Americká vojska zaútočila na Irák 20. března 2003. Invaze neměla ve světě příliš pochopení, ani při připomínce teroristických útoků na USA v září 2001 a Spojené státy k útoku nezískaly mandát OSN. Washington hájil válku tvrzením, že diktátorský režim prezidenta Saddáma Husajna má k dispozici zbraně hromadného ničení. To se následně nepotvrdilo, stejně jako další podezření.

Zasedání Rady bezpečnosti OSN v New Yorku, kde 5.února 2003 americký ministr zahraničí Colin Powell dokládal, že Irák vlastní zbraně hromadného ničení.

Zasedání Rady bezpečnosti OSN v New Yorku, kde 5.února 2003 americký ministr zahraničí Colin Powell dokládal, že Irák vlastní zbraně hromadného ničení.

FOTO: archiv

Invazní operace trvaly jen 44 dní, režim byl svržen. I prezident byl později dopaden a v prosinci 2006 skončil na popravišti. To už se Irák měsíce topil v sektářském násilí a v ovzduší politického napětí, které především USA musely ještě roky nákladně a bolestivě pomáhat mírnit. Válka trvala ještě tehdy, když George Bush opouštěl Bílý dům.

Předvečer invaze

Letecké útoky z 11. září 2001 změnily ve Spojených státech politické klima. Američané, vedení konzervativcem Georgem Bushem mladším, zaútočili na Afghánistán a na Irák zaměřili víc pozornosti.

Plány amerických představitelů rozšířit tzv. válku proti terorismu na Irák v květnu 2002 odmítla Liga arabských států. Tlak kvůli obvinění, že Irák získává uran z Nigérie a má tajné pojízdné laboratoře na výrobu zbraní hromadného ničení, donutil v září Bagdád, postižený sankcemi za vpád do Kuvajtu počátkem 90. let, na své území znovu vpustit inspektory a podvolit se tvrdším podmínkám Rady bezpečnosti.

Prosincová deklarace Iráku, že žádné zbraně hromadného ničení nemá, byla vyhodnocena jako neúplná a nevěrohodná. Do ledna 2003 sice šéf inspektorů Hans Blix informoval, že žádné zakázané zbrojní programy nebyly odhaleny, zároveň však nebyl schopen říct, zda dřívější programy byly už ukončeny - Iráčané s ním nespolupracovali.

Blix žádal víc času, USA a Británie, jež tvrdily, že Husajn je schopen použít chemické a biologické zbraně do 45 minut, se však za podpory Španělska už připravovaly na invazi. Nezastavil je ani nesouhlas Francie, Německa a Ruska v Radě bezpečnosti. Irák dostal ultimátum na odzbrojení. Po jeho skončení zahájili spojenci 20. března 2003 v ranních hodinách první údery na Bagdád.

Operace Irácká svoboda

Husajnova armáda nepředstavovala tak tvrdý oříšek, jak se stratégové obávali, za tři týdny se spojenecká vojska přiblížila k Bagdádu a 1. května americký prezident Georg Bush z lodi USS Abraham Lincoln oznámil ukončení velkých vojenských operací. Později byl nucen přiznat, že vyvěšení transparentu „Mise dokončena“ bylo chybou.

Po rychlém vítězství se dostavilo vystřízlivění. S ostudou splasklo Bushovo tvrzení, že Husajn vlastní zbraně hromadného ničení. Prezident sice posléze i tento svůj omyl přiznal – ovšem s tím, že v té době si to prý myslely všechny zpravodajské služby ve světě.

Americký tank Abrams na severním předměstí Bagdádu počátkem dubna 2003.

Americký tank Abrams na severním předměstí Bagdádu počátkem dubna 2003.

FOTO: archiv

Navíc americká administrativa tvrdila, že sunnita Husajn byl propojen se sunnitskou teroristickou organizací Al-Kajda, která zosnovala útok proti USA 11. září. Ani to nebyla pravda, uzavřela americká Komise 11. září a po ní i Pentagon.

