Alžírsko je po Súdánu druhým největším africkým státem a je dokonce čtyřikrát větší než Francie, která severoafrický stát ovládala až do šedesátých let minulého století. Země se nachází v západní části severní Afriky a od Španělska ji dělí přibližně 200kilometrový pruh Středozemního moře.

Tassili du Hoggar v Alžírsku

Tassili du Hoggar v Alžírsku

Její území, které zabírá přibližně 2,4 miliónu kilometrů čtverečních, tvoří z větší části pouště. Sahara pokrývá více než čtyři pětiny státu. Od západu k východu se táhne horský masiv Atlasu, zatímco při pobřeží se nachází typická středomořská krajina. Oblast je poměrně náchylná k zemětřesení.

Naprostá většina z 35 miliónů obyvatel žije při pobřeží

Stát je rozdělen do 48 provincií, v jejichž čele stojí guvernér. Hlavním městem je třímiliónový Alžír ležící na severu. Další významná města jsou Oran, Constantine a Annaba. Právě ve městech žije většina obyvatel, a to navzdory snaze vlády zabránit masové migraci do metropolí. Devadesát procent z celkových 35 miliónů obyvatel navíc žije v blízkosti tisíc kilometrů dlouhého pobřeží. V poušti dosud žije kolem jednoho a půl miliónu polousedlých beduínů.

Románské ruiny Tipasa v Alžírsku

Románské ruiny Tipasa v Alžírsku

Naprostá většina Alžířanů jsou Arabové nebo původní Berbeři. Druzí jmenovaní tvoří odhadem celou jednu třetinu obyvatelstva a do 7. století, kdy oblast ovládli Arabové, byli majoritním etnikem. Berbeři se usídlili v horách a vzdáleni arabskému vlivu si dodnes uchovali silné kulturní hodnoty i vlastní jazyk. Evropané tvoří sotva jedno procento populace. Stejné je to s podílem náboženství. Naprostou většinu tvoří sunnitští muslimové, vyznavači jiné víry se počítají v řádech tisíců.

Oficiální řečí je arabština, národním jazykem berberština. V zemi se běžně používá také francouzština a v obchodním styku angličtina. Téměř třicet procent obyvatel je negramotných.

Po získání nezávislosti následoval tuhý režim

Druhá polovina dvacátého století byla pro Alžírsko tragickým obdobím. Od roku 1830 se země nacházela v područí Francouzů a teprve v roce 1954 podnítila nově vzniklá Fronta národního osvobození (FNO) snahu o osamostatnění. Nastaly tvrdé boje, které skončily uznáním nezávislosti v roce 1962. Země však zaplatila krutou daň v podobě více než miliónu lidských životů.

Pošta v Alžíru v Alžírsku

Pošta v Alžíru v Alžírsku

FOTO: fotobanka Profimedia

FNO se ujala moci a nastolila totalitní systém vlády jedné strany, který trval do roku 1989. Významnou roli a rozhodující podíl na moci získala armáda, která brutálně zacházela s odpůrci režimu. Monopolní postavení jedné strany znamenalo jak hospodářský, tak politický úpadek.

Za následek měl tento režim rozsáhlé občanské nepokoje, které vypukly koncem 80. let. Vyprofilovalo se v nich několik extremistických skupin, zejména nejvýznamnější Fronta islámské spásy (FIS). Pro uklidnění situace sáhla vláda k diplomatickému kroku - zavedla v zemi multipartajní systém, jenže když ve volbách v roce 1991 uspěla FIS, vládnoucí strana zrušila výsledky voleb a nastolila vojenskou vládu. To roznítilo další nepokoje, jež nakonec vedly ke krvavé civilní válce, ve které až do roku 1998 padlo přes 150 tisíc lidí.

Vystoupení obyvatel ve městě El Golea v Alžírsku

Vystoupení obyvatel ve městě El Golea v Alžírsku

Příslib nové éry Abdelazize Boutefliky

Rok nato do čela státu usedl Abdelaziz Bouteflika, někdejší ministr zahraničních věcí. Jeho zvolení bylo sice záhy zpochybněno, ale přesto nadále setrval na svém postu. Mandát obhájil i v následujících dvou volbách, ačkoli zvolení v roce 2009 předcházela změna ústavy, která do té doby znemožňovala nástup do třetího volebního období. Jeho panování provázejí dlouhodobé problémy, jako je chudoba, nezaměstnanost, nedostatek bydlení, nespolehlivé dodávky vody a elektřiny nebo vysoká míra korupce.

Od jeho nástupu však došlo ke zmírnění politického násilí. Po rozsáhlé amnestii složilo mnoho povstalců zbraně a v roce 2000 bylo rozpuštěno bojovné křídlo FIS. V roce 2006 Bouteflika vydal Chartu pro mír a národní usmíření jako součást boje proti terorismu, zároveň se však radikální Salafistická skupina pro kázání a boj spojila s Al-Káidou, což vyústilo v časté únosy a útoky na vládní a prozápadní cíle. Terorismus je v Alžírsku nadále reálnou hrozbou a turistům se nedoporučuje cesta do této destinace.

Emir Abdelkader v Alžíru v Alžírsku

Emir Abdelkader v Alžíru v Alžírsku

Ani Alžírsku se začátkem roku 2011 nevyhnuly masové protesty, jež vypukly napříč arabskými zeměmi. Tisícovky lidí protestovaly proti stávající situaci, výsledkem bylo zrušení výjimečného stavu, který v zemi trval od občanské války v roce 1992. Alžírská vláda také přistoupila na snížení cen základních potravin.

Nad ekonomikou dohlíží stát

Tamní hospodářství drží v rukou převážně stát. Od poloviny devadesátých let sice došlo k postupnému uvolňování a ekonomika se částečně zpřístupnila, avšak v posledních letech Alžírsko jednak uložilo tvrdá opatření vůči zahraničním zásahům, jednak zastavilo privatizaci státem vlastněného průmyslu. V zemi je desetiprocentní nezaměstnanost a čtvrtina lidí žije pod hranicí chudoby.

Mešita Port Said v Alžírsku

Mešita Port Said v Alžírsku

Základem hospodářství je jako v ostatních severoafrických státech ropa a zemní plyn. V Alžírsku se nalézá třetí největší zásobárna ropy a stát je šestým největším producentem zemního plynu. Kromě zmíněných komodit disponuje země také železnou rudou, fosfáty, uranem, olovem a zinkem. Podle toho vypadá také struktura průmyslu, který se zaměřuje zejména na získávání a zpracování těchto surovin a představuje dvě třetiny celkového HDP.

Zemědělství je omezené nepříznivými krajinnými podmínkami. Orná půda tvoří jen asi tři procenta z více než dvou miliónů čtverečních kilometrů celkové plochy státu. Zemědělství se tedy na tvorbě hrubého domácího produktu podílí zhruba osmi procenty. Nejpřínosnější je pěstování obilí a exotických plodů. Služby tvoří jen 30 procent HDP.