Během předvolební kampaně v roce 1997 se o něm psalo, že pracuje šest dní v týdnu a v průměru 18 hodin denně - když si ráno nejprve hodinu zaběhá na posilovacím stroji.

Lidé si obrázek o něm museli v průběhu let několikrát upravit. Nejprve padla legenda o svobodném mládenci, když vyšlo najevo, že Brown chodil dokonce pět let s nejstarší dcerou bývalého rumunského krále Michala Margaritou, byť to byla ona, kdo řekla, že vztah s ním byla „politika, politika, politika“. Sňatek se Sarah Macaulayovou (* říjen 1963), smrt prvorozeného dítěte a nemoc dalšího potomka z něj později udělal muže rodinného typu, s nímž Britové soucítili.

Německá kancléřka Angela Merkelová v rozhovoru s britským premiérem Gordonem Brownem a předsedou dánské vlády Larsem Lokke Rasmussenem na summitu EU v Bruselu.

Německá kancléřka Angela Merkelová v rozhovoru s britským premiérem Gordonem Brownem a předsedou dánské vlády Larsem Lokke Rasmussenem na summitu EU v Bruselu.

FOTO: Yves Herman, Reuters

Také post ministra financí Browna změnil, zvláště, když se Tony Blair rozhodl, že odstoupí a předá mu úřad premiéra. Brown si postupně zvykl nejen na frak a bílého motýlka - ustrojení, které kdysi nazval absurdním -, ale i na širší agendu, do níž spadala i otázka britské identity, klimatických změn či světové chudoby, kvůli nimž se setkával třeba i s herečkou Angelinou Jolie či rockerem Bono Voxem.

Brown historik a novinář

Narodil se 20.2.1951 v Glasgow, ale vyrůstal v Kirkcaldy v rodině presbyteriánského kněze. Vystudoval historii na Edinburské univerzitě, kam byl přijat už v šestnácti letech. Tehdy neviděl na jedno oko po střetu během školního zápasu v rugby. Na univerzitě při tenise později zjistil, že má problém i s druhým okem. V Edinburghu mu nakonec sítnicové oddělení napravili.

Brown na univerzitě po završení magisterského studia zůstal a v roce 1982 zde získal doktorát. To už byl třináct let členem Labouristické strany a není proto divu, že jeho závěrečná práce nesla název Labouristická strana a politická změna ve Skotsku 1918 - 1929.

Mezi lety 1976 a 1980 Brown přednášel také na Glasgowské technologické fakultě. Současně od roku 1977 šest let pracoval jako novinář pro skotskou televizi, nakonec jako editor zpravodajství. Pak vstoupil do politiky.

Postup v politice

Brown se stal poslancem parlamentu za obvod Dunfermline East v roce 1983. Od roku 2005 ve sněmovně zastupoval Kirkcaldy a Cowdenbeath. Kromě jiných postupně zastával posty stínového ministra obchodu a průmyslu, pak pokladu a nakonec financí.

Poslanec Brown v devadesátých letech kupříkladu požadoval vytvoření regionálního parlamentu a vlády ve Skotsku, zvýšení daní pro majetnější lidi, zavedení minimální hodinové mzdy a zastavení privatizace zdravotnictví.

Zleva Gordon Brown s Tony Blairem

Zleva Gordon Brown s Tony Blairem

FOTO: fotobanka Profimedia

Když v lednu 1998 deník The Daily Telegraph napsal, že by chtěl Blaira vystřídat ve funkci premiéra, odkazoval se nejen na skutečnost, že Gordon Brown byl nejdéle sloužícím ministrem financí v novodobých dějinách země (úřad zastával deset roků a dva měsíce), ale zejména na tajemstvím obestřenou údajnou dohodu mezi oběma muži v dnes už neexistující restauraci Granita v londýnské čtvrti Islington v květnu 1994.

Po náhlé smrti předsedy labouristů Johna Smithe se otevřela otázka jeho nástupce a Brown s Blairem byli hlavními kandidáty. Oba byli 11 let poslanci, ale Brown byl starší a veřejnou osobou byl už na univerzitě. Blair naproti tomu byl v roce 1983 posledním z kandidátů, kteří se do parlamentu dostali. Také po volbách v roce 1992 Brown dominoval, ty volby ale labouristé prohráli a straníci začali pomalu rozpoznávat Blairovu lehkost a šarm.

Dohoda nad sklenkou v Islingtonu měla Blairovi otevřít cestu do čela strany a Brownovi kontrolu v ekonomické oblasti. Brown se zaručil, že proti Blairovi nebude kandidovat. "Tony s tím plně souhlasí," zapsal si tehdy Brown pro sebe s tím, že Blair mu dal garance, že může provést své plány ekonomických a sociálních změn. Dohoda z Granity dala vzniknout tzv. novým labouristům, kteří ve volbách v roce 1997 dosáhli svého vůbec největšího vítězství, zatímco dosavadní vládní konzervativci utrpěli nejhorší porážku za posledních 90 let.