Husajn navíc neusiloval o útoky na cizí země. "Hlavními cíli iráckých státních teroristických operací byli iráčtí občané, jak uvnitř, tak mimo Irák,“ konstatoval Pentagon, podle jehož zprávy si Saddám Husajn a jeho strana Baas chtěli pojistit moc. Proto masakrovali většinové šíity a vzbouřenecké Kurdy.

Hon na diktátora a nástup odboje

Husajn boje přežil a uchýlil se do utajení. Spojenci ho hledali dlouhé měsíce a jeho dopadení oznámil americký civilní správce Iráku Paul Bremer teprve v polovině prosince. Více než půl roku po ukončení války byl svržený vůdce zadržen zhruba padesát kilometrů od svého rodiště Tikrítu. Bremerovo oznámení: „Dostali jsme ho“ se stal jedním ze sloganů, které měly vstoupit do dějin. Zřejmě byl pečlivě připraven.

Spojené státy uvedly, že Husajna žijícího v jámě zradil jeden z jeho nejbližších. Fotografie znaveného, špinavého, otrhaného prezidenta s dlouhým vousem z údajného místa zadržení posloužily na čas Američanům jako doklad úspěchu koalice v Iráku.

V době Husajnova zadržení už nebyli na živu jeho synové Udaj a Kusaj, před jejichž brutalitou se kdysi Iráčané třásli. Spojenečtí vojáci je rozstříleli počátkem července v Mosulu.

Americký lékař kontroluje dopadeného Husajna.

Americký lékař kontroluje dopadeného Husajna.

FOTO: archiv

Ačkoliv byly v květnu 2003 zrušeny mnohé sankce (embarga OSN skončila až v polovině následujícího roku) a v červenci nastoupila prozatímní vláda, kterou pod vedením šajcha Abdala Azíze Hakíma tvořili zástupci různých opozičních skupin, začala v Iráku guerrilová válka a boj o moc mezi politickými a náboženskými frakcemi. Násilnosti zprvu postihly hlavně střední část s převážně sunnitským obyvatelstvem, které s Husajnovým pádem ztratilo výsadní postavení. Později se násilí rozšířilo i do dalších částí země. Američané, nechápající odlišnou kulturu a nepřipravení na delší konflikt, byli zaskočeni.

Sadrovy síly mírnil Írán

Z Iráku pomalu každý den přicházely zprávy o přetrvávajících bojích, atentátech, jejichž terčem se stávali jak koaliční vojáci, tak Iráčané, kteří projevili zájem pracovat v nově budované armádě a policii, únosech i popravách rukojmích, především cizinců. Počty obětí značně přesáhly tisícovku, protože některá místa v zemi ovládli rebelové a bylo je potřeba znovu dobýt. Unesených byly na dvě stovky, včetně tří českých novinářů a počty popravených rukojmích šly do desítek. Povstalci záběry z poprav zveřejňovali na internetu, kterým se stal novým propagačním prostředkem bojujících stran.

Irák zůstal nebezpečnou zemí, kde působila nejen řada povstaleckých skupin, které spojoval pouze odpor k Američanům a islám. Vedle nich v zemi našli základnu teroristé a za řadou únosů stáli také kriminálníci, kteří se chtěli obohatit.

Americký voják v Iráku

Americký voják v Iráku

FOTO: Ako Rasheed , Reuters

Jasně se ukázalo, že moderní zbraně sice umožní snadné dobytí země bez velkých obětí na životech, ale to je vše. Nejmodernější zbraňové systémy samy o sobě nedokáží zabezpečit klid v zemi, kde se protivník uchýlí k partyzánským metodám boje a atentátům. S přibývajícími měsíci se stále více ukazovalo, jakou chybou bylo, že Spojené státy neměly plány, jak postupovat po svržení a dopadení prezidenta Husajna, po jehož odstranění jen vyplynuly skryté problémy země.

