Ústavnímu soudu rovněž přísluší rozhodovat o některých záležitostech týkajících se volebního práva či posuzování, zda mezinárodní smlouvy přijímané naším státem jsou v průběhu jejich ratifikace v souladu s Ústavou.

Soud je složen z 15 soudců jmenovaných do svých funkcí prezidentem republiky na dobu deseti let, a to i opakovaně. Tím se výrazně liší od běžných soudců, jejichž funkční období není časově omezeno.

Soudci rozhodují v tříčlenných senátech a nebo v plénu. Ve věci samé se jejich rozhodnutí nazývají nález, v ostatních záležitostech usnesení. Doplňkovým pramenem práva jsou rovněž odůvodnění nálezů, která často obsahují vyjádření k významným právním otázkám. Proti rozhodnutím není možné použít opravné prostředky.

Historie

Ústavní soud ČR zahájil svou činnost 15. 7. 1993, když navázal na předchozí poměrně krátkou činnost Ústavního soudu ČSFR, který vznikl v roce 1991. Federální soud rovněž se sídlem v Brně měl 12 soudců, přičemž každá z republik měla šest zástupců, jejichž funkce byla omezena na sedm let.

Budova Ústavního soudu v Brně

Budova Ústavního soudu v Brně

FOTO: Miroslav Homola, Právo

Historie ústavního soudnictví na našem území je poměrně bohatá, je však ovlivněná komunistickou historií, respektive ústavami z roku 1948 a 1960, které s existencí této soudní větve nepočítaly.

Základní pilíře byly položeny už v roce 1921, kdy byl zřízen zvláštní soud, jehož sedmičlenný sbor byl ustanoven na deset let. Po uplynutí prvního funkčního období však vláda jeho působení neobnovila, a tak se nestalo ani do začátku druhé světové války, kdy by veškeré snahy stejně vyšly nazmar.

O částečnou obnovu se pokusil právní systém v roce 1968. Na základě zákona sice údajně vznikl ústavní soud federace, ale ten předpokládal, že budou rovněž existovat i podobné instituce na území obou republik. To se však nikdy nestalo. Nenaplněná úprava zůstala v této zvláštní podobě víc jak dvacet let.

Jmenováním prvních 12 soudců započala nová éra.

Ústavní soud jedná o Lisabonské smlouvě

Ústavní soud na veřejném jednání

FOTO: Miroslav Homola, Právo

Soudci Ústavního soudu (k 7. červnu 2018) jsou: předseda Pavel Rychetský, místopředsedové Milada Tomková a Jaroslav Fenyk a soudci Jan Filip, Vladimír Sládeček, Ludvík David, Kateřina Šimáčková, Radovan Suchánek, Jiří Zemánek, Vojtěch Šimíček, Tomáš Lichovník, David Uhlíř, Jaromír Jirsa, Josef Fiala, Jan Musil.

Počet podání od 1993 do 2017
RokPodání celkemVěci plénaÚstav. stížnosti a ostatníSprávní agenda
19935234747691
199486233829332
19951 271471 224312
19961 503411 462241
19972 021461 975240
19982 200302 170235
19992 567242 543283
20003 136593 077449
20013 045393 006334
20023 184443 140336
20032 548522 496412
20042 788752 713545
20053 040582 982764
20063 549943 455802
20073 331293 302894
20083 250423 2081 010
2009
3 432
38
3 394
819
2010
3 786
60
3 726
855
2011
4 005
38
3 967
921
2012
4 946
31
4 915
1 010
2013
4 078
56
4 022
963
2014
4 084
27
4 057
908
2015
3 892
34
3 858
813
2016
4 292
36
4 256 
955
2017
4 180
47
4 133
881
Celkem75 513
1127
70 130
15 405
 Zdroj: Ústavní soud ČR

Kdo může podat ústavní stížnost?

Ústavní stížnost může podat fyzická nebo právnická osoba, pokud tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, v němž byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda garantovaná ústavním pořádkem.

Stěžovatel musím uvést, které právo či svoboda byla porušena. Ústavní soud není nadřízený obecným soudům. Jeho pravomocí není přezkoumávat cizí rozhodnutí, nýbrž ústavnost. Každý účastník i vedlejší účastník řízení musí být zastoupen advokátem.

Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský

Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení posledního procesního prostředku. Lhůta začíná běžet následující den od doručení rozhodnutí stěžovateli. Nelze ji prodloužit a ani prominout.

Stížnost je přípustná jen tehdy, pokud stěžovatel vyčerpal všechny procesní řádné i mimořádné prostředky, které mu umožňuje zákon.

Ústavní soud může zrušit napadené rozhodnutí, zakázat příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a může mu rovněž přikázat, aby obnovil stav před porušením.

