Charismatický a obratný politik Tony Blair se funkce vzdal v průběhu třetího mandátu, údajně na základě tajné dohody uzavřené před třinácti lety. Podle některých byl bezskrupulózním přisluhovačem Spojených států, podle jiných idealistou. Někteří poví, že obojím. Britové občas naznačí, že možná nemalý vliv na něj měla jeho žena.

Studia a vstup do politiky

Anthony Charles Lynton Blair se narodil 6. května 1953 v Edinburghu v rodině významného právníka. V rodném městě vystudoval exkluzivní soukromou školu Fettes College a v Oxfordu práva. Po studiích se přestěhoval do Londýna, kde působil jako advokát specializující se na odborové právo.

Navzdory rodinné tradici, neboť jeho otec byl konzervativec, vstoupil v roce 1975 do Labouristické strany, i když příklon k levici pramenil v křesťanskosociálních koncepcích, jimiž byl v mládí také ovlivněn.

Ve svých třiceti letech byl poprvé zvolen do parlamentu. V tomtéž roce se poprvé stal poslancem i jeho kolega za skotský obvod Dunfermline East Gordon Brown. Na přelomu devadesátých let byl Blair členem stínového kabinetu labouristů pro otázky zaměstnanosti, později pro vnitro. V letech 1994 až 1997 byl už předsedou stínové vlády, protože se ocitl v čele Labouristické strany.

Dohoda s Brownem nad sklenkou

Po náhlé smrti předsedy labouristů Johna Smithe se otevřela otázka jeho nástupce a Blair s Brownem byli hlavními kandidáty. Oba byli 11 let poslanci, ale Brown, navíc starší, působil veřejně už na univerzitě. Blair naproti tomu byl v roce 1983 posledním z kandidátů, kteří se do parlamentu dostali. Také po volbách v roce 1992 Brown dominoval, ty volby ale labouristé prohráli a straníci začali pomalu rozpoznávat Blairovu lehkost a šarm.

Oba rivalové se dohodli, že se spojí. Dohodu, kterou měli uzavřít v dnes už neexistující restauraci Granita v londýnské čtvrti Islington v květnu 1994, dodnes obestírá tajemství. Každopádně Blairovi otevřela cestu do čela strany a Brownovi zajistila kontrolu v ekonomické oblasti. Brown se zaručil, že proti Blairovi nebude kandidovat. "Tony s tím plně souhlasí," zapsal si tehdy Brown pro sebe s tím, že Blair mu dal garance, že může provést své plány ekonomických a sociálních změn.

Zleva Gordon Brown s Tony Blairem

Gordon Brown s Tony Blairem

FOTO: fotobanka Profimedia

Dohoda z Granity dala vzniknout tzv. novým labouristům prosazujícím politiku tzv. třetí cesty založené mimo jiné na vzájemných závazcích a internacionalismu. Strana ve volbách v roce 1997 dosáhla svého vůbec největšího vítězství, zatímco dosavadní vládní konzervativci utrpěli nejhorší porážku za posledních 90 let.

Blair premiérem

Brown s Blairem utvořili možná nejúspěšnější pracovní tým pánů domů na adresách Downing Street 10 a 11, alespoň do začátku nového milénia.

O Blairovi se říkalo, že je tak úspěný, protože vypadá, mluví a chová se jako konzervativec. Představoval typického zástupce generace, která je pragmatická a zároveň skeptická k jakýmkoliv ideologiím. Mezi Brity měl Blair pověst muže, který musí mít za každou cenu vše pod kontrolou. Jeho odpůrci oproti tomu komolili jeho jméno na Tony Blur, ve volném překladu Tony Mlžič, nebo Tony Bliar, čili Tony Blhář – kvůli jeho často vágně formulovaným politickým názorům a pozdějším krokům v zahraniční politice.

Tématem první Blairovy vítězné kampaně bylo vzdělávání, zdravotnictví a boj se zločinností. Záměry se mu ale příliš uskutečňovat nedařilo – přes zvýšené výdaje státní zdravotnictví dál trápily dlouhé seznamy lidí čekajících na operaci či nedostatek kvalifikovaného personálu, školné ve státních školách rostlo a scházeli učitelé, a s novou vlnou přistěhovalectví a liberalizací ekonomiky, ale nejen s tím, se policie potýkala stále častěji se zločinností mladistvých a dětí či s vraždami podle rituálů jiných kultur.

Ekonomice se ale relativně dařilo. Brown v čele ministerstva financí dal například větší volnost centrální bance v její monetární politice a snížil základní i korporátní daň. Británie byla také mezi prvními zeměmi, které zcela otevřely svůj pracovní trh lidem z nových členských zemí Evropské unie, tedy i Čechům.

Podpora invaze do Iráku

Blair se stal velkou osobností v mezinárodní politice – například byl vůbec prvním britským premiérem, který promluvil před oběma komorami irského parlamentu od roku 1922, kdy Irsko získalo na Británii nezávislost.

