První ozbrojený konflikt na území bývalé Jugoslávie se sice odehrál při odtržení Slovinska, ale za první balkánskou válku se považuje střet Jugoslávie a Chorvatska, který propukl v půlce roku 1991. Do uzavření příměří v lednu 1992 si konflikt vyžádal asi 10 000 obětí, do roku 1995, kdy válka skončila, celkem dvacet tisíc. Během války v Chorvatsku bylo vyhnáno asi 220 000 Chorvatů a 300 000 Srbů.

Jugoslávie sice nebyla součástí sovětského bloku, přesto i ji tvrdě zasáhl jeho rozpad. V osmdesátých letech po smrti Josipa Broze Tita sílil v zemi nacionalismus a separatistické tendence. Jakmile skončil bipolární svět, kdy Jugoslávii stmeloval vnější tlak, projevilo se v plné síle vnitřní pnutí a prastaré etnické a náboženské spory umocněné v případě Chorvatska ještě druhou světovou válkou.

Setba a žeň nacionalismu

Rozpad Jugoslávie otevíral dodatek k ústavě z roku 1974, který umožňoval jednotlivým republikám možnost opustit federaci na základě výsledků nezávislých voleb, přičemž jim byly garantovány předválečné hranice nedodržující etnické rozdělení zemí. Srbové žili nejen v Srbsku, dva milióny jich žily i v dalších republikách, především v Chorvatsku, Bosně a Hercegovině, ale i v Černé Hoře. I proto stáli právě Srbové v centru většiny konfliktů. Hodně Chorvatů zase žilo v Bosně a Hercegovině. To vytvářelo spolu se sílícím nacionalismem výbušnou situaci.

Franjo Tudjman

Franjo Tudjman

FOTO: fotobanka Profimedia

Vůdce srbských komunistů Slobodan Milošević se snažil vrátit Srbům dominantní postavení a získal si jejich srdce pseudovlastenectvím a tvrdým postupem proti Albáncům. Současně ale chtěl udržet Jugoslávii jako celek, jenže bohatší republiky na západě země - Chorvatsko a Slovinsko - už nechtěly doplácet na méně rozvinuté oblasti. Chorvati chtěli nahradit federaci volnější konfederací, ve které by každá republika mohla vést vlastní politiku. V Chorvatsku a ve Slovinsku se konaly na jaře 1990 volby, jichž se poprvé po padesáti letech mohlo účastnit více stran. Zvítězili v nich nacionalisté, vedení ve Slovinsku Milanem Kučanem a v Chorvatsku Franjem Tudjmanem.

Po volebním úspěchu Tudjman 30. května 1990 na prvním zasedání parlamentu oznámil vyhlášení nové ústavy, která vyvolala obavy u srbské menšiny. Chorvatsko mělo být nově definováno na národnostním základě a ne jako společný stát Chorvatů, Srbů a dalších menšin. Srbové tvrdili, že Tudjman chce navázat na ustašovský stát, zvláště když Chorvaté vytvářeli vlastní milice – Národní gardu.

Zátaras na slovinské silnici k rakouským hranicím měl zastavit jugoslávské tanky

Zátaras na slovinské silnici k rakouským hranicím měl zastavit jugoslávské tanky

FOTO: ČTK

Situace se vyhrotila na podzim 1990, když 30. září Srbská národní rada vyhlásila právo Srbů na autonomii na svých historických územích. Krajinští Srbové zahájili akce proti Chorvatům a začali je vytlačovat. Federální orgány zvažovaly už na jaře 1991 vojenský zásah v Chorvatsku, ale návrh byl zamítnut.

Vyhlášení nezávislosti

Na jaře příštího roku dostaly události spád. Nepomohlo ani údajné tajné setkání Miloševiče s Tudjmanem o rozdělení sfér vlivu a o rozparcelování Bosny, protože na území Chorvatska žilo mnoho Srbů.

Pátrání po ukrytých zbraní v Chorvatsku v roce 1992

Pátrání po ukrytých zbraní v Chorvatsku v roce 1992

FOTO: fotobanka Profimedia

V květnu se měl funkce ujmout nový předseda Předsednictva SFRJ, jímž se měl stát Chorvat Stjepan Mesić, ale 15. května delegáti Srbska, Černé Hory, Kosova a Vojvodiny jeho zvolení zablokovali čtyřmi hlasy proti čtyřem a dosavadní předseda Předsednictva Borislav Jović Mesićovi funkci odmítl předat.