Ústavní soud figuruje i v řízení o zrušení zákonů nebo jiných právních předpisů. Návrh na zrušení zákona či jeho jednotlivých ustanovení může podat prezident republiky, skupina nejméně 41 poslanců nebo 17 senátorů, senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti, vláda za určitých podmínek nebo ten, kdo podal ústavní stížnost, a nebo ten, kdo podal návrh na obnovu řízení.

Návrh na zrušení jiného právního předpisu než zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení může podat vláda, alespoň 25 poslanců nebo 10 senátorů, senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti, ten, kdo podal ústavní stížnost, a nebo ten, kdo podal návrh na obnovu řízení, zastupitelstvo kraje, veřejný ochránce práv, ministr vnitra v případě, že se jedná o zrušení obecně závazné vyhlášky kraje a nebo hlavního města Prahy nebo návrh na zrušení právního předpisu obce, případně také zastupitelstvo obce, pokud se jedná o zrušení právního předpisu kraje, do jehož územního obvodu obec patří.

Nejvýznamnější kauzy:

Zrušený ústavní zákon a zastavené volby

Ústavní soud v září 2009 vyhověl stížnosti poslance Miloše Melčáka na ústavní zákon o jednorázovém zkrácení volebního období Sněmovny. Na tom se domluvila téměř celá politická reprezentace. Soud tak poprvé zrušil ústavní zákon. Znamenalo to, že se předčasné volby ve dnech 9. a 10. října, jejichž příprava již byla v plném proudu, nekonaly. To vyvolalo na politické scéně obrovský poprask.

Soud ale argumentoval tím, že se mění pravidla během hry. Politikům nezbylo nic jiného, než rozhodnutí respektovat a urychleně přijat změnu Ústavy o samorozpuštění Sněmovny. Uspořádat předčasné volby v pozdějším termínu na základě tohoto zákona si ale politici už netroufli, obávali se, že Ústavní soud volby opět zruší se stejným argumentem, že se mění pravidla během hry.

Lisabonská smlouva

Ústavní soud tím, zda je, či není Lisabonská smlouva v souladu s českým ústavním pořádkem, zabýval v listopadu roku 2008. Tehdy nerozhodoval o celém textu, ale pouze o jeho jednotlivých částech, které figurovaly v žádosti o přezkum.

Došel k závěru, že v uvedených pasážích smlouva není v rozporu českým ústavním pořádkem. Český parlament Lisabonskou smlouvu ratifikoval.

Na poslední krok ratifikačního procesu, který byl v rukou tehdejšího prezidenta a ostrého kritika úmluvy Václava Klause, se však muselo čekat i přesto, že podle ústavních soudců musí prezident smlouvu neodkladně podepsat. Stvrdil ji až 3. listopadu 2009 za ostrého nesouhlasu se slovy, že „Česká republika přestane být suverénním státem”. V platnost smlouva vstoupila 1. prosince 2009.

Regulované nájemné

Ústavní soud se několikrát opakovaně vyjádřil k otázce takzvaného regulovaného nájemného. Stát díky vyhlášce o regulovaném nájemném byl schopen určovat výši cen nájemného do doby, než Ústavní soud v roce 2000 rozhodl o zrušení vyhlášky ke dni 31. 12. 2001. Ta byla posléze nahrazena jiným právním předpisem.

Zákon č. 107/2006 Sb. umožňoval jednostranně zvýšit nájemné ze strany pronajímatele, a to do určité zákonem stanovené hranice, a to kdykoliv v časovém rozmezí od ledna 2007 do konce roku 2010. Vztahoval se zhruba na 760 tisíc bytů, které podléhaly regulovanému nájemnému. Část zákona pozbyla platnosti 31. 12. 2010, poté už měla regulace probíhat na základě vzájemné dohody mezi nájemcem a pronajímatelem.

Ústavní soud vydal nálezy o neústavnosti regulace nájemného. Podle něj porušuje lidská práva, a to především v bodě volného užívání vlastního majetku a taktéž v právu na spravedlivý proces. Rozhodl tak ve prospěch žalujících a vrátil případy zpět k soudům prvního stupně.

Regulované nájemné bylo předmětem sporu taktéž u mezinárodního soudu ve Štrasburku.

Regulační poplatky

Ústavní soud rozhodoval i v případě regulačních poplatků ve zdravotnictví. Nálezem ze dne 28. května 2008 stanovil, že pacienti budou u lékaře platit poplatky i nadále. Z celkového počtu 15 soudců se sedm vyslovilo odlišně, rozhodl proto jediný hlas. Neshledal poplatky jako protiústavní a omezující poskytování zdravotní péče a přenechal je politikům, kterým podle vyjádření soudce zpravodaje Stanislava Balíka náleží. „Je především úkolem politických stran a pravomocí zákonodárce, aby stanovil tyto rámce. My máme posuzovat jen případnou protiústavnost,” uvedl Balík.