Jeho další kroky zásadně ovlivnily teroristické útoky na USA z 11. září 2001. Ty zároveň znamenaly premiérův odklon od domácí agendy, jejíž problémy ovšem po propuknutí hospodářské krize tvrdě dolehly teprve na jeho nástupce Browna.

„Jedenácté září bylo hroznou událostí a můj názor zněl, že kdyby ti lidé mohli, nezabili by 3000, ale 30 000 lidí... Možná, že ostatní s tím nesouhlasí, ale já jsem byl přesvědčen, a dodneška jsem, že s rizikem si už vůbec nelze zahrávat,“ hájil Blair koncem ledna 2010 před tzv. Chilcotovou komisí svou podporu americké invazi do Iráku. Blair řekl, že se bál zbraní hromadného ničení v rukou iráckého prezidenta Saddáma Husajna, před nimiž varovaly hlavně americké tajné služby a které ve skutečnosti neexistovaly.

Podpora vojenské akce vyvolala nejen protesty veřejnosti (v Londýně v předvečer války 15. února 2003 protestoval podle BBC milión lidí), ale rozdělila labouristy. V červenci 2003 spáchal sebevraždu zbrojní expert vlády David Kelly. V rozhovoru s novináři zpochybnil vládní tvrzení o tom, že Husajn je schopen zaútočit během 45 minut, a řekl také, že Irák nedisponoval žádnými mobilními chemickými laboratořemi, jak se tvrdilo.

O dva týdny později se Blair stal nejdéle souvisle sloužícím labouristickým premiérem Velké Británie.

Předání moci Brownovi

Blairovy problémy během druhého mandátu ale předznamenal už skandál, v němž figurovala jeho manželka Cherie. Blairová koncem roku 2001 přiznala kontakty s odsouzeným defraudantem Peterem Fosterem, který jí pomohl k výhodné koupi bytu. Premiérův úřad nejprve tvrdil, že se Blairová s Fosterem nezná, ale ta se po e-mailech zveřejněné v tisku přiznala. Ačkoliv neprovedla nic nezákonného, její chování vyvolalo nevoli.

Blair v čele vlády vydržel ještě čtyři roky poté, co se začal potýkat se silnou opozicí ve vlastních řadách. Jeho vládu mimo jiné poznamenal i odchod Davida Blunketta z funkce ministra vnitra kvůli protežování au-pair. Ani přes třetí vítězství ve volbách v roce 2005 už si Blair netroufl prosadit referendum o ústavní smlouvě EU, kterou podporoval.

Situaci navíc zkomplikovaly bombové útoky teroristů ve třech vlacích londýnského metra a v autobuse 7. července 2005. O život při nich přišlo 56 lidí. Stejný pokus další čtveřice mladíků s náložemi v batozích skončil sice neúspěchem, ale byl předznamenáním nových pokusů o dva roky později v centru Londýna či na letišti v Glasgow.

Tony Blair úřad opustil po deseti letech 2. května 2007 před vypršením mandátu, kdy premiérský úřad i předsednictví v labouristické straně přenechal Gordonu Brownovi. I to bylo údajně před lety dohodnuto v islingtonské restauraci. Browna podpořil i v kampani před volbami 2010.

Ještě v roce 2007 se Blair stal zvláštním vyslancem tzv. Blízkovýchodního kvartetu OSN, USA, Rusko, EU) a konvertoval na katolickou víru. Následujícího roku přijal místo poradce americké banky JP Morgan Chase a švýcarské společnosti Zurich Financial Services.

Bývalý britský premiér Tony Blair v Evropském parlamentu

Bývalý britský premiér Tony Blair v Evropském parlamentu v březnu 2010

FOTO: Francois Lenoir, Reuters

Vzhledem k pokračující válce v Iráku byl Blair kritizován i po odchodu z politiky. Stránky deníků pravidelně plnily též zprávy o jeho závratných příjmech. V říjnu 2009 deník Daily Mail uvedl, že Blairova bezpečnost a ochrana jeho nemovitostí přijde daňového poplatníka ročně na dva milióny liber a že Blair má více strážců než ministerský předseda Brown.

Rodina a další

Blair si právničku Cherie Boothovou vzal v roce 1980. Má s ní čtyři děti – Euana, Nickyho, Kathryn a Lea. Jednou Blairová potratila. Její manžel byl operován v říjnu 2004 kvůli srdeční arytmii.

Blair s oblibou čte, hraje fotbal a má rád rockovou hudbu. Sám za studentských let v rockové kapele hrál. Kromě jiného ještě hovoří francouzsky a je autorem knihy Nová Velká Británie. Moje představa mladé země. V roce 2010 vyšla jeho kniha vzpomínek A Journey (Cesta).