Historie

ECHR byl založen v roce 1959 při Radě Evropy (RE). V tentýž rok se uskutečnilo první slyšení a v následujícím roce byl vynesen první verdikt, a to v případě Lawless vs. Irsko. Jednalo se o vůbec první mezinárodní soud jednotlivce se státem.

Gerard R. Lawless byl bývalým členem Irské republikánské armády IRA. Přesto byl cestou do Velké Británie zatčen a držen dlouho bez obvinění. Jeho stížnost na porušení konvence o lidských právech, včetně práva na spravedlivý proces, byla však zamítnuta. Úřady totiž jednaly podle zvláštního zákona z roku 1940, předchůdce zákona proti terorismu, který ve Spojených státech prezident George W. Bush přijal po teroristických útocích na USA z 11. září 2001.

V listopadu 1998 byl založen nový Evropský soud pro lidská práva, jenž navazuje na činnost předchůdce. Díky reformě by měl výrazně urychlit a zjednodušit svou činnost. Soud je nyní jednoinstanční. V září 2008 byl vynesen desetitisící verdikt.

Fungování

Jedinec může žalovat zemi nebo její státní orgány (parlament, správní orgán, soud atd.), ne však jednotlivce nebo soukromé subjekty. O přijetí stížnosti občana vůči jeho státu už smějí rozhodovat pouze nezávislí soudci. Každou z členských zemí zastupuje jeden soudce zvolený poslanci Parlamentního shromáždění Rady Evropy. Za Češkou republiku je to od roku 1993 bývalý soudce nejvyššího soudu Karel Jungwiert.

K soudu se nelze odvolat, lze pouze podat stížnost na postup justice daného státu, a to v případě, že byly vyčerpány všechny možnosti/stupně řešení v dané zemi (odvolání k Ústavnímu soud apod.). Jedinou výjimkou je stížnost na dlouhou délku soudního (administrativního) řízení, kdy lze podat stížnost i ve chvíli, pokud se případ na různých stupních stále ještě vleče.

Rozhodnutí soudu nemůže zvrátit rozhodnutí justice v té které zemi, ani danému státu nemůže nařídit, aby změnil svou legislativu; soud může pouze konstatovat, že daný stát porušil při posuzování dané kauzy konkrétní lidská práva a nařídit státu zaplacení odškodnění stěžovateli a soudní výlohy.

Rozhodují výbory složené ze tří soudců z povolání. Rozsudek či výrok vyřkne sedmičlenný senát. Zvlášť závažné případy porušení práv projednává Velký senát se 17 soudci. Proti rozhodnutí soudu se mohou obě strany do tří měsíců odvolat k Velkému senátu soudu, po verdiktu Velkého senátu je rozhodnutí definitivní.

Rozhodnutí soudu jsou pro členské země RE závazné - fakticky ale jen v tom smyslu, že země musí zaplatit odškodnění stěžovateli. Novela českého zákona o Ústavním soudu nicméně stanovila možnost v trestních případech obnovit řízení před Ústavním soudem na základě rozsudku štrasburského soudu.

Za půlstoletí existence vynesl přes 10 000 rozsudků. Počet stížností každoročně stoupá, jen v roce 2008 jich soud obdržel téměř 50 000. Z České republiky jich v lednu 2009 evidoval 2100. Většinou to byly stížnosti na vleklý postup úřadů a porušení práva na spravedlivý proces.

Mezi mediálně nejsledovanější se řadil případ bývalé disidentky Marty Chadimové usilující o nemovitosti na pražském Loretánském náměstí. V dubnu 2007 jí soud přiznal 700 000 korun za nepřiměřenou délku její procesu a za to, že úřady nezničily nahrávky rozhovorů mezi Chadimovou a její obhájcem, jak jim to nařídil Ústavní soud. Chadimová původně požadovala 96 miliónů korun.