Chorvati se rozhodli pro odchod z federace. V referendu z 19. května 1991 se pro nezávislost Chorvatska vyslovilo 94,7 procenta hlasujících. V Chorvatsku žijící Srbové je bojkotovali a následně napadali jeho výsledky jako nereprezentativní. Chorvatsko a Slovinsko přesto vyhlásily nezávislost 25. června 1991. Bělehrad se s jejich odchodem nemínil smířit.

Fasáda domu u chorvatského Karlovace poškozená střelbou

Fasáda domu u chorvatského Karlovace poškozená střelbou

FOTO: fotobanka Profimedia

Vedení předsednictva se ujímá koordinátor - kosovský Albánec Sejdo Bajramović. Stjepan Mesić se předsedou Předsednictva stává 7. července 1991 na základě Brionské deklarace zpětně k 1. červenci 1991.

Boje ve Slovinsku

Nejprve přišel zásah ve Slovinsku, který však byl relativně umírněný a skončil po deseti dnech příměřím. V bojích padlo 44 federálních vojáků a 18 Slovinců, zraněno bylo 300 lidí.

Střelbou poničená budova ve Vukovaru

Střelbou poničená budova ve Vukovaru

FOTO: fotobanka Profimedia

Slovinci, kteří také postavili vlastní milice – Teritoriální obranu, zvolili asymetrickou obranu. Neměli těžkou výzbroj, a tak sázeli především na protitankové zbraně a protiletadlové rakety, s jejichž pomocí se jim hned na začátku konfliktu podařilo sestřelit dvě jugoslávské helikoptéry. Příměří bylo vyhlášeno 2. června, k čemuž přispělo i Evropské společenství. Konflikt měla ukončit Brionská deklarace mezi Jugoslávii a Chorvatskem a Slovinskem ze 7. července 1991. Po uplynutí tříměsíčního moratoria potvrdilo Slovinsko svou vůli stát se samostatným státem. Poslední vojáci Jugoslávské lidové armády opustili Slovinsko v noci z 25. na 26. října 1991.

Krajinští Srbové v zákopech

Krajinští Srbové v zákopech

FOTO: fotobanka Profimedia

Válka v Chorvatsku

Odtržení Chorvatska přerostlo v regulérní válku, která vypukla v červenci 1991. Nejprve se bojovalo o Dalmácii, o Zadar a Šibenik. V plné síle propukly boje v srpnu u Vukovaru, který federální vojska od 25. srpna 1991 ostřelovala. Tvrdé byly především střety o kasárna, kde se nacházely těžké zbraně, ale Srbové 1. října město zcela odřízli.
Tudjman 5. října vyhlásil mobilizaci proti velkosrbskému nacionalismu a o tři dny později chorvatský parlament potvrdil nezávislost a přerušení vazeb se SFRJ.

Srby se však nedařilo zastavit. Vukovar padl do srbských rukou 18. listopadu. Následovala čistka, zhruba tři až čtyři tisíce obyvatel a chorvatských bojovníků bylo odvedeno do tábora Ovčara a tábora ve Sremské Mitrovici. Mnozí byli zavražděni.

Po boji poškozená budova v chorvatském Vukovaru

Po boji poškozená budova v chorvatském Vukovaru

FOTO: fotobanka Profimedia

Srbové v té době ovládali asi třetinu chorvatského území. V listopadu 1991 začala chorvatská armáda protiútok na Slavonii a v operaci Orkán získala 300 km2.

Příměří

Eskalující se konflikt ale alarmoval mezinárodní společenství, které se snažilo dojednat příměří. Průlom se podařil na konci listopadu. Rada bezpečnosti OSN schválila 27. listopadu 1991 rezoluci o vyslání mírových sborů UNPROFOR do sporných oblastí, s čímž Bělehrad souhlasil. Rezoluce také uvalila embargo na dodávky zbraní do oblasti, které Chorvati nedodržovali, chyběla jim těžká technika.

Rozstřílená budova v chorvatském Dubrovníku

Rozstřílená budova v chorvatském Dubrovníku

FOTO: fotobanka Profimedia

Krize však vyřešena nebyla. Situace se vyostřila, když Srbové v Krajině a Slavonii vyhlásili 19. prosince 1991 na 17 000 km2 mezinárodně neuznanou Republiku Srbská krajina, která byla Chorvaty dobyta až v roce 1995 na konci bosenské války.
Dohoda o zastavení palba dojednaná Cyrusem Vancem byla uzavřena 2. ledna 1992 v Sarajevu. Poté, co k ní Chorvatsko 15. ledna přistoupilo, dočkalo se uznání ze strany Evropského společenství, za což lobbovalo především Německo. Do OSN bylo Chorvatsko přijato 22. května, když slíbilo, že v ústavě zaručí ochranu menšin a lidských práv.