Nepomohlo ani předání moci z rukou amerického správce Paula Bremera do rukou prozatímní vlády premiéra Alávího. Kvůli strachu z atentátů a dalších násilností proběhlo už 28. června 2004, tedy o dva dny dříve, než se čekalo.

V říjnu 2004 bylo v Iráku na 160 000 zahraničních vojáků, z toho 138 000 Američanů. Už to je vyšší počet, než bylo původně plánováno. Některé zkušené jednotky zůstaly v Iráku déle a působily společně s těmi, které je měly vystřídat. Předseda sboru náčelníků štábů USA Richard Myers v srpnu připustil, že americké jednotky čelí houževnatému a dobře se adaptujícímu nepříteli. Ztráty rostly.

Otevřenou válku proti USA vedly především milice radikálního šíitského duchovního Muktady Sadra. Krizi vyřešil až nejvyšší šíitský duchovní v Iráku ajatolláh Sistání, který přiletěl do Iráku z Londýna, kde se léčil. Výsledkem byla dohoda, Sadrovy milice se stáhly a ukončily i boje v Bagdádu.

Během roku se také začala rozpadat koalice. V důsledku atentátů ve vlacích v Madridu převzala moc ve Španělsku nová vláda a ta v květnu stáhla své vojáky. Následovaly další země. Filipíny své vojáky stáhly, aby byl zachráněn život unesenému řidiči Angelu de la Cruzovi.

Týrání vězňů v Abú Ghrajbu

Na konci roku 2004 propukl skandál s týráním iráckých zajatců v přeplněné bagdádské věznici Abú Ghrajb. První fotografie mučení odvysílala 28. dubna americká televizní stanice CBS.

Na jednom snímku byl zachycen irácký vězeň, kterého vojáci přinutili stát se spoutanýma rukama a přikrytou hlavou na bedně pod pohrůžkou, že bude usmrcen elektrickým proudem, jestliže spadne. Na jiném zase zadržení Iráčané klečeli jeden na druhém a vytvářeli pyramidu, za níž stála příslušnice americké armády. Jeden z Iráčanů měl přitom na kůži napsané anglické nadávky. Další fotografie zachycovaly nahé irácké zajatce v pozicích napodobujících sexuální styk před smějícími se Američany. Na jiných snímcích byly detaily genitálií omotaných drátem či útok psa na vězně.

Dozorce zastrašuje vězně v Abú Ghrajbu.

Dozorce zastrašuje vězně v Abú Ghrajbu.

FOTO: archiv

Skandál se rozrůstal, na konci května byly zveřejněny další fotografie týraných vězňů, které pro sebe pořizovali američtí vojáci. Na jednom videozáznamu bylo pět nahých masturbujících vězňů s kápěmi na hlavách a další dva, jak se krčí u jejich nohou. Vše pozorovaly americké vojačky.

Americký prezident George W. Bush se omluvil a vysvětloval, že šlo o výjimečné případy, ovšem svět, zejména arabský, byl šokován. Rychle proto byly zahájeny procesy s prvními sedmi obviněnými, mezi nimiž byli Jeremy Sivits, Charles Graner, Ivan Frederick, Javal Davis, Megan Ambuhlová i Lynndie Englandová, která se objevila na řadě snímků se zřetelným sexuálním podtextem a stala se tak hlavní tváří aféry.

Odvolána byla i brigádní generál Janis Karpinská, která velela věznici. Ta uvedla, že tvrdý postup vůči zajatým Iráčanům a jejich zastrašování vyžadovali příslušníci zpravodajských služeb. Záhy na to byl obviněn i Armin Cruz a vojenské rozvědky. Dostal osmiměsíční trest. Převzal za mučení vězňů plnou odpovědnost, čímž nemohla být nastolena otázka obecné odpovědnosti rozvědky a vysoce postavených velitelů.

Celkem bylo za týrání vězňů v Abú Ghrajbu odsouzeno jedenáct členů americké armády. Věznici znovu po rekonstrukci a přejmenování otevřeli v únoru 2009.