Brown s Blairem utvořili možná nejúspěšnější pracovní tým pánů domů na adresách Downing Street 10 a 11, alespoň do začátku nového milénia.

Brown v čele ministerstva financí od května 1997 dal například větší volnost centrální bance v její monetární politice. Snížil také základní i korporátní daň, byť poslední rozpočet, který předložil, rušil výrazně nižší daň pro nejméně majetné. Británie v té době prodala 60 procent svých zlatých rezerv, a když potom začala stoupat cena zlata, ministr byl obviňován, že zemi způsobil dvoumiliardovou ztrátu. I tak ale Británie zažívala tučná léta. Byla také mezi prvními zeměmi, které zcela otevřely svůj pracovní trh lidem z nových členských zemí Evropské unie, tedy i Čechům.

Stěhování do domu premiéra

V roce 2004 premiér oznámil, že stranu už do čtvrtých voleb nepovede a o dva roky později prohlásil, že do roka odstoupí, přičemž veřejně označil Browna za svého možného nástupce v čele vlády. Blair rezignoval v červnu 2007 a Brown se ještě týž měsíc stal předsedou Labouristické strany i britské vlády.

V Británii a ve světě ale už vládla jiná atmosféra. Blairovo spojenectví s nepopulárním americkým prezidentem Georgem Bushem mladším, zatažení země do války v Iráku, které vysvětloval nepravdami, série osobních skandálů lidí kolem něj, nebo chaos v evidenci nově příchozích pracovníků z východní Evropy, to všechno ho činilo stále méně populárním.

Navíc do čela opozičních toryů nastoupil David Cameron, stejně zdatný řečník nejen s elitním vzděláním, ale i osobním kouzlem, jenž tak jako Blair v polovině 90. let pochopil potřebu posunout stranu více ke středu. Labouristé pocítili prohlubující se problémy s každými novými místními volbami, v nichž ztráceli.

Na podzim 2008 se navíc z USA začala šířit finanční a ekonomická krize a v říjnu Brownova vláda za cenu desítek miliard liber částečně znárodnila osm hlavních bank, aby nezbankrotovaly. V červenci 2009 zaznamenala vláda nejvyšší nezaměstnanost v zemi za posledních 14 let.

Brown musel kabinet několikrát přestavět a vlastně mu ekonomická krize do jisté míry pomohla, takže nemusel okamžitě vypsat předčasné volby.

Aféry a prohra ve volbách

Když byl v dubnu 2009 nucen rezignovat jeho osobní poradce Damien McBride kvůli snahám pomluvit špičky Konzervativní strany zveřejněním detailů z jejich osobního života, nebyla to nejhorší aféra, kterou musel Brown řešit. O měsíc později začal The Daily Telegraph zveřejňovat, jak poslanci v uplynulých letech zneužívali náhrady pro zákonodárce.

První si konzervativní deník přirozeně na mušku vzal labouristy a nit nezůstala suchá ani na Brownovi, který si v minulosti dal proplatit i instalatéra, zahradníka nebo čistící prostředky pro uklízečku. V říjnu premiér oznámil, že vrátí zpět téměř 12 500 liber. Už v květnu se ale národu za nemorální chování poslanců veřejně omluvil, byť zákonodárci formálně neporušili žádné ustanovení. Náhrady zneužívali stejnou měrou poslanci i z dalších stran, přičemž nárokovali peníze třeba za žiletky, žrádlo pro psa či žárovky.

Labouristé pokles popularity na úkor konzervativců nedohnali. Volební porážce v květnu 2010 nezabránilo ani zapojení se Blaira do kampaně. Poprvé za 70 let ale neměla vítězná strana dostatečnou sílu utvořit většinovou vládu. Konzervativci se proto vůbec poprvé spojili s liberálními demokraty.

Brown se snažil do poslední chvíle zlákat jejich šéf Nicka Clegga ke spolupráci. To se mu ale nepodařilo a 10. května oznámil rezignaci s tím, že do září odstoupí i z vedení Labouristické strany.

Dále pak působil jako řadový poslanec. V září 2014 napomohl k setrvání Skotska ve svazku Spojeného království, když se zapojil do kampaně Londýna před skotským referendem o nezávislosti. Zkraje prosince pak oznámil, že ve volbách v příštím roce už kandidovat nebude a v budoucnu se bude soustředit jen na práci pro OSN.

Rodina a jiné

Gordon Brown chodil se Sarah Macaulayovou šest let, než se v srpnu 2000 vzali. Jejich první dcera, narozená po vánočních svátcích v roce 2001, zemřela po deseti dnech na následky krevní sraženiny v mozku. V roce 2003 se Brownovým narodil syn John a o tři roky později druhý syn James Fraser, který trpí cystickou fibrozou.

Brown napsal několik knih: The Red Paper on Scotland (1975), The Politics of Nationalism and Devolution (spolu s H.M.Druckerem, 1980), Scotland: The Real Divide (1983), Maxton (1984) a Where There is Greed (1989). Mezi jeho záliby patří čtení, fotbal a tenis.