Srby ovládaná federální jugoslávská armáda se stáhla z Chorvatska včetně jižní Dalmácie a Krajiny, ale boje na území Chorvatska mezi etnickými Chorvaty a Srby dál pokračovaly, i když se v roce 1992 ohnisko konfliktu přesunulo do Bosny.

Boje v Chorvatsku za bosenské války

Chorvaté využili stažení federálních vojsk a podnikli dělostřelecký útok na hlavní město Republiky Srbská Krajina Knin a také se jim v roce 1992 podařilo dobýt Dubrovník.

V září 1993 se Chorvaté pokusili ovládnout Medackou kapsu. Jednotky vedené budoucím kosovskoalbánským premiérem zaútočily 9. září na srbské jednotky a za dva dny je vytlačily. I když byla15. září podepsána dohoda o zastavení a rozmístění vojáků UNPROFOR, Chorvaté začali oblast plenit, se zemí srovnali tři vsi a povraždili asi stovku Srbů. Kanaďané na ně proto zaútočili. V témže roce také Chorvaté dobyli města Maslenica a Lika.

Zničený jugoslávský tank

Zničený jugoslávský tank

FOTO: fotobanka Profimedia

Z mezinárodní izolace se však Chorvatsko dostalo až na konci devadesátých let po smrti ultranacionalistického prezidenta Franja Tudjmana. Chorvatsko se angažovalo i ve válce v Bosně a pokoušelo se přidružit k sobě část území Bosny ovládané Chorvaty, což vyvrcholilo 28. srpna 1993 vyhlášení na loutkové republiky Herzeg-Bosna, která byla odpovědí na na existenci Republiky srbské. Vznikla na území Chorvatské demokratické unie Bosny a Hercegoviny, vyhlášené 18. listopadu 1991.

Chorvaté využili situace

Až v roce 1994 se Sarajevo dohodlo se Záhřebem na spolupráci a v Bosně se vytvořila tzv. muslimsko-chorvatská federace. Američané na Záhřeb tlačili a výměnou za dohodu americký ministr zahraničí Warren Christopher slíbil Záhřebu nejen normalizaci vzájemných vztahů, ale také garanci územní celistvosti země, které hrozilo odtržení Srby obývané Krajiny a Slavonie, což vedlo k dalším čistkám.

Dům u dráhy ve Vukovaru zničený střelbou

Dům u dráhy ve Vukovaru zničený střelbou

FOTO: fotobanka Profimedia

Poslední rok války v Bosně Chorvaté využili situace a v rámci operace Blesk zaútočili na pozice krajinských Srbů v západní Slavonii, kterou dobyli. Chorvatská armáda zaútočila v rozporu se všemi smlouvami, ale nikdo Záhřeb neodsoudil, i když chorvatská letadla zaútočila na pozice sil OSN a zabila několik jejích vojáků. Byl to však jen první krok při radikálním řešení situace se separatistickými krajinskými Srby, 4. srpna chorvatská armáda zahájila operaci Oluja (Bouře), jejímž cílem bylo zcela ovládnout srbskou Krajinu, což se jednotkám za čtyři dny povedlo. Získali území o rozloze asi 10 400 kilometrů čtverečných. Srbské jednotky bez většího odporu ustoupily na území bosenské Republiky srbské.

Masový hrob v chorvatském Vukovaru

Masový hrob v chorvatském Vukovaru

FOTO: ČTK

Následovalo je asi 150 000 uprchlíků, jen v Banja Luce se jich objevilo na 100 000. Chorvaté ale hovořili jen o 90 000 vyhnaných.

Poslední rok války v Bosně a s ní související akce v Chorvatsku ukázaly bezzubost mezinárodního společenství, které nedokázalo zabránit nejen samotnému konfliktu, ale ani masakrům civilních obyvatel a etnickým čistkám.

Kompromisní mír

Boje v Chorvatsku i v Bosně ukončilo příměří, které vyjednal americký diplomat Richard Holbrook a které vstoupilo v platnost 10. října. Válku ukončil podpis dohod z Daytonu, kde se jednání se účastnily srbská, chorvatská a bosensko- hercegovská delegace v čele s prezidenty Miloševičem, Tudjmanem a Alijou Izetbegovičem.

Varování před minami na bosensko chorvatské hranici

Varování před minami na bosensko chorvatské hranici

FOTO: fotobanka Profimedia

Návrh dohody, podle níž se srbská Krajina stala součástí Chorvatska a 51 % území Bosny a Hercegoviny připadlo chorvatsko-muslimské federaci vedené prezidentem Harisem Siljadžičem, zbytek pak Srbům, byl parafován 21. listopadu, 14. prosince pak byl podepsán v Paříži závěrečný text dohody.