Důvody útoku padly

Postupně narůstaly pochybnosti o důvodech útoku na Irák. Zbraně hromadného ničení se nenašly. Americký ministr zahraničí Colin Powell v půlce května připustil, že se Ústřední zpravodajská služba CIA zmýlila i v případě údajných mobilních chemických laboratoří, které měly dokazovat, že Irák vyvíjel zbraně hromadného ničení.

Vyšetřovací komise Kongresu, zabývající se útoky na USA z 11. září 2001, nenašla ani žádné věrohodné důkazy o spolupráci Saddáma Husajna s teroristickou organizací Al-Kajda, čímž padla i druhá záminka útoku na Irák.

Slavnostní přísaha nových iráckých vojáků

Slavnostní přísaha nových iráckých vojáků

FOTO: Kareem Raheem, Reuters

Generální tajemník Organizace spojených národů Kofi Annan označil 16. října invazi do Iráku za nelegální a v rozporu s Chartou OSN. Pozorovatelé navíc poukazovali na to, že se nenaplnila představa o okamžitém vybudování demokratického prostředí v Iráku a následném dominovém šíření systému v regionu.

Proces s Husajnem

Po řadě odkladů byl 19. října 2005 zahájen proces s bývalým prezidentem Saddámem Husajnem kvůli vyvraždění 148 šíitů ve vesnici Dudžajl, kde se na něj za války mezi Íránem a Irákem v roce 1982 pokusili spáchat atentát. Husajn nařízení vlastnoručně podepsal.

U soudu Saddám zvolil konfrontační linii. Zpochybňoval hlavně legitimitu soudu. "Vyhrazuji si svá ústavní práva prezidenta Iráku. Neuznávám orgán, který vás ustavil a neuznávám tuto agresi." Proces trval přes rok a jasně ukázal, že vláda nemá situaci pevně v rukou. Tři obhájci byli zabiti. Už v únoru byl přitom zavražděn člen zvláštního soudu Parvíz Muhammad Mahmúd, před nímž měli stanout prominenti minulé vlády včetně Husajna. Někteří svědci obhajoby se báli vypovídat a i proto byla jména soudců v procesu do poslední chvíle tajena.

Saddám Husajn

Saddám Husajn při procesu

FOTO: fotobanka Profimedia

Husajn byl nakonec 5. listopadu 2006 odsouzen k trestu smrti. Když 26. prosince nejvyšší trest potvrdil i odvolací soud, musela se poprava podle iráckých zákonů vykonat do třiceti dnů. Irácký premiér Núrí Málikí se navzdory naléhání USA rozhodl vykonat trest oběšení co nejdříve.

Stalo se tak 30. prosince. I samotná exekuce vyvolala velké rozpaky a nejen kvůli termínu v době pouti do Mekky. Záznam celé popravy se totiž objevil na internetu, protože ji načerno natočil vysoký irácký představitel na mobilní telefon. Ukázalo se že šíitští strážci Husajna v jeho posledních chvílích uráželi a provolávali slávu radikálnímu šíitskému duchovnímu Muktadu Sadrovi. Husajna nenechali ani dokončit modlitbu. Některé agentury uváděly, že Husajnovi dal oprátku na krk právě Sadr.

Husajn byl odsouzen k smrti hned v první kauze a nikoli za mnohem vážnější zločiny, jako brutální potlačení šíitského povstání po porážce Iráku ve Válce v zálivu či útok na Kuvajt.

Teprve později začal soud kvůli genocidě Kurdů při operaci Anfál z roku 1988, jejímž cílem bylo potlačit kurdské povstání. Podle různých pramenů při akci zahynulo 50 tisíc až 180 tisíc Kurdů. Obvinění proti Husajnovi byla později stažena. Z šesti dalších obviněných byli dva odsouzeni na doživotí a dva k trestu smrti. Jedním z nich byl Husajnův bratranec Alí Hasan Madžíd přezdívaný kvůli použití otravných plynů proti Kurdům Chemický Alí. Ten dostal celkem tři tresty smrti, jeden za podíl na kauze Dudžail, a také 15 let vězení.

