.

Takzvané specifické či národní cesty k socialismu byly kvůli Stalinovu pocitu ohrožení ze Západu odsunuty do propadliště dějin. Jako první výrazný symbol ztráty suverenity Československa a předzvěst Stalinova samoděržaví v srdci Evropy bylo odmítnutí americké pomoci prostřednictvím Marshallova plánu na Stalinův přímý rozkaz.

Po roce 1945 budovaný systém Národní fronty posvěcený prezidentem Benešem a účastí nekomunistických stran ve vládě byl od února 1948 nahrazen sovětským modelem společnosti, pro něhož byl vzorem pouze Sovětský svaz. Veškerá  národní suverenita byla pouze formální. Tento model postupně vykazoval stejné charakteristické prvky ve všech zemích Východního bloku a SSSR.

Sovětizované země východní Evropy sloužily jako Stalinův štít a jako bariéra proti vojenským silám NATO. Proto od východoevropských zemí vyžadoval naprostou poslušnost. V případě existence lidových demokracií by mu mohli zavazet nekomunističtí politici, které nechal zlikvidovat.

„Únor“ nastartoval Stalinovy čistky

Ve všech zemích stejně jako v Československu se naplno projevil fenomén společenského teroru. Čistky nejprve směřovaly na nekomunistické představitele a církev, aby se poté obrátily v rámci takzvaného zostřování třídního boje i proti Stalinem pečlivě vybraným lidem z vlastních řad.

Československo bylo sice v mocenském orbitu SSSR již od druhé světové války, únorový převrat však KSČ provedla „vlastníma rukama“ a bez přítomnosti sovětské armády. Stalin sice Gottwaldovi nabídl pomoc sovětské armády čekající na maďarských hranicích, komunisté ji však odmítli s tím, že mají situaci plně pod kontrolou.

Demokratické síly v Československu se k ničemu nezmohly, naopak již od dob vzniku vlády Národní fronty se účastnily oklešťování demokratických institucí a úpadku právního státu se nijak nevzepřely.

Moskva svůj sovětský totalitní režim do Československa nemusela přinést na bodácích pušek jako v Maďarsku a Polsku. KSČ sovětský systém „vybudovala“ bez fyzické pomoci ze Sovětského svazu a část společnosti tak odsoudila k žalářům, šibenicím nebo k emigraci.