Byla přijata Českou národní radou dne 16. prosince 1992, Vznikla poměrně narychlo, přijata byla jen několik dní před oficiálním vnikem České republiky. Zákonodárci ji přesto schválili napoprvé bez větších problémů.

Byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 1/1993 Sb. ústavní zákon České národní rady Ústava České republiky. Účinnosti nabyla dne 1. ledna 1993 a nahradila Ústavu České a Slovenské Federativní Republiky a ústavní zákon o československé federaci.

Preambule Ústavy ČR
My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií, odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství, odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu, prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky.

Ústava je součástí ústavního pořádku, kromě ní do něj spadají ještě mezinárodní Listina základních práv a svobod a ústavní zákony.

Ústava je sice ustavující dokument státu, její změní ale není platné navždy. Je novelizována ústavními zákony, které ji doplňují. Současně je v ní ale ustaveno, že základní principy, které obsahuje, se měnit nesmí.

Jednací místnost Senátu před hlasováním o Lisabonské smlouvě

Jednací místnost Senátu

FOTO: Lukáš Táborský, Právo

Dokument v době svého vzniku a ještě mnoho let potom obsahoval pasáže, které nebyly naplněny, neexistoval Senát, o němž Ústava mluvila, ani Nejvyšší správní soud. Tyto instituce vznikaly až postupně a ve společnosti převládá názor, že život státu jejich vznik nijak zásadně nezkvalitnil a vše bez větších komplikací fungovalo i bez nich.

Inspirací pro text současného dokumentu byla prvorepubliková ústava z roku 1920.

Ústavě podléhají všechny přijaté zákony a novelizace. Zda je zákon v souladu s Ústavou posuzuje Ústavní soud.

Text ústavy je rigidní a zřizuje Českou republiku jako republiku s principem parlamentní demokracie. Je rozdělen do preambule a osmi hlav o 113 článcích. Popisuje se v nich základní fungování státu, rozdělení moci a „úkolů“ jednotlivých orgánů.

Hlava první: Základní ustanovení
Vymezuje základních ustanoveních podstatu státu, pozici mezinárodní smluv, základy politického systému, celistvost území ČR, Hlavní město a státní znaky.

Hlava druhá: Moc zákonodárná
Stanoví, že zákonodárná moc v ČR náleží Parlamentu, který je složen z Poslanecké sněmovny s Senátu. Sněmovna má 200 členů volených na čtyři roky, senát 81 členů na dobu šesti let, obměňuje se po třetině jednou za dva roky.
Hlava dále popisuje princip voleb, slučitelnost funkcí, vznik a zánik mandátu, ustavení o rozpuštění sněmovny, proces přijímání zákonů. Obsahuje i text slibu poslance a senátora

Poslanecká sněmovna jedná o rozpočtu na rok 2010.

Poslanecká sněmovna

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Slib poslance a senátora
Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Hlava třetí: Moc výkonná
Jako výkonnou moc ve státě stanoví vládu a prezidenta.
Popisuje vztahy mezi prezidentem, vládou a parlamentem, stanoví pravomoci prezidenta, způsob jeho volby a fakt, že prezidenta nelze trestně stíhat vyjma trestného činu velezrady. Pak jej soudí Ústavní soud.
Taktéž tato hlav stanoví povinnost člena vlády, princip žádosti vlády o důvěry a demise.

Slib prezidenta je totožný se slibem poslance a senátora.

Hlava čtvrtá: Moc soudní
Stanovuje fungování třetí moci ve státě - soudů. Ty jsou nezávislé na parlamentu i vládě a politici nesmí jejich fungování ovlivňovat. Rozsáhle popisuje fungování Ústavního soudu, jehož úkolem je posuzovat, zda jsou zákony v souladu právě s Ústavou. V soudním systému tvoří samostatnou jednotku. Dále stanovuje princip jmenování soudců a vypisuje soudy, které v soustavě působí. ústava přímo konstatuje, že všichni účastníci řízení mají před soudem stejná práva a rozsudek musí být vždy vyhlášen veřejně.

Hlava pátá: Nejvyšší kontrolní úřad
Popisuje princip fungování této instituce. Ta má v popisu práce kontrolovat hospodaření se státními penězi.

Hlava šestá: Česká národní banka
Ustavuje Českou národní banku jako ústřední banku státu

Hlava sedmá: Územní samospráva
Popisuje územní členění české republiky a správu jednotlivých celků.

Hlava osmá: Přechodná a závěrečná ustanovení
V těchto ustanoveních se objevují dodatečně přijaté ústavní zákony

Kompletní text ústavy

Ústava je sice zákon základní, přesto to neznamená, že by její text byl navždy pevně daný. Míra změň je leckdy kontroverzní otázkou. Část právníků tvrdí, že je to zákon, z nějž by všechny zákony měli vycházet, další tvrdí, že i ústava je živá a je potřeba s ní dál pracovat.

Politici, jejichž práci popisuje nejpodrobněji, byli mnohokrát nařčeni, že svou pozici uplatňují nad rámec Ústavy. Nejčastěji musel těmto výtkám čelit prezident Václav Klaus.

Například v roce 2005, kdy chtěl, aby jmenování premiéra Stanislava Grosse podmínil tím, že mu přinese podpisy 101 nekomunistických poslanců, kteří podpoří jeho vládu. Podle Ústavy ale Gross nic takového dělat nemusel a Klaus by ho zřejmě musel jmenovat i bez toho. Gross ale podpisy přinesl. Klaus také odmítl, a když za to byl kritizován tak pozdržel, jmenování některých ministrů na návrh premiéra. Ačkoliv Ústava říká, že prezident jmenuje členy vlády na návrh premiéra. Fakt, že prezident může do výběru mluvit nezmiňuje. Neříká však doslovně, že prezident ministry jmenovat musí.

V roce 2005 byl kvůli zdržování dokonce neúplný Ústavní soud. Prezident Klaus nejmenoval nové soudce. Jeho volbu totiž podle Ústavy musí posvětit Senát. Ten to ale u několika jmen neudělal. Klaus s novými jmény nepřišel a soud byl několik měsíců neúplný.

Spor o volby

Dokument hrál hlavní roli i ve sporu o předčasné volby v roce 2009. Politici tehdy kvůli politické krizi a potřebě nových voleb přijali ústavní zákon, kterým si zkrátili volební období a Václav Klaus na základě toho vyhlásil předčasné volby. Nezařazený poslanec Miloš Melčák proti tomu podal Ústavní stížnost. Soud se jí začal zabývat a volby odložil měsíc a půl předtím, než se měli konat.

Klaus při prezidentském slibu

Klaus při prezidentském slibu

FOTO: Michaela Říhová, Právo

Melčák namítal, že Sněmovna nebyla rozpuštěna prezidentem podle jednoho z pěti způsobů, které Ústava popisuje, ale způsobem úplně jiným. A místo toho, aby přijala další možný způsob rozpuštění Sněmovny, stanovila „jednorázový“ zákon platný pro konkrétní situaci v roce 2009 a tento zákon bude v Ústavě navždy.

Podobná situace se odehrála už před předčasnými volbami v roce 1998. I tehdy někteří upozorňovali na protiústavnost tohoto kroku, na soud se ale nikdo neobrátil a platilo proto: není žalobce, není soudce.

Podepsaný slib prezidenta i se vzácným platinovým perem.

Podepsaný slib prezidenta i se vzácným platinovým perem.

FOTO: Vondrouš Roman, ČTK

V roce 2009 byla situace jiná. Odpůrci tohoto verdiktu, mnozí z nich odborníci na ústavní právo tvrdili, že Ústavní soud vůbec nemá pravomoci posuzovat ústavní zákony. Naopak se jimi má řídit při posuzování jiných zákonů. Jiní ale naopak říkají, kdo jiný, než ústavní soud by to měl dělat. Ústava říká, že ÚS rozhoduje o zákonech a právních předpisech, neupřesňuje to, ani nestanoví výjimky.

Zdroj: Ústava ČR