Propad do násilí a chaosu

Situace se nelepšila ani přes pád Husajna, volby prozatímní vlády z konce ledna 2005, další hlasování do parlamentu z prosince a schválení ústavy v referendu. Atentáty a útoky převážně sunnitských vzbouřenců byly na denním pořádku a vyžádaly si v průběhu let tisíce obětí. Terčem byli jak koaliční vojáci, tak příslušníci nově vznikajících iráckých bezpečnostních složek - policie a armády.

Během roku 2005 také vyplývaly na povrch další skandály. Ukázalo se, že ještě před válkou se na programu Ropa za potraviny obohacovala řada lidí včetně některých zaměstnanců OSN. Prozatímní vláda dosazená Američany v roce 2004 byla zkorumpovaná a její příslušníci se často obohacovali. Někteří ministři po ustavení nové vlády v dubnu raději emigrovali.

Americká administrativa se dostala do podezření také při březnovém osvobozování italské novinářky Sgrenové, která natáčela ve Fallúdži. Italského agenta, který ji odvážel na letiště, zabili Američané. Sgrenová měla informace o brutálním postupu Američanů ve Fallúdži, kde použili nepovolený fosfor. To ukázaly i další reportáže a Pentagon to nakonec přiznal.

Mohutné výbuchy u bagdádské budovy ministerstva spravedlnosti si vyžádaly přes sto obětí.

Mohutné výbuchy u bagdádské budovy ministerstva spravedlnosti si vyžádaly přes sto obětí.

FOTO: Reuters

Počátkem roku 2007 se zdálo, že se situace neustále zhoršuje. Každý měsíc hlásili Američané rekordní ztráty svých vojáků. V květnu zaznamenali druhé nejvyšší měsíční ztráty od invaze, denně v Iráku v průměru umírali čtyři jejich vojáci. Iráčany však sektářské a politicky motivované násilnosti zasahovaly více. Ve stejný měsíc jich, podle údajů amerického ministerstva obrany, zemřelo asi patnáctkrát víc než Američanů, a to nejméně 1980. Do počátku stejného měsíce podle OSN ze země uprchlo přes dva milióny lidí, většinou do okolních zemí v regionu. Podle OSN šlo o největší proud uprchlíků od vyhlášení Izraele. Další téměř dva milióny Iráčanů zůstaly bez domova ve své vlasti.

Metody útočníků se staly agresivnějšími. Neváhali použít cisterny s chlórem a brzy měly přijít na řadu i sebevražedkyně s náložemi na těle. Vzbouřenci často nechali na jednom místě vybuchnout v krátkém intervalu dvě mohutné nálože - ta druhá zabila lidi, kteří se seběhli na pomoc obětem prvního výbuchu.

Vůbec nejkrvavější atentát zažil Irák 15. srpna, kdy u Mosúlu zahynulo 250 příslušníků sekty jazídijů. Terčem útoku se stal také irácký parlament a řada vysokých iráckých představitelů.

Bush posiluje, vyhrát nestačí

Americký prezident přehodnocoval strategii. Usiloval o více peněz na válku a vyslání posil. Na půdě Kongresu plán prosazoval obtížně, od roku 2006 v něm totiž měli většinu opoziční demokraté, což signalizovalo změny v náladě amerických voličů.

Bush ale nakonec záměr prosadil. Po Novém roce posílil americký kontingent o 30 tisíc vojáků na téměř 170 000 a v únoru začala velká bezpečnostní operace proti sunnitským vzbouřencům i šíitským milicím, která se vedle Bagdádu rozšířila i na odbojné provincie Dijála a Anbár.

Rozhodnější postup, který od Bushe vyžadoval generál David Petraeus, se vyplatil. Počet násilností a obětí začal klesat. Pomohlo ovšem i obnovení příměří s Mahdího armádou Muktady Sadra, obrácení dřívějších sunnitských vzbouřenců, zejména v provincii Anbár, proti tzv. irácké Al-Kajdě a lepší práce iráckých sil.

Do října 2008 předali spojenci vládním složkám kontrolu nad více než dvěma třetinami provincií, včetně Anbáru.

Prezident Bush po Novém roce ale svůj úřad jako vítěz neopouštěl. Násilnosti pokračovaly a irácká demokracie stála na vratkých základech. Washington Bagdád kritizoval za liknavost a špatné hospodaření, ten už si ale nedal kritiku líbit a veřejně naznačoval, že je na čase, aby spojenci ze země odešli. Vzájemné vztahy navíc stále jitřila kauza Blackwater.

Zaměstnanci stejnojmenné americké bezpečnostní služby 16. září 2007 na bagdádském náměstí zastřelili nejméně 14 a podle iráckých úřadů dokonce 17 civilistů. Američané tvrdili, že na ně Iráčané útočili. Vyšetřování FBI později stanovilo, že ochranka střílela bezdůvodně. Pětice zaměstnanců firmy byla obviněna a společnost si změnila jméno na Xe.

V průběhu roku 2008 také ještě víc ožil kurdský problém na severu Iráku. Oblast navíc opakovaně v druhé polovině roku napadala turecká armáda, která zasahovala proti povstalcům podezřelým z řady atentátů na tureckém území. Kurdští rebelové stáli i za množstvím bombových útoků na severu Iráku, opakovaně byli jejich terčem restaurace.

Vyhořelá vozidla na místě atentátu v Bagdádu

Vyhořelá vozidla na místě atentátu v Bagdádu

FOTO: Thaier al-Sudani , Reuters

George Bush před odchodem z funkce přiznal, že ho mrzí mylné informace tajných služeb, které mu sloužily jako odůvodnění invaze. Dodal však, že svržení diktátora a přerod Iráku v demokratický stát byl úspěchem, který mu potvrdí historie.

Bush z úřadu odcházel jako nejméně oblíbený prezident USA a svému nástupci předával nejvyšší dluh v dějinách země. Do Iráku se jel rozloučit v prosinci 2008. Irácký novinář Muntadar Zajdí po něm na tiskové konferenci hodil obě své boty. Bush se vyhnul, Zajdí byl odsouzen ke třem rokům vězení. Trest mu byl později snížen na rok a on byl po osmi měsících za vzorné chování propuštěn.

Obama hlásí stažení

Barack Obama před příchodem do úřadu sliboval, že američtí vojáci budou doma do 16 měsíců od jeho nástupu. Koncem února bylo jasné, že slib nesplní. Sdělil však, že většina ze 142 tisíc amerických vojáků z Iráku odejde do srpna 2010, zbytek pak do konce roku následujícího.

„Bylo to dlouhá válka, která byla pro Američany těžkým břemenem,“ řekl Obama s tím, že bylo od invaze do Iráku před šesti lety dosaženo mnoho úspěchů. „Al-Kajda v Iráku dostala zásadní úder, byla dostatečně navýšena kapacita irácké armády a nedávné provinciální volby byly dokladem a příslibem pokračující demokratizace země,“ dodal a uzavřel: „Uvědomujeme si, že řešení musí být politické, nikoliv vojenské.“

Prezident USA Barack Obama

Prezident USA Barack Obama

FOTO: Larry Downing, Reuters

V následujících dvou týdnech zabily nálože deset lidí na tržišti v provincii Babylón, 28 lidí před policejní akademií v Bagdádu a dalších 41 před budovou hostící mírovou konferenci západně od metropole.

V době Obamova projevu stála USA válka v Iráku přes 600 miliard dolarů. Po přičtení skrytých nákladů by celkový účet mohl být tři bilióny dolarů. Spojené státy tehdy evidovaly 4254 mrtvých vojáků. Odhadovaný počet obětí mezi Iráčany byl okolo sta tisíc.

VÍCE: Speciál: Irák, Speciál: Válka